Saúdská Arábie varuje členy OPEC+, kteří nebudou dodržovat těžební kvóty, že cena ropy spadne na úroveň padesáti dolarů za barel. Hrozba směřuje hlavně k Iráku, Rusku a Kazachstánu.
Saúdská Arábie varuje členy OPEC+, kteří nebudou dodržovat těžební kvóty, že cena ropy spadne na úroveň padesáti dolarů za barel. Hrozba směřuje hlavně k Iráku, Rusku a Kazachstánu.
Estetické i praktické aspekty barevného designu řeší ve své práci Alena Gersonde. Vývoj barev trvá klidně několik let, přičemž je potřeba „mířit“ tak, aby i v budoucnu byly neustále trendy, žádané a svěží.
Estetické i praktické aspekty barevného designu řeší ve své práci Alena Gersonde. Vývoj barev trvá klidně několik let, přičemž je potřeba „mířit“ tak, aby i v budoucnu byly neustále trendy, žádané a svěží.
Janeček chce soudní cestou zajistit, aby se mu vrátilo 708 bitcoinů, které mu údajně „bezdůvodně“ zadržuje jeho exmanželka.
Janeček chce soudní cestou zajistit, aby se mu vrátilo 708 bitcoinů, které mu údajně „bezdůvodně“ zadržuje jeho exmanželka.
Jak se z firmy zbožného a pohromami stíhaného tesaře stal globální výrobce populárních stavebnic
Ty největší světové firmy často začínaly skromně a s výrobou zcela jiného sortimentu, než jakým se nakonec proslavily. Tak výrobce automobilů Peugeot zprvu produkoval ocelové pily, žehličky či mlýnky na kávu, Volvo vyrábělo ložiska atd. Podobně jen málokdo mohl tušit, že se firma Oleho Christiansena v nevýznamném a takřka „zapadlém“ dánském městečku Billund, která vyráběla krovy, okenní rámy, nábytek, korby koňských povozů či rakve, jednou stane původcem globálně proslulé hračky lego. Podivuhodný příběh této značky a firmy, která se ze „Zapadákova“ rozšířila po celém světě, líčí kniha LEGO: Rodinný příběh nejslavnější hračky na světě. Jejím autorem je Jens Andersen (1955), dánský spisovatel a publicista, který mimo jiné publikoval biografie skandinávských literátek Astrid Lindgrenové a Tove Ditlevsenové.
Vyprávění své první do češtiny přeložené knihy autor začíná u zmíněného chudého, ale zbožného a vytrvalého tesaře a stolaře Oleho K. Christiansena (1891–1958), kterého zpočátku stíhalo jedno neštěstí za druhým, především opakované devastující požáry a smrt manželky. Několikrát byl na hraně bankrotu a uvažoval o tom, že s podnikáním skončí. To, že se dal na výrobu dřevěných autíček, káč a dětských stavebnic, pro něj bylo vlastně nouzovým řešením. Však také kvůli tomuto rozhodnutí zažíval opovržení, protože pouhé „flikování“ hraček pro děti bylo ještě ve třicátých letech vnímáno jako podřadné. A dokonce i jeho syn Godtfred byl kvůli tomu ve škole neoblíbený, protože se neměl stát „opravdovým“ řemeslníkem jako ostatní spolužáci, jejichž otcové vyráběli solidní a pro reálný život skutečně potřebné předměty.
Sázka na hračky a v roce 1947 na umělou hmotu a volně kombinovatelné hrací kostky z ní vyráběné se ale ukázala jako výborný podnikatelský nápad. Nejprve se firma snažila prosadit v poválečném západním Německu, od čehož byla poradci pro vývoz a odborníky na zahraniční obchod odrazována. „Prodávat hračky Němcům je jako prodávat písek na Sahaře,“ namítali. Přesto byl ale úspěch u jižního souseda rychlý a enormní a brzy díky němu mohly následovat expanze do dalších oblastí. Za tím, že si lego na německém území rychle získalo oblibu, stála podle autora dobová společenská potřeba, kterou kostky zjevně naplňovaly. Země, jež se stále ještě vzpamatovávala z války, se soustředila „na výstavbu nejen zničených domů, čtvrtí a měst po celém Německu, ale také rodinných vzorců a vztahů“. V Německu padesátých let byla zřejmá silná touha vytvořit pouta mezi starými a mladými, mezi rodiči a dětmi a sdružovat je u domácího krbu. A proč ne u společné mírumilovné aktivity jako „LEGO System im Spiel“?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
