Námořní cestu arktickými oblastmi využívá pro přepravu ropy a dalších komodit stále více tankerů a lodí, které vyplouvají z ruských přístavů do čínských.
Námořní cestu arktickými oblastmi využívá pro přepravu ropy a dalších komodit stále více tankerů a lodí, které vyplouvají z ruských přístavů do čínských.
Velmi vysoké teploty neškodí jen lidskému tělu a zvířatům, ale také potravinám a lékům. Jak se však horka projeví na účincích léčivých přípravků a jejich vlivu na naše zdraví?
Velmi vysoké teploty neškodí jen lidskému tělu a zvířatům, ale také potravinám a lékům. Jak se však horka projeví na účincích léčivých přípravků a jejich vlivu na naše zdraví?
Zaměstnanci stavebních úřadů si zčásti rvou vlasy, zčásti se rozčilují a hrozí stávkou, jejich nadřízení píšou naléhavé výzvy ministru pro místní rozvoj Ivanu Bartošovi, shrnuje Pavel Páral.
Zaměstnanci stavebních úřadů si zčásti rvou vlasy, zčásti se rozčilují a hrozí stávkou, jejich nadřízení píšou naléhavé výzvy ministru pro místní rozvoj Ivanu Bartošovi, shrnuje Pavel Páral.
Právě před devadesáti lety odešel do „věčných lovišť“ polozapomenutý cestovatel, fotograf a světoběžník Enrique Stanko Vráz
Léto roku 1896 strávil Enrique Stanko Vráz na severním Borneu. Průvodci pralesem mu byli „lovci lebek“ Dajákové a Vráz pro evropská muzea lovil orangutany a jiná exotická zvířata. Na podzim měl hotovo, a tak přes Singapur a Jávu doplul na molucký ostrov Ambon a nasedl na parník Kamphuis, jejž Holanďané jednou za čtvrt roku vysílali k pobřeží Nové Guineje, aby – jak to vystihl Vráz – domorodcům, kteří se o ně čerta starali, „ukázali svou vládu“.
Do „srdce temnoty“, zálivu Doré ležícího v severozápadním cípu Nové Guineje, dorazil jeden z největších českých dobrodruhů a cestovatelů začátkem listopadu 1896. Dnes na tom místě stojí stotisícové město Manokwari, tehdy však Vráz našel jen ubohou osadu, ve které žilo pár stovek místních, jedna misionářská rodina a mladý holandský obchodník. Chvíli chytal motýly a brouky na pobřeží, poté vyslal posly k náčelníkovi vnitrozemského kmene Hatamů, aby mohl vkročit na jejich území – Evropany ještě většinou neprozkoumané. „Dne 11. prosince dostavil se náčelník ke mně v průvodu více než sedmdesáti osob obého pohlaví, nepočítaje děti, které s sebou matky vzaly se psy a vepříky,“ zapsal si Vráz. Tři dny mu domorodci vyjídali zásoby, pak s nimi v doprovodu šesti najatých průvodců vyrazil do hor.
Od začátku se nic nedařilo. Hatamové byli neochotní, drahým vybavením třískali o zem a pytle s rýží – aby je nemuseli nést – zahazovali do lesa. Mnohem horší však bylo, že si náčelníkův syn Najk dělal zálusk na Vrázovy zbraně a stále vyvolával spory. Ve vesnici dokonce Vráze otevřeně napadl a zachránil ho jen varovný výstřel z revolveru. „Zase jedno nebezpečí zažehnáno, ale na jak dlouho?“ zapsal si Vráz. „Na mou družinu není spolehnutí, spím ozbrojen a jen na půl oka.“ V okolí vesnice chytal rajky, a domorodí lovci mu dokonce přinesli vysněnou ježuru (skončila ve sbírkách Národního muzea), jenže vztahy byly stále napjatější a nakonec se z něj stal de facto vězeň. Vráz si proto různými dárky naklonil několik Hatamů a jedné noci s jejich pomocí uprchl. Zamířil rovnou k sousednímu kmeni Morejců, ovšem ti se ho – nehledě na sliby – pokusili po cestě zavraždit a oloupit. „Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné,“ komentoval přestřelku Vráz, ale stejně mu nezbylo než utéct k pobřeží.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
