Čína ohrožuje bezpečnost okolních zemí plovoucími jadernými reaktory

Asijská komunistická velmoc narušuje svým pokrokem ve vývoji a produkci jaderných elektráren americkou konkurenceschopnost. Obavy mají navíc okolní země v Jihočínském moři kvůli rozmístění čínských plovoucích jaderných zdrojů.

Asijská komunistická velmoc narušuje svým pokrokem ve vývoji a produkci jaderných elektráren americkou konkurenceschopnost. Obavy mají navíc okolní země v Jihočínském moři kvůli rozmístění čínských plovoucích jaderných zdrojů.

Celý článek
0

Auditor v problémech: Čínskou odnož PwC stahuje ke dnu krach realitního obra Evergrande

Firma z takzvané Velké čtyřky globálního poradensko-účetně-auditního byznysu je podepsána pod sekerou zvíci 1,8 bilionu korun.

Firma z takzvané Velké čtyřky globálního poradensko-účetně-auditního byznysu je podepsána pod sekerou zvíci 1,8 bilionu korun.

Celý článek
0

Reportáž: V nevšedním pražském klubu nabízejí sexuální služby robotky. Jedna umí i odmlouvat

Na pražském Smíchově se v jedné z bočních uliček nachází privátní klub, do nějž když člověk vejde, je to jako kdyby se najednou ocitl ve světě podobnému tomu z filmů Blade Runner. V tomto podniku totiž obrazně řečeno nenabízejí služby živé prostitutky, nýbrž umělé a zároveň extrémně realistické panny, z nichž některé už mají blíže k robotům.

Na pražském Smíchově se v jedné z bočních uliček nachází privátní klub, do nějž když člověk vejde, je to jako kdyby se najednou ocitl ve světě podobnému tomu z filmů Blade Runner. V tomto podniku totiž obrazně řečeno nenabízejí služby živé prostitutky, nýbrž umělé a zároveň extrémně realistické panny, z nichž některé už mají blíže k robotům.

Celý článek
0

Komentář: K čemu byla Čechům globalizace? Příběh tří křivek a jednoho auta

Hodně nás ovlivňuje to, kdo jsme, odkud přicházíme, s čím a kým se srovnáváme a inspirujeme. Česko je dědicem velké průmyslové tradice, která sahá hluboko do Rakouska-Uherska, jsme na ni hrozně pyšní. Máme však docela zásadní strukturální a mentální problém.

Komentář: K čemu byla Čechům globalizace? Příběh tří křivek a jednoho auta
Je globalizace na ústupu? | Shutterstock.com

Globalizace nikdy nebyla všemi milované dítě, speciálně levice a odbory měly často výhrady, ale ještě se nám po ní bude stýskat. Zvláště teď, když končí, byť důsledky ještě nejsou v Česku úplně cítit.

(De)globalizaci můžete měřit mnoha různými způsoby – od přeshraničních finančních toků přes počet zemí s konvertibilní měnou až po podíly zahraničních investic na celkové kapitálové zásobě nebo po rozvoj mezinárodního obchodu. Když zůstaneme u toho posledního měřítka, tak začátek konce globalizace můžeme datovat někam ke světové finanční krizi, kdy poměr vývozu zboží a služeb ke světovému hrubému domácímu produktu v roce 2008 dosáhl 31 procent. Od té doby klesal a dostal se na srovnatelnou úroveň až předloni.

Díváme-li se na Čínu, jednoho z nepopiratelných vítězů globalizace, v jejím případě kulminoval tento podíl v roce 2006 a dosud se k tehdejším 36 procentům ani zdaleka nedostal. Tady je dobré si říct, že v případě Číny jsou ve hře dva faktory, z nichž jeden není jasným příznakem deglobalizace.

Jako velká země, která už dlouho deklaruje potřebu přechodu od růstu založeného na vysokých investicích a exportu k ekonomickému modelu založenému na domácí spotřebě, by pohled na graf, naznačující pokles exportu k HDP, mohl nastat i v případě, kdyby se téhle transformaci v Číně dařilo. Jenomže takhle to není – do hry se vložila geopolitika v podobě rostoucího napětí nejen v obchodních vztazích mezi jedničkou a dvojkou světové ekonomiky, tedy Spojenými státy a Čínou.

Globalizační revizionismus po česku

Vraťme se na chvíli do Česka, které se po roce 1990, kdy obchod zbožím a službami představoval podle údajů Světové banky v poměru k HDP 32,9 procenta, integrovalo do mezinárodních dodavatelských řetězců (především tedy do toho německého) způsobem, který patří k výjimečným ve světovém měřítku. Do roku 2014 totiž podíl vývozu zboží a služeb dosáhl prozatímního vrcholu s mimořádně vysokými 82 procenty!

V Česku je už dobrých deset let v módě revizionismus, který si klade naprosto legitimní otázku: když jsme tak globalizovaní, proč nejsme mnohem bohatší? Jedny irituje vysoký odliv dividend z podniků se zahraniční majetkovou účastí, jiné fakt, že mzdová úroveň u nás je podstatně nižší než v zemích, odkud investice přišly, přitom na úrovni „jednicového dělníka“ žádné velké rozdíly v produktivitě nejsou. Pásy ve Wolfsburgu přece neběží rychleji než v Mladé Boleslavi…

 

Naopak, sbližování cenových hladin a životních nákladů proběhlo zejména v posledních letech, poznamenaných mnohem vyšší inflací, mnohem rychleji. Irituje nás to nesmírně a vytváří to obrovský prostor pro nespokojenost a kritiku všeho druhu. Bohužel spíš destruktivní.

Už hezkých pár let také známe základní odpověď na příčiny problému: Česko se neumí vymanit z „pasti středního příjmu“, protože neumí zvyšovat dostatečně rychle přidanou hodnotu na pracovníka. To ví každý.

Troufám si tvrdit, že jsme nejen v téhle pasti, ale že máme i docela zásadní strukturální a mentální problém, který je i kulturně podmíněný. Abych to trochu rozvedl.

Otroci hrdého dědictví

Jsme, jako všichni, „path dependent“. Zkrátka nás hodně ovlivňuje to, kdo jsme, odkud přicházíme, s čím a kým se srovnáváme a inspirujeme. Česko je dědicem velké průmyslové tradice, která sahá hluboko do Rakouska-Uherska, jsme na ni hrozně pyšní, právem, mne nevyjímaje.

Kdo by neznal aerodynamickou Tatru 77, dílo Hanse Ledwinky, Ericha Überlackera a Paula Jaraye (ani jeden nebyl Čech), které působilo jako zjevení? Jeden obdivovatel poté, co ji uviděl na autosalonu v Berlíně v roce 1934, prohlásil, že to je auto na „jeho Autobahn“. Jmenoval se Adolf Hitler. Dal pokyn rodákovi z Vratislavic nad Nisou, Ferdinandovi Porschemu, aby mu udělal lidové auto, inspirované jiným tatrováckým konceptem. VW Brouk měl tak trochu české geny, vyřízené jednorázovou platbou jednoho milionu marek v roce 1965.

Nehledě na tenhle příklad, kdy duševní vlastnictví plynulo z Československa do Německa, nikoli naopak, a velmi nesnadnou historii, bylo pro Česko po roce 1990 etalonem úspěchu Německo víc než kterákoli jiná země. Původní motiv investorů, kteří tady masivně investovali s cílem založit exportní výroby, byla právě technická kompetence, která nezanikla. Snažili jsme se vrátit do pozice velmi dobré lokace pro zpracovatelský průmysl, což se nám podařilo, ovšem nikoli s vlastním kapitálem a vlastními akumulovanými patenty.

Vrátili jsme se do Evropy, která měla minimálně čtyřicetiletý náskok. Můžete vytvářet lepší podmínky pro růst přidané hodnoty přes školství, infrastrukturu, podporu vědy a výzkumu, to bychom měli samo sebou. Ale porazit země, které byly popravdě řečeno lepší ve zpracovatelském průmyslu i před válkou (Tatra byla výjimka, a ne že ne), mají nesrovnatelnou kapitálovou sílu a technologické i jiné know how, nota bene na jejich vlastním kolbišti a ve zralých odvětvích, je prostě mimořádně obtížné. Pro zemi velikosti Česka vlastně nemožné, když se nad tím zamyslíte.

Estonci, nesrovnatelně menší, neměli tuhle tradici a s tím související závislost, ale měli silný vzor (Finsko a Nokii) a šli tam, kde nikdo neměl nekonečný náskok – do digitalizace a nových věcí, startovací čára byla stejná. Na tomhle poli nás předběhli famózně. A Němce taky.

Úplně jiná hra se odehrála daleko na východ od nás. Čína po smrti Maa v roce 1976 byla společností zemědělských komun. S průmyslem, který dostával know-how od Stalina v 50.letech, takže beznadějně zaostalá, byť s jadernou bombou. Žádný nostalgický příběh jako T 77 se tam neodehrál, ale vyzkoušela si, že Maův model komunismu ji vydusil velmi důkladně.

Zároveň byla dědicem velmi staré kultury, jež kdysi byla nejpokročilejší a největší ekonomikou na světě. Vzýváním dynastie Mingů se ovšem nenajíte, stejně jako my vzpomínkami, jak Ferdinand Porsche, geniální inženýr, kopíroval Tatru.

Otevření Číny po roce 1980 světu je příběh velmi chytré strategie, která byla možná právě proto, že se opírala o miliardu obyvatel, neuvěřitelně levnou pracovní sílu a potenciálně obrovský trh.

Minulý týden o tom v Praze při příležitosti uvedení českého vydání knihy Sbohem, globalizace: návrat rozděleného světa mluvila její autorka Elisabeth Braw, analytička prestižního think-tanku Atlantic Council. Sepsala v podstatě orální historii globalizace a důvodů, proč se dneska vypořádáváme s perspektivou jejího konce, a co s tím můžeme dělat.

Ty historky z natáčení od přímých účastníků, manažerů západních firem zakládajících v 90. letech společné podniky v Číně, jsou pro pochopení současného stavu k nezaplacení. Podstata je o tom, že Číňané umožňovali vstup na trh a zakládání společných podniků jenom na základě „křížových licenčních dohod“, podle principu „vy nám dáte vaše duševní vlastnictví, my to naše“. Oni sice žádné neměli, ryzí opičárna, ale kdo by odolal tomu trhu. I když nás obšlehnou, nikdy nás nepředhoní, zněla konejšivě hladová představa budoucího zisku.

Zvláště když ti první, kteří zainvestovali a byli trpěliví, měli fantastický podíl na rychle rostoucím trhu – a zisky rostly. VW byl první, ale továrny GM a Ford se nechtěly nechat zahanbit, a tak na „křížové licence“ přistoupily taky. A kdo neměl přítomnost v Číně, jako by nebyl.

Tak se stalo, že Čína se velmi rychle dostala k západnímu „know-how“, které úspěšně okopírovala. Přesně jako to dělali Američané kdysi v 18. století Britům, Němci v 19.století Američanům. A také Tomáš Baťa, který počátkem století 20. nasával americké a německé „know how“, aby se stal největším výrobcem obuvi na světě.

Potíž je v tom, že Číňani se stali učni, kteří skoro na všech polích překonali svého mistra. A díky úsporám z rozsahu a „leapfroggingu“ – přeskočení etap (místo spalovacích motorů rovnou elektromobily) – dneska západní konkurenci drtí. Co s tím? Jak se s tím můžeme vyrovnat? A hlavně:

Co z toho vyplývá pro Čechy?

Viděli jsme minulý týden reportáž na veřejnoprávní televizi, která dokonale vystihuje, jakou cestu musíme projít. Popisovala, jak se tým z fakulty elektrotechniky ČVUT dostal hodně daleko v soutěži, vypsané Američany, na vývoj dronu pro hasiče, který v hořících budovách autonomně, v kouři, prozkoumává terén. Vítězům slibují komercializaci, sériovou výrobu a úspěch.

Reportáž zachytila fakt, že český dron je skládačka složená z 80 procent z čínských dílů, motorů, baterek, kamer, senzorů a já nevím čeho. Bez nich, s využitím „nečínských dílů“, by součástky stály dvakrát tolik. Co tomu Češi dávají, je programové vybavení, to, že dron funguje, jak tvůrci originálně zamýšleli. A v tom, přátelé, je i naše budoucnost. A jediná cesta k prosperitě našeho národa v tomhle světě.

Když tuhle strukturální a mentální změnu v náhledu na ekonomiku, která od hmoty a „zlatých ručiček“ přejde ke „zlatým hlavičkám“ přicházejícím s originálním řešením na neprozkoumaných polích, zvládneme, včetně komercializace a marketingu doma, bude dobře. Jinak ani náhodou. Global, deglobal, ganz egal.