Počítalo se s nimi původně jen na pár desítek let, nakonec ale panelové domy po celém Česku odchovaly několik generací Čechů. A další mají ještě před sebou – v panelácích dodnes bydlí zhruba čtvrtina lidí. Je prakticky nepředstavitelné, že by se při dnešním tempu nové výstavby podařilo tyto kapacity nahradit, a už vůbec ne podobně cenově dostupnou alternativou.

Bylo by nicméně nespravedlivé shrnout do monotónní šedi všechny domy z prefabrikovaných panelů, které se v Československu poskládaly během čtyřicet let trvajícího panelového trendu. Zejména zpočátku se postavilo mnoho zajímavých a dodnes ceněných projektů a sídlišť.

Kromě toho se na panelovou výstavbu dá dívat z více pohledů. Na samotné technologii vlastně není nic tak špatného – umožnila postavit desítky tisíc potřebných bytů ročně. Navíc ani není původně „východní“. Horší obrázek se naskýtá z hlediska architektury a urbanistiky: komunisté se pod tlakem bytové krize nezatěžovali detaily a vznikla kvůli tomu problematická, špatně naplánovaná sídliště.

Bytová utopie

Myšlenka mamutích panelákových sídlišť s desítkami, či dokonce stovkami tisíc obyvatel je spojená s východním blokem, ve skutečnosti má ale paradoxně kořeny jinde. Společně s masovým stěhováním obyvatel do měst se problémem jejich bydlení zabývali také architekti a urbanisté na Západě, a to mnohem dříve než komunisté.

Jedním z ideových základů sídlišť byla třeba takzvaná Athénská charta z roku 1931, v níž švýcarský architekt Le Corbusier předestřel svou představu města budoucnosti. To mělo být podle něj rozvolněné, plné zeleně, a především – měly ho tvořit čtvrti oddělené podle své funkce. Zvlášť se mělo bydlet, trávit volný čas a zvlášť pracovat.

Profimedia.cz

Technologie prefabrikovaných panelů, které se vyrobily v betonárce a na místě jen smontovaly, byla vlastně pouze jednou z možných cest, jak takový utopický model města postavit. Bytové domy se ostatně s její pomocí stavěly už před válkou třeba v Německu nebo Nizozemsku.

Po druhé světové válce a rozdělení Evropy na východní a západní blok se nejprve cesty na obou stranách železné opony ubíraly podobným směrem. Padesátá a šedesátá léta se nesla v duchu oťukávání možností panelových domů. Sídliště vznikala jak v Československu, ve východním Německu nebo v Rusku, tak v západním Německu, ve Francii či Švédsku.

Zatímco Západ ale koncept postupně opustil, protože se začínala projevovat negativa sestěhování velkého množství lidí především z nižších vrstev na jedno místo, socialistické země naopak v sedmdesátých a osmdesátých letech šláply na plyn. Právě z té doby pochází většina největších panelákových sídlišť v Praze, Ostravě, Ústí nad Labem a v dalších českých městech.

Dnes tak v západoevropských zemích bydlí v panelácích méně než desetina obyvatel, v Česku je to pětina a v některých dalších bývalých socialistických zemích až třetina lidí.

Znárodnění a pětiletky

V Československu vedla k pozdější masové bytové výstavbě kolektivistická cesta, odstartovaná znárodněním v roce 1948. Tomu se postupně nevyhnuly stavebnictví ani nemovitostní trh.

Komunisté například zvládli do roku 1950 do majetku města „převést“ většinu činžovních domů v Praze. Ve stejné době znárodnili také asi 1,2 tisíce stavebních firem, které spojili do velkých státních podniků. Ty pak dostaly jasné zadání: je potřeba stavět hodně nových bytů, a to nejlépe na sídlištích.

Jeden z prvních výsledků komunistických plánovačů vznikl na přelomu čtyřicátých a padesátých let v pražských Strašnicích a nesl příznačný název Solidarita. Spolupracovala na něm šestice tehdejších bytových družstev a šestice průmyslových podniků a výsledkem bylo do roku 1951 na 1,2 tisíce nových bytů v řadových domech a čtyřpodlažních činžácích.

Autoři projektu se hlásili k Le Corbusierovu odkazu a jejich záměrem bylo postavit rychle a levně proletářské bydlení pro tisíce lidí. Kvůli tomu například opustili model domů s vnitrobloky a stavěli v liniích. Zajímavý byl projekt ještě z jednoho důvodu: poprvé se při něm použily velké stavební prvky z betonu. Ty se nicméně ještě vyráběly na místě a nesloužily například k výstavbě zdí.

K panelákům byl ale od Solidarity už jenom kousek. Přestože se podařilo vybudovat sídliště v dosud rekordním čase, ani to plánovačům nestačilo a tlak na efektivitu nakonec vedl k myšlence vyrábět jednotlivé části domů samostatně, mimo staveniště, a na místo je pak jen přivézt.

Zase Baťa

První pokusy s litým betonem v Česku dělal už podnikatelský vizionář Tomáš Baťa, který hledal cesty k efektivnímu zajištění bydlení pro své zaměstnance. Na začátku čtyřicátých let díky němu ve Zlíně vzniklo několik prvních, dosud spíš experimentálních staveb. Baťa pak stavěl z železobetonových dílů i dvoupodlažní domky.

Opravdovým průmyslem se ale stavebnictví stalo až v padesátých letech díky Ústavu montovaných staveb. První prototyp skutečného vícepatrového paneláku vyrostl v roce 1953 v Baťově působišti, které se ovšem v té době už jmenovalo Gottwaldov. Dům dostal označení G40 (zkratka pro Gottwaldov 40 bytů) a posloužil jako předloha pro „bratříčky“, kteří se začali stavět po celém Československu.

Profimedia.cz

Architekti nezůstali u jednoho typu domu a modelové řady paneláků se v následujících letech rychle rozrůstaly. Nejprve vycházely z modelu G, pak se přidaly domy řady T a mnoho dalších. Výčtem všech typů, které komunisté za čtyřicet let vymysleli, zřejmě nemá smysl zatěžovat. Zjednodušeně řečeno ale platilo, že čím novější model, tím širší možnosti masivní výškové výstavby, ale zároveň nižší komfort pro bydlení.

Panelák s lidskou tváří

Sídliště z počátků panelových dob v Česku v padesátých letech tak většinou není těžké poznat: jde o pěti- či méně podlažní domy na velkoryseji pojatých sídlištích, kde architekti dostali určitý prostor k seberealizaci. První paneláky měly často dokonce i některé ozdobné prvky a stavaři mezi nimi ponechávali větší prostor.

Jak ale pravil tehdejší sovětský prezident Nikita Chruščov, v architektuře není potřeba zbytečností. Na konci padesátých a v šedesátých letech se proto ruští i čeští architekti začali držet zkrátka, projekty očesali o vše přebytečné a začali stavět vysloveně účelně. V Praze lze výsledky jejich práce vidět na některých nejstarších sídlištích – například na Petřinách, v Malešicích, na Pankráci nebo na Spořilově.

Jan Němec

Doslova zlatá doba panelové výstavby začala v sedmdesátých letech, kdy vrcholila bytová krize i tlak strany, aby s tím stavební firmy a bytová družstva něco udělaly. V celém Česku se po roce 1970 stavělo nejprve přes sedmdesát tisíc, a později dokonce více než osmdesát tisíc bytů ročně. Drtivá většina z nich byla právě v panelácích a naprostý rekord přišel v roce 1975: 97 tisíc nově postavených jednotek. Pro srovnání, loni se v Česku v bytových domech postavilo asi dvacet tisíc nových bytů.

Masovost výstavby se ale nemohla neprojevit na výsledku. Právě v sedmdesátých letech začala vznikat největší sídliště v Česku, jež se zároveň stala jakýmsi symbolem a typickým obrázkem, který se člověku vybaví při vyslovení slova panelák. Tedy nekonečná monotónní a šedivá zástavba – třeba pražské Stodůlky, Lužiny, a především Jižní Město. Masivní sídliště ale rostla i v dalších regionech, nejvíce na Ústecku a Ostravsku.

Sídliště utržené ze řetězu

V drtivé většině probíhala i v dobách největšího boomu výstavba především na okrajích měst, přesně podle původní ideje Švýcara Le Corbusiera. Případů, kdy bagry a jeřáby pronikly až do center, a tím je nenávratně zhyzdily, je naštěstí málo – třeba Benešov nebo Most. V Praze se pokusy o zastavění půlky Žižkova věžáky z panelů podařilo zastavit na poslední chvíli, nicméně až po architektonické devastaci Olšanského náměstí.

Velká sídliště postavená na zelené louce na periferiích s sebou ale přinášela problémy. Kvůli překotné výstavbě zaostávala u nových čtvrtí veřejná doprava, chyběla místa ve školkách a školách, nestačily kapacity obchodů a zvelebováním veřejného prostoru se také nikdo moc neobtěžoval. Sídliště navíc neposkytovala příliš možností k trávení volného času, a tak většina jejich obyvatel ráno odjela do práce a vracela se až večer na přespání.

Ukázkovým příkladem je zmiňované Jižní Město. To se během několika let v první fázi rozrostlo z Hájů na Opatov, pak do Litochleb; ve druhé etapě z druhé poloviny sedmdesátých a osmdesátých let následovaly také Roztyly a Chodov. Celkem do konce socialismu gigantické sídliště nabobtnalo na městskou část s osmdesáti tisíci obyvatel.

Profimedia.cz

Problém Jižního Města spočívá ve vysokém tempu jeho budování a nedostatku peněz. Podle původních plánů mělo vypadat jinak, daleko rozmanitěji, kvůli časovému a finančnímu presu se ale nápady z výkresů do reality nepřenesly. Existovaly nicméně i případy, kdy se to podařilo.

Za příklad zvládnutého projektu navzdory nepříliš vzhledné architektuře bývá dáváno pražské sídliště Ďáblice. To vznikalo mezi lety 1968 a 1975. V té době ještě stavební firmy měly peníze i čas na to, aby se držely promyšlené urbanistické koncepce, která nezapomínala ani na občanskou vybavenost nebo odvedení dopravy z centra sídliště. Přestože tak místní paneláky mají jedenáct až třináct pater, celý jejich soubor působí kompaktně a vlastně svým způsobem útulně.

Zateplené a pestrobarevné

S odchodem socialismu se odebrala na věčnost také česká panelová bytová výstavba. Po Listopadu stavebníci už pouze dokončili nedodělky na některých rozestavěných sídlištích (třeba v Praze na Černém Mostě) a pak se výstavba zastavila. Ovšem nejen ta panelová. Statistiky ukazují, že od roku 1990 počet dokončených bytů rychle klesal a v roce 1995 se propadl na dno. Stavební firmy v tom roce v Česku zkolaudovaly jen necelých třináct tisíc nových bytů.

Navzdory původním plánům se životnost už hotových paneláků postupně prodlužuje díky rekonstrukcím. Energetickou náročnost řeší většina sídlišť zateplováním, šedou uniformitu zase pestrobarevnými novými fasádami. Dodnes v nich bydlí 2,5 milionu lidí. Podle původních projektantů mohou klidně ještě dalších padesát, možná i sto let sloužit.

Nová developerská výstavba ale ukazuje, že trendy se zásadně změnily. Nové čtvrti na brownfieldech naopak vznikají jako samostatné jednotky v rámci města, odkud každé ráno většina lidí nemusí odjet do jiné čtvrti za prací. Vedle bytových domů se stavějí kanceláře, obchodní centra a služby. Ukázalo se, že vize proletářského bydlení podle architekta Le Corbusiera byla skutečně utopií a slepou cestou.