Perský velkokrál Xerxés I. si před 2502 lety také možná myslel, že Řekové pochopí, jak málo jich u Thermopyl je, a pragmaticky se mu vzdají. Odevzdej zbraně, nechal vzkázat. „Molón labe,“ odpověděl mu král Leonidas. Pojď a vezmi si je. Xerxés šel a vzal si je, ačkoli se u toho zapotil víc, než si byl představoval. Vyneslo mu to kýženou možnost spálit Athény na prach; Spartě zbyla sláva, která je věčná (bez ohledu na výsledek nedělního vršovického tažení).

Zhruba tak to vypadalo během minulého týdne, patrně nejdramatičtějšího, jaký Evropa absolvovala od roku 1989 (možná 1968, nebo 1945?). Po sedmi dnech válčení dobyli ruští okupanti třísettisícové město Cherson na jihu Ukrajiny. Zdevastovali Mariupol a Charkov na východě země, vraždili v Kyjevě. Vygenerovali při tom téměř milion uprchlíků – a to je řeč jen o těch, jimž se podařilo přejít hranice s některou ze zemí Evropské unie. Nic z toho není dobrá zpráva.

Vojenský postup okupantů vypadal až do minulého pátku neodvratně, ačkoli byl pomalejší, než kdokoli čekal, včetně nich samotných. Část viny na tom zdržení měl proslulý ruský šlendrián, jako když se bohorovně vykašlali na zásobovací linie.

O druhou, podstatnější část se postarali Ukrajinci sami urputným odporem. A Západ, od veřejnosti přes firmy po vlády, se nechal přinejmenším oslovit – a místy inspirovat – nejen odporem samotným, nýbrž i houževnatým ukrajinským optimismem. Jak se to má s kurzem rublu, dolaru a libry? ptal se jeden zbrusu nový vtip ukrajinské provenience. „Libra rublů stojí jeden dolar,“ zněla odpověď (společensky, fyzikálně i finančně velmi přesná).

Onen optimismus byl nakažlivější, než se dalo očekávat. Západ zareagoval o slušný kus rychleji, pružněji a rozumněji, než jak před invazí pravily cynické předpovědi. Na vojenskou záchranu ani kombinace ukrajinského odhodlání a západní pomoci podle všeho nestačila, ale stačila na pochopení, že ukrajinská státnost je neoddiskutovatelným faktem a že západní veřejnost, instituce, firmy i vlády v případě potřeby stále umějí – víceméně – rozlišovat mezi dobrým a zlým činem. To jsou důvody k optimismu; následující odstavce mají za cíl jeho příčiny i projevy sumarizovat.

Idi na chuj!

Chcete-li vyhrát „srdce a mysli“ (v tomto případě světové) veřejnosti, jak kdysi nešťastně pravil George W. Bush, potřebujete symbol. Ukrajinci jej vytvořili hned v prvních hodinách války vlastní verzí „molón labe“. Slogan „Ruská válečná lodi, jdi do prdele“ z Hadího ostrova v Černém moři se okamžitě stal symbolem dobré věci; přízrak Thermopyl a Westerplatte udal tón událostem následujících dnů. (Vztah k realitě je věc jiná, jak uvidíme níže.)

Potřebuju munici, ne odvoz

Volodymyr Zelenskyj si řekl o věčnou spartskou slávu. Právě jeho citované odmítnutí americké nabídky na spěšný odchod do exilu spustilo když ne lavinu, tak alespoň potůček solidarity Západu s jeho zemí. O dva dny později se Zelenskyj objevil prostřednictvím videokonference v Evropském parlamentu. Neoholený a v khaki tričku žádal europoslance o okamžité členství v Evropské unii. „Dáváme své životy za hodnoty, svobodu, práva a touhu, abychom si byli stejně rovni jako vy,“ řekl. „Dokažte, že jste s námi. Dokažte, že nás neopustíte. Dokažte, že jste skutečně Evropané; pak život zvítězí nad smrtí a světlo zvítězí nad temnotou.“

Poslanci byli nadšení a tleskali Zelenskému vestoje. Potom odhlasovali rezoluci, kterou lidé bez byrokratické průpravy považovali za přijetí do Unie, a dokonce i The Kyiv Post si ji vyložil tak, že Ukrajina získala status kandidátské země. Ouha – ve skutečnosti je rezoluce nezávazná a pouze doporučuje unijním „institucím, aby usilovaly o udělení statusu kandidátské země EU pro Ukrajinu v souladu s článkem 49 Smlouvy o Evropské unii a na základě zásluh“.

Jinými slovy, nic – nebo alespoň dnes nic, což není totéž. „Vyhlídky Ukrajiny na vstup do EU jsou vzdálené – ale také poprvé vypadají reálné,“ citoval však list Financial Times Georginu Wrightovou z pařížského think-tanku Institut Montaigne. „To má obrovský politický význam.“

Humor

Dobrá nálada tváří v tvář existenčnímu ohrožení dominovala Ukrajině po většinu prvního týdne války. Své řekli sami vojáci. Slavný obraz Ilji Repina Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi (o úctyhodných téměř osmi metrech čtverečních) inspiroval záporožskou posádku k vytvoření jeho živé repliky. Dopis sám byl tentokrát adresován ruskému carovi a není nijak uctivý. Po vzoru originálu například vyzývá Vladimira Putina k obcování s vlastní matkou.

Pomáhaly tomu příhody o odměně pěti milionů rublů za každý odevzdaný tank (bez daně! – oficiální nabídka zjevně inspirovaná romskou krádeží celého ruského tanku) i případ, kdy ruští vojáci nakráčeli na ukrajinskou policejní stanici se žádostí o palivo pro svá vozidla.

Ruku k dílu přiložili i civilisté, když vytvořili stovky rozcestníků, podle nichž se měli Rusové při invazi řídit. Ponejprv ukazovaly všechny šipky „na chuj“; později, když atmosféra zhoustla, do Haagu – to s odkazem na válečné zločiny.

Ruští vojáci

Reakce okupantů samotných na situaci v terénu naznačují, že mnoho z nich vůbec netušilo, že jdou bojovat. Někteří si mysleli, že jsou prostě na cvičení; jiní čekali, že je lid bude vítat coby osvoboditele před imperialistickým uchvatitelem Zelenským a jeho lidmi; mnoho z nich vypovědělo, že je úřady k účasti na invazi donutily. (Ačkoli to je třeba brát s rezervou, protože to říkali v ukrajinském zajetí.)

Archiv

Na ruské straně vládl v prvním týdnu chaos. Okupanti se neobtěžovali nejen s posíláním těl svých padlých domů, nýbrž ani s jejich pálením v mobilních krematoriích. Videozáznamy ukazují ruské tanky, jak otáčejí při střetu s civilisty. Ukrajinské zdroje mluví o celé koloně raketometů, která zůstala opuštěna, když jí došlo palivo. Jiné zprávy zmiňují ruské řidiče, kteří si sami rozbíjeli nádrže, aby zůstali mimo první linii boje; a dokonce velitele jakési roty u Mariupolu, jenž odmítl splnit rozkaz střílet na civilní cíle. Mezi vojáky není invaze nijak populární; to je potenciálně důležitý poznatek.

Propaganda nefunguje

Uvážíme-li, že se Rusové sami pasovali na přeborníky v dezinformacích (a jejich televize podávají zpravodajství totálně oproštěné od pravdivých informací), je pozoruhodné, jak málo se jim daří. Dva příklady za všechny: Rusům trvalo čtyři dny, než uvedli na pravou míru osud hrdinů z Hadího ostrova, kteří ve skutečnosti nezemřeli, nýbrž padli do zajetí a tráví válku v Sevastopolu. Rusové ovšem jedním dechem začali tvrdit, že na Hadím ostrově nebylo ukrajinských pohraničníků třináct, nýbrž osmdesát, což podle všeho není pravda.

Ne že by se Rusové nesnažili. Jejich televize se jen hemží záběry nebohých proruských Ukrajinců, kteří si na poslední chvíli balí kufry před nájezdy zdivočelých banderovců; v celé Doněcké i Luhanské oblasti, ale také v Charkově, Mariupolu či Dněpru. Jediná smůla je, že režisér zřejmě z nedostatku komparzistů používá stále tytéž herce, čehož si střízlivější Rusové rychle všimli. Když nejsou lidi, je zle.

Domácí opozice

Od samotného začátku války bylo zjevné, že se proti ní staví více Rusů, než bylo kdykoli v minulost zvykem. Místy tak navíc činí zcela otevřeně, čímž riskují léta kriminálu coby zahraniční agenti podporující terorismus. V moskevském Gagarinském distriktu se dvě místní zastupitelské rady odhodlaly proti Putinově válce vystoupit oficiálně: jejich prohlášení považují invazi za „šílenou a nespravedlivou“ a za „neštěstí“.

Že proti invazi vystoupí opozice, se dalo čekat. Vězněný opoziční předák Alexej Navalnyj vyzval minulé pondělí Rusy, ať vyjdou každý večer do ulic; o den později byly demonstrace v Sankt-Petěrburgu, Moskvě a dalších městech několikanásobně početnější než okamžitě po invazi (přesná čísla nejsou z logických důvodů k dispozici). Stejně tak nepřekvapila negativní vyjádření někdejšího ministra zahraničí (a dnes de facto disidenta) Andreje Kozyreva, šachového velmistra Garriho Kasparova nebo starého známého Pavla Litvinova, jednoho z „osmi statečných“, kteří v roce 1968 protestovali na Rudém náměstí proti invazi do Československa.

Pro Putina bylo důležitější to, co z intelektuálních kruhů nezaznělo: podpora z úst těžkých politologických vah, jako jsou Sergej Karaganov, děkan Fakulty mezinárodní ekonomie a zahraničních věcí na moskevské Vysoké škole ekonomické, jinak autor doktríny o získávání politického vlivu v sousedních zemích pomocí ochrany tamních etnických Rusů. Nebo Fjodor Lukjanov z Rady pro zahraniční a obrannou politiku, šéfredaktor publikace Rusko v globálních záležitostech. Oba jsou chytří, respektovaní a zároveň poslušní. Až do minulého čtvrtka od nich tentokrát na téma ukrajinské války nevyšla ani řádka. „Oslavné úvodníky tak připadly autorům z druhé či třetí ligy,“ píše pro britský týdeník The Spectator Mark Galeotti, autorita přes Putinovo Rusko, podle něhož je mlčení obou pánů výrazem nejostřejší kritiky, jakou si na svých pozicích mohou dovolit.

Daleko nebezpečnější než intelektuální disent je však pro Putina nálada mezi nejbohatšími Rusy. Právě symbió­za s nimi je jedním z hlavních zdrojů jeho moci. A ruští superboháči nijak nadšeni nejsou: spoluzakladatel Alfa Bank Michail Fridman, jehož rodiče žijí ve Lvově, označil válku na Ukrajině již v její třetí den za „tragédii“ a prohlásil, že „krveprolití“ musí skončit. Ve stejný den metalurgický magnát Oleg Děripaska napsal na síti Telegram, že „mír je velmi důležitý, jednání musí začít co nejdříve“.

Jinak jednal „Putinův pokladník“ Roman Abramovič. Ve zřejmé obavě ze sankcí se nejprve minulé úterý zřekl vedení svého londýnského fotbalového klubu Chelsea, ve středu uvedl, že klub prodá, a odjel do Běloruska „pomáhat vést mírová jednání“ ruských a ukrajinských delegací. (Aby se to nepletlo, jeho dcera těsně předtím přeposlala protiputinovský tweet, zatímco dcera – spolu s exmanželkou – kremelského mluvčího Dmitrije Peskova se objevila na moskevské protiválečné demonstraci.)

Tržní cestu k odstavení Putina od moci ukázal ruský podnikatel Alex Konanychin, jenž nabídl milion dolarů „policistům, kteří v souladu s mezinárodním a ruským právem“ Putina zatknou a předají spravedlnosti. Jak správně tušíte, Konanychin v Rusku nepodniká – emigroval v roce 1992.

Jiné tahy jsou méně čitelné. Ukrajinci například vypustili zprávu, že mají informátora v řadách ruské tajné služby FSB. Proč by tak činili, kdyby tomu tak doopravdy bylo, není zjevné.

Evropské probuzení

Za první válečný týden se také mnohé změnilo na (západo)evropské scéně. Německý spolkový kancléř Olaf Scholz dokonal největší veletoč německé zahraniční politiky od chvíle, kdy admirál Dönitz podepsal v květnu 1945 Spojencům kapitulaci, když oznámil, že jeho země bude dodávat zbraně Ukrajině a sama začne zbrojit. (Kromě toho její úřady zabavily jachtu ruského megaoceláře Ališera Usmanova za 600 milionů dolarů.) Švédsko a Finsko, noví kandidáti členství v NATO, poprvé porušily poválečnou zvyklost nedodávat zbraně zemím vedoucím válku. Západ celkem během prvního týdne odeslal Ukrajině zbraně za 450 milionů dolarů, píše agentura Reuters. Kromě toho Evropská komise slíbila zatrhnout licence ruským dezinformačním kanálům; zatrhla lety ruským letadlům (později se k uzavření vzdušného prostoru připojili i Američané); a především odřízli značnou část ruského bankovního sektoru od platebního systému SWIFT.

To není úplně málo. Čechy může zároveň těšit, že projednou nejsou na chvostu evropské civilizace. Poté, co invazi nečekaně odsoudil i prezident Miloš ­Zeman, zařídila vláda zásilky zbraní za 650 milionů korun (k tomu je třeba připočíst skoro dvě miliardy další pomoci od státu a téměř miliardu, kterou mezi sebou vybrali Češi spontánně) a vyhlásila nouzový stav, aby mohla rychle prosadit zákon, jenž by umožnil Čechům legálně bojovat po boku ukrajinské armády. Když Petr Fiala přišel na zaplněné Václavské náměstí podpořit Ukrajince doma i v Česku, bylo to po dlouhých letech poprvé, co demonstranti a předseda české vlády nestáli na opačných stranách pomyslné barikády.

Mezinárodní trestní tribunál v Haagu oznámil minulý týden, že začne vyšetřovat možné válečné zločiny, jichž se podle očitých svědků Rusové na Ukrajině dopouštějí. Ve čtvrtek velvyslankyně Spojených států při OSN Linda Thomasová-Greenfieldová potvrdila, že Rusové použili kazetovou munici a vakuové bomby; obojí (byt jen implicitně) zakazují Ženevské konvence.

Svoji roli sehrál i velký byznys v čele s firmami známými souhrnně jako Big Tech. Meta (Facebook) a Google (YouTube) přidusily ruská státní média i některé dezinformační kanály; Microsoft pomáhá Ukrajincům identifikovat hackerské hrozby; Apple přerušil veškerý prodej v Rusku; SpaceX Elona Muska poslala náklad satelitních disků pro službu Starlink, která namísto běžných 495 dolarů měsíčně bude zdarma.

To všechno nejspíš nestačí. Muskovy satelity mohou poskytovat navádění pro ruské rakety, a nadělat tak víc škody než užitku. Relativně drsné ekonomické sankce mohou ruské oligarchy přimknout blíže k Putinovi a celou tu sebranku vehnat do náruče Pekingu, včetně čerstvě rerusifikovaných měst Kyjeva a Lvova. Ale na konci prvního týdne války to byly důvody k jistému optimismu – ačkoli dnešní Ukrajina z něho bude nejspíš mít právě tolik jako král Leonidas. 

Novodobí záporožští kozáci píší dopis sultánovi

Ty, care, moskevský ďáble, prokletého ďábla bratře a soudruhu, samotného Lucifera sekretáři. Co jsi to k čertu za generála, když neumíš zničit Kyjev tisícem bombardérů. Tvoje výsadky žerou čertovská lejna. Nebudeš ty, čubčí synu, pod sebou syny dněperské země mít, budeme s tebou bojovat na zemi, ve vzduchu i ve vodě, ty zkurvysynu. Ty petrohradský kolchozníku, podněsterský zloději, čukotský feťáku, čečenský bastarde, krymský a kubáňský mafiáne, osetský násilníku, luhanský kate, všeho světa i podsvětí blázne, Satanův potomku a zlomený chuji. Prasečí rypáku, kobylí řiti, páchnoucí onuce, matku svou pojeb.

A tak ti odpovídají záporožští kozáci, špinavče. Ani naše prasata nebudeš pást. Teď končíme, datum neznáme, protože nemáme kalendář, měsíc je na nebi a rok v knihách zapsaný, a náš den je stejný jako váš, proto nám můžete políbit prdel.

Podepsán: Volodymyr Zelenskyj, košový ataman, se všemi Záporožci