Putin: ruská harpyje, která snila o kariéře špiona

Putin nám už dávno řekl, kdo je, a ve svém vesmíru je velmi konzistentní, píše ruskoamerická novinářka Masha Gessenová

Putin: ruská harpyje, která snila o kariéře špiona
ilustrační foto | Profimedia.cz

Když vyšel Muž bez tváře Mashi Gessenové v roce 2012 poprvé, uběhly od znovuzvolení Vladimira Putina po medveděvovském intermezzu pouhé tři měsíce. Britský deník The Guardian v recenzi knihy napsal, že se Putin sice vrátil ke korytu, ale nový konsenzus zní, že Putinův režim je odepsaný. Jak málo jsme tehdy věděli a jak moc jsme vědět mohli a měli.

Uběhlo už téměř 500 dní od chvíle, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, a řada lidí si stále ještě láme hlavu s tím, co je ten Putin vlastně zač. Kde se vzal? A jak to, že se tam pořád ještě drží? Jak je možné, že se ještě nikdo v Kremlu nepostaral o to, aby uklouzl v koupelně?

Masha Gessenová ve své velmi odvážné knize přináší odpovědi minimálně na část těchto otázek. Gessenová se narodila do moskevské židovské rodiny na počátku roku 1967. Rodina v rámci programu pro přesídlování uprchlíků emigrovala v roce 1981 do Spojených států. O deset let později se Gessenová jako novinářka vrátila do Moskvy. Pokrývala mimo jiné konflikt v Čečensku, od roku 2012 řídila ruské vysílání Rádia Svobodná Evropa, psala například pro Washington Post, New York Times nebo Vanity Fair a od roku 2017 je ­redaktorkou časopisu The New Yorker. Je také autorkou několika knih, česky kromě Muže bez tváře, jejž vydalo nakladatelství Akropolis v překladu Marka Sečkaře (2016, 2022), vyšel v nakladatelství Host titul Přežít autokracii (2021).

Voloďa byl sígr

Muž bez tváře popisuje Putinovu cestu k moci, na vrchol a nakonec k ještě větší moci. Gessenová otevřeně hovoří o tom, že se Putinův režim podobá mafiánskému klanu, „v němž se boháči, pokud se ocitnou v tísni, začnou navzájem pře­tlačovat, aby měli k donovi co nejblíž“ (s. 10). Muž bez tváře je však především kniha o kontextu. Je to kniha, která vám umožní zasadit si jednotlivé události do širších souvislostí, poodstoupit a zadívat se na celkový obraz. Kdo od ní čeká informace typu, jakou barvu mají Putinovy oblíbené ponožky nebo jak se jmenoval jeho nejlepší kamarád ve druhé třídě základní školy, bude nevyhnutelně zklamán.

O Putinově dětství toho, koneckonců, není moc známo, dokonce existují spekulace, že byl adoptovaný. Vladimir Putin se narodil v roce 1952 v Leningradu, pouhých osm let po skončení jeho obléhání nacisty. Jeho rodiče, kteří zažili válečný hlad, bídu a zoufalství, na potomka dlouho čekali a malý Vladimir byl jejich jediné přeživší dítě. Jako malý byl Voloďa spíš pěkný sígr než vzorný pionýr, ale během dospívání se pevně rozhodl vstoupit do KGB a stát se špionem.

 

Muž bez tváře: Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina

Masha Gessenová

Akropolis, 2022 (2. vydání)

Do řad přebujelé, byrokracií prolezlé KGB se skutečně dostal, jeho sen o špio­nážní kariéře však zhatilo umístění do východoněmeckých Drážďan, kde žil se svou ženou a později oběma dětmi v paneláku plném dalších kágébáků a protistátní živly mohl sledovat maximálně v novinách. Po pěti letech drážďanské plytkosti se Putin vrátil v roce 1990 do Petrohradu. Domů si rodina vezla akorát pračku z druhé ruky a dost peněz na nejlepší vůz sovětské výroby. Na vlastní žádost odešel z KGB a nastoupil na petrohradskou radnici, kde to dotáhl na chráněnce starosty Anatolije Sobčaka. Ten se stal díky blízkému vztahu s Borisem Jelcinem Putinovou propustkou do nejvyšších pater ruské politiky, i když podle Gessenové si ho v klíčovém okamžiku šedá eminence Kremlu Boris Berezovskij vytáhl z potenciálních kandidátů na Jelcinova nástupce v podstatě náhodně.

A Putin Rusy nadchl. Byl pravým opakem Jelcina, vzezřením i vystupováním. Byl protijedem na nejistotu a ponížení první postsovětské dekády, obzvlášť po sérii bombových útoků na civilní budovy, k nimž na podzim 1999 došlo a které byly připisovány čečenským separatistům. Putin se tehdy typicky zemitým, až vulgárním stylem zapřísahal: „Kde je najdeme, tam je zničíme. I kdyby se schovávali na hajzlíku. Odkráglujeme je třeba na latríně“ (s. 46).

Dokonale obyčejnej

Krátce před volbami pověřil Berezovskij trojici novinářů, aby sepsali Putinův životopis. Byla mezi nimi i Natalija Gevorkjanová. „‚Berezovskij mi pořád volal a ptal se: »Není do prdele úžasnej?«‘ řekla mi po letech. ‚Odpověděla jsem mu: »Borjo, s tebou je ta potíž, že neznáš žádného kágébáckého plukovníka. On není do prdele úžasnej. On je dokonale obyčejnej«‘“ (s. 51). Přesto vznikla Putinova mytologie. Úkolem týmu nebylo Putina zkoumat, měli o něm napsat legendu.

Po svém zvolení provedl Putin důkladný a rychlý útok na rodící se ruskou demokracii. Začal tiskem a zastrašováním opozice. V několika krocích se postaral o to, aby v parlamentu nezůstal nikdo, kdo by mu nešel na ruku, a to samé následovalo se soudnictvím. Gessenová popisuje, jak se zmocnil vlády nad televizním zpravodajstvím a přinutil oligarchy srazit podpatky. A věnuje se i velkým událostem, jako byly vraždy novinářů, teroristické útoky a korupční případy.

Podle Gessenové je nesmysl se ptát, kdo Putin je. To nám řekl už dávno. Řekl nám i to, v jakém vesmíru žije. „Je to vesmír, v němž od chvíle rozpadu Sovětského svazu, události, kterou Putin nazval ‚největší geopolitickou katastrofou naší doby‘, bylo Rusko neustále ponižováno… Ve svém vlastním vesmíru je Putin více než konzistentní“ (s. 8).

Kniha Gessenové se čte jako hororový thriller. Thriller proto, že autorka dokáže dramatickým způsobem podat velké množství informací a chvílemi se můžete přistihnout, že zapomenete, že čtete knihu o skutečných událostech. Horor proto, že to všechno skutečné je. „‚Jistě znáš starořeckou legendu o Harpyjích,‘ řekla mi Galina Starovojtovová. ‚Jsou to stíny, které mohou ožít, pokud se napijí lidské krve… Pokud se někomu podaří podílet se na utváření budoucnosti, třeba jen malého kousku budoucnosti – a právě o tom politika je – je to, jako když se ten stín probudí k životu. Musí ale pít krev, dokonce i svoji vlastní‘“ (s. 20–21).

V Putinově případě platí, že z cizího krev neteče a žízeň je třeba hasit. První vydání knihy končilo v zásadě optimistickým doslovem, nadějí na změnu. Předmluva k vydání z roku 2022 už nic takového nenabízí. Snad jen zlobu, že Západ byl jako ony věhlasné opice: neviděl, neslyšel a nemluvil. Nebo možná jen nechtěl. A Ukrajina za to teď platí cenu nejvyšší. 

 

Výpravy na východ

Fitzroy Maclean

Maraton, 2022

V nakladatelství Maraton vychází druhé vydání svědectví sira Fitzroye Macleana o jeho diplomatickém a vojenském působení mezi lety 1937 a 1945. Macleanovo dobrodružné vyprávění posloužilo jako jeden ze vzorů pro Flemingovu sérii románů o Jamesi Bondovi. S Macleanem se vypravíme na diplomatickou misi do Moskvy v letech 1937–1939, kdy za značného rizika cestuje po odlehlých částech Ruska a Střední Asie a pozorně sleduje stalinské monstrprocesy. Následují válečné zážitky v komandu SAS na Sahaře a poté roky 1943–1945, kdy byl Churchillem pověřen vedením výsadku, který měl podporovat a koordinovat Titovy partyzány v Bosně a Srbsku. Maclean se s Titem spřátelil a věnuje hodně prostoru právě Titově osobě a peripetiím jeho vztahu se Spojenci.

 

Jazyky pravdy

Salman Rushdie

Paseka, 2023

V kolekci esejí se Rushdie profiluje nejen jako obhájce svobody slova a umělecké výpovědi, ale především jako znalec světového písemnictví a kultury. Věnuje se velkým literátům 20. století, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha. Nechybí ani příspěvky, které se věnují dopadení bin Ládina nebo koronavirové pandemii. Rushdie vždy píše s vášnivým zaujetím pro styl, ve kterém se prolíná pozorovací talent s bohatou imaginací. A se smyslem pro pravdu, bez ohledu na to, jak riskantní může být.

Autorka je spolupracovnicí redakce