Trvalo roky, než se nám podařilo v Rusku navázat všechny důležité kontakty s úředníky, politiky, místními podnikateli. Jen o něco kratší dobu pak zabralo hledání vhodných projektů, dohody o jejich financování bankami, zařízení všech nutných povolení a tak dále, popisuje počátky podnikání v Rusku jeden z českých podnikatelů, který si s ohledem na citlivost poskytnutých informací nepřál zveřejnit jméno.

„Po letech příprav a desítkách obchodních návštěv Ruska, stovkách pracovních večeří a hektolitrech vypité vodky se nám konečně podařilo rozjet klíčové projekty, někde i díky rodinným vazbám ještě z dob RVHP,“ líčí podnikatel. Do některých projektů zapojil své firmy, jinde jen pomohl jiným českým podnikatelům, v dalších figuruje společně s tamními byznysmeny.

„Aktivity v Rusku jsem bral zpočátku jako doplněk našeho podnikání v Česku a okolí, postupem času jsem z nich ale měl až polovinu zisku. Bez větší újmy jsme přežili covidovou pandemii,“ vypráví.

Putinův nesmyslný útok na sousední Ukrajinu vše změnil. Vedení firmy se rozhodlo většinu aktivit v Rusku postupně ukončit. A tam, kde se jednalo o společné podniky s ruskými podnikateli, pokud možno prodat vlastní podíly.

„Nedávno jsme byli kvůli tomu v Rusku, kdekoli jsme na toto téma vedli jednání, čekala již v předpokoji delegace čínských investorů. Moc dobře věděli, že se tady brzy a za levno dostanou k dobrým firmám. Netýká se to jen nás, ale i dalších společností ze Západu nebo jejich podílů. Čína v následujících měsících a letech výrazně posílí svoji pozici v Rusku. Na náš úkor, ale pro nás jiná možnost než odchod z Ruska kvůli jeho agresi na Ukrajině nepřipadá v úvahu,“ dodal.

Rituální pokleknutí

Bez velké nadsázky se dá říct, že útokem na Ukrajinu vrhl Vladimir Putin Rusko do čínské náruče. Zdá se to logické, režimy v obou zemích spojuje nechuť k demokracii, nedůvěra ke Spojeným státům, potažmo celému Západu, a touha zvrátit z jejich pohledu nevýhodný mocenský status quo. Takže když ruský prezident Vladimir Putin zavítal na zahájení zimní olympiády do Pekingu (ještě před rozpoutáním války), byla to vhodná příležitost nejen demonstrovat pevnost bilaterálních vztahů, ale i probrat mezi „čtyřma očima“ citlivé záležitosti.

Zvláštní důležitost setkání propůjčil mimo jiné fakt, že jak čínský prezident Si Ťin-pching, tak Putin se osobním kontaktům s kýmkoli – natož se zahraničními politiky – od vypuknutí pandemie mimořádně důsledně vyhýbali. Si a Putin jsou vrstevníci a po 38 schůzkách i „staří známí“. Pojí je však i silné společné zájmy, což je v dlouhé historii rusko-čínských vztahů vlastně docela unikátní.

Minimálně od poloviny 17. století totiž výrazně převládala období, kdy starobylá Čína nevěřila Rusku ani nos mezi očima, a byla to ona, kdo při dravém pronikání ruských kozáků do asijského vnitrozemí a dál k Tichému oceánu tahal za kratší konec. Rusové to koneckonců od Uralu k Pacifiku zvládli za pouhý 57 let a na Dálném východě se začali uhnízďovat natolik, že čínský císař Kchang-si považoval za nezbytné instruovat své vyslance, aby ruskému panovníkovi vzdávali hold v podobě rituálního kche-tchou na znamení respektu a rovnocennosti.

Miroslav Zámečník

Raději než nechat své posly bouchat třikrát hlavou o podlahu před carem chtěl ovšem Kchang-si zabránit ruské expanzi na území Vnějšího Mandžuska prostřednictvím smlouvy uzavřené před bezmála 333 lety (27. srpna 1689) v zabajkalském Něrčinsku. Sílící Rusko ovšem postupem času na smlouvu nedbalo a posouvalo opakovaně ruské osídlení na jih k řece Amur a postupně si na Číně sérií nerovných smluv vynutilo oficiální zábor nových území, k nimž v roce 1860 připojilo i dnešní Přímořský kraj s Vladivostokem na březích Japonského moře.

Jak Čína slábla, podařilo se ještě Rusům uzavřít koncesi na výstavbu železniční tratě, která významně zkracovala cestu k moři přes Mandžusko, a nakonec přidat její protažení až k nezamrzajícímu přístavu v Port Arturu, dnešnímu Ta-lienu v provincii Liao-ning. Car Mikuláš II. byl nadšen. Potom se však nechal přesvědčit, že jeho říše potřebuje „malou vítěznou válku“, v níž bylo carské Rusko ponižujícím způsobem poraženo císařským Japonskem.

Na výrazně kratším propojení s Dálným východem pomocí Čínské východní dráhy záleželo i Stalinovu Sovětskému svazu mezi válkami natolik, že ji vojensky obsadil a po porážce Japonska si to zopakoval, včetně záboru přístavu v Ta-lienu (který Rudá armáda držela až do roku 1955). Mao měl vůči Stalinovi respekt, ale Chruščova nesnášel, a za Brežněva dokonce riskoval na Amuru malý sovětsko-čínský pohraniční konflikt, který v roce 1969 prohrál.

Miroslav Zámečník

Když se dva perou, třetí se směje, a tak poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost a pozdější ministr zahraničí Henry Kissinger připravil spolu s Čou En-lajem půdu pro strategickou tichou alianci Američanů s Číňany, korunovanou návštěvou prezidenta Richarda Nixona v únoru 1972.

George Bush starší si ve své dlouhé kariéře v polovině sedmdesátých let odsloužil dva roky jako „zvláštní posel“ v Pekingu a pozdějšího čínského vůdce a modernizátora Teng Siao-pchinga oslovoval „lao pcheng jou“ („starý příteli“). Dokonce i poté, co byly na Tengův příkaz brutálně potlačeny studentské protesty na náměstí Nebeského klidu v centru Pekingu. Od dob Bushe staršího neměla Čína v Bílém domě nikoho, kdo by měl k zemi nějakou pozitivní emoční vazbu, a naopak, Číňané k žádnému americkému prezidentovi (kromě Nixona) nevzhlíželi s takovým respektem.

Když nejsi ani šestinový a sil ubývá

Současné americko-čínské vztahy jsou blízko nejnižšího bodu za posledních padesát let, zatímco ty rusko-čínské zcela jistě za stejné období nebyly nikdy lepší.

Rozdíl je v tom, že tentokrát Rusko zřetelně tahá za kratší konec. Tak slabé nebylo ve srovnání s Čínou minimálně posledních 200 let. Čínská věrchuška měla hrůzu z chaotického rozpadu Sovětského svazu nikoli proto, že by jej milovala, ale proto, že tamní komunistický režim ukázal, jak rychle dovede zkolabovat, čemuž se chtějí v Pekingu za každou cenu vyhnout.

Když sovětské impérium skončilo, byl ruský HDP na obyvatele v paritě kupní síly asi dvanáctkrát vyšší než ten čínský a ruská ekonomika jako celek stále ještě větší než ta čínská. Stačilo pár let, aby se křivky proťaly, a zatímco Rusko sice dovedlo velmi rychle růst (ačkoli v závislosti na fázi komoditního cyklu také zažívalo recese), Čína stoupala v hladké rostoucí křivce.

Miroslav Zámečník

Těsně před vypuknutím války na Ukrajině, která Rusko ekonomicky srazí o mnoho let zpátky, byl jeho podíl na světové ekonomice v paritě kupní síly asi tři procenta, zatímco Číny téměř devatenáct procent. Přepadení Ukrajiny pro Rusko znamená, že jeho obchod se Západem bude léta na hanbě, a ještě více to bude platit pro západní investice, zejména v případě citlivých technologií.

Ne všechno dokáže Čína nahradit, i kdyby chtěla. Číňané, zvlášť od obchodního konfliktu se Spojenými státy za Donalda Trumpa, se musejí ve vyspělých technologiích mnohem více spoléhat na vlastní síly, a pokud jde o mezinárodní obchod, je jejich strategickou snahou maximální diverzifikace. Čína dlouhou dobu nechtěla nějak výrazně zvyšovat závislost na dovozu ruských energetických surovin (Rusko je pro ni zatím trojkou), ale zejména si nepřála hrát v tak důležité věci roli užitečného idiota, s nímž je možné licitovat. Čína zcela jistě nechce opakovat německou chybu s Nord Strea­mem v případě plynovodu Síla Sibiře 2.

Ten by měl z ložisek na poloostrově Jamal, odkud je dosud zásobována EU, posílat plyn přes Mongolsko do Číny. Ani „nejlepšímu příteli“ nechcete dát na stříbrném tácku možnost tlačit na cenu.

Ekonomický nesmysl

Čína zvažuje, zda se jí nějaká silnější podpora Ruska vyplatí jak z taktického hlediska, tak v delším strategickém horizontu. Si Ťin-pching může po schůzce s Putinem vydávat sáhodlouhá komuniké, podepisovat olympijské dohody a hovořit o „vztazích bez jakýchkoli omezení“, ale je spíš motivován snahou zachovat stabilitu na severní hranici a udržet Rusko ve hře jako protiváhu proti Americe.

Z ekonomického hlediska je Rusko dodavatelem surovin, z hlediska vývozu je pro něj už deset let Čína jasnou jedničkou. Objemově vydá za tři Běloruska nebo dvouapůlnásobek Německa. Opačným směrem, tedy z Číny do Ruska, jdou pouhá dvě procenta exportu, což je z pekingského pohledu srovnatelné s vývozem do Malajsie a pouhá sedmina exportu do Spojených států.

Hodnota ruského vývozu do Číny za první čtvrtletí letošního roku stoupla o 31 procent na 21,7 miliardy dolarů, ale i když současnou rusko-čínskou družbu obchodně znásobíte, pořád je ta asymetrie zjevná.

Nedává-li to smysl ekonomicky, musí Čína svoje spojenectví s Ruskem pečlivě kalibrovat s vlastními dlouhodobými zájmy. Když se podíváte na mapu, kam až Čína rozšířila svůj vliv za poslední (mandžuské) dynastie Čching, zjistíte, že Tchaj-wan byl relativně nedávnou akvizicí ze 17. století, navíc v první půli 20. století šlo o kolonii Japonska a poté o území mimo kontrolu centrální vlády. Opětovné připojení ostrova pro Si Ťin-pchinga představuje disproporčně velkou symbolickou hodnotu (nedokázal to ani Mao), zároveň si je však vědom toho, že Spojené státy by ostrovu poskytly podstatně vyšší a zřejmě přímou vojen­skou podporu. Pokud Rusko zaplatí za Ukrajinu příliš vysokou cenu, bude muset s Tchaj-wanem počkat. 

Nepoučujeme, platíme

S rostoucím čínským vlivem na Rusko, ale i na rozvíjející se země to není jednoduché. Partnerům, zejména těm, kteří mají plné zuby poučování ze strany západních zemí a institucí o korupci a dodržování lidských práv, se moc zamlouvá možnost dělat velké obchody s Čínou. Zejména v první polovině dosavadního vládnutí Si Ťin-pchinga se zdálo, že v rámci uskutečňování jeho vize o renesanci hedvábné stezky (včetně jejího námořního ekvivalentu) se budou financovat infrastrukturní projekty ne za miliardy, ale za desítky miliard dolarů ročně. Kromě otevřené kasy a nachystaných čínských dodavatelů včetně stavebních kapacit se líbilo i to, že to vůbec nepřeháněli se studiemi finanční proveditelnosti, ekologické udržitelnosti a dalšími standardy.

Jenže výsledkem masivní investiční vlny je i poznání, že projekty mají mnohdy podstatně delší návratnost, než se při jejich přípravě předpokládalo, a že splácet peníze Číňanům vyjde nastejno jako v případě úhrady dluhů komukoli jinému. Podle Světové banky z letošních 35 miliard dolarů, které by mělo 74 nejchudších zemí věřitelům zaplatit, připadne celých 37 procent Číně.

Už léta se tušilo, že čínské projekty na Srí Lance skončí velkým průšvihem, což zpravidla poznáte podle toho, že na příjezdových cestách k novému letišti lze po ránu spatřit řadu hromádek sloního trusu, ale na ploše jaksi chybějí letadla plná turistů připravených na ostrově utrácet těžce vydělané jüany, eura či dolary. Obdobně přístav v Hambantotě zející prázdnotou naznačoval, že dlužní služba bude problematická. Nakonec přístav z 85 procent převzala v koncesi na 99 let společnost China Merchant Ports.

Sousední letiště zeje prázdnotou dodnes. Srí Lanka, postižená covidem, jenž ji připravil o turisty, a naprostou nekompetencí po sobě následujících vlád při řízení veřejných financí, vyhlásila 12. dubna „selektivní pozastavení plateb zahraničního dluhu“. To nebránilo státní – brutálně prodělávající – letecké společnosti SriLankan o dva dny později vyhlásit výběrové řízení na pronájem 21 nových dopravních letadel.

Hedvábí nehedvábí, stezka nestezka, nemusíte být Číňan, abyste se takovým klientům začal vyhýbat.

S přispěním Vadima Fojtíka.