Česko se pomalu vynořuje z koronavirové krize a chystá se na budoucnost. Nápadů, jak pomoci firmám i domácnostem, jsme od českých politiků už slyšeli dost a některé byly i docela rozumné. A jiné úplně mimo. V redakci jsme se proto rozhodli najít v zahraničí příklady věcí, které opravdu fungují a které by mohly prospět i nám. Protože jako vždy platí, že je lepší dobře opisovat, než zkoušet vlastní originální pitomosti.

Rekapitalizace

První nápad jsme si půjčili v Anglii a v tamním školství. Mohl by nám pomoci vyřešit problém s rekapitalizací malých a středních firem. Už nyní je jasné, že přes všechny vládní úvěrové programy zůstane v Česku spousta firem, které se nemohou dál zadlužovat, protože už jsou vinou krize na hraně a banky je budou financovat jen neochotně. 

Je to jedna z největších brzd ekonomického oživení, a tak by chtělo povzbudit jejich financování přes kapitál, což by nezvyšovalo zadluženost. Klasický způsob přes emise akcií na burze pro menší firmy nefunguje, přímé injekce kapitálu od investorů fondů soukromého kapitálu nebo od „family offices“ také nejsou něčím, o čem by podnikatelé snili.

A co stát? Pomoc by kdekdo uvítal, koneckonců kapitál firem se vypařil právě kvůli karanténám, ale kromě Smartwings se nenašlo mnoho takových, které by chtěly mít stát jako společníka a úředníky v dozorčí radě. Nejde o nějaký český unikát – loňský (předkrizový) průzkum v Británii ukázal, že externí zdroje financování nepoužívá ani třetina tamních malých a středních podniků a 70 procent raději obětuje růst firmy, než by šla do rizika.

Místo garantovaných úvěrů, které zvyšují zadluženost a zhoršují rizikový profil klienta z pohledu banky, by mohly malé a střední firmy požádat o finanční injekci, kterou by státu splácely formou daňové přirážky („cash for tax surcharge“). 

Podmínkou je, že společníci by si nemohli vyplatit žádné podíly na zisku ani vysoké odměny, dokud by firma nesplatila 100 procent finanční injekce, kterou obdržela, plus úrok.

Představit si lze i hybridní formy, kdy část prostředků dostane firma jako „kvazikapitál s flexibilním splácením a kapitalizací úroku“ (v hantýrce „payment in kind“) a část je bankovní úvěr. Ten by měl přednost při splácení smluvního úroku a části jistiny před „kapitálovou půjčkou“, ale výsledkem by bylo zlepšené hodnocení dlužníka z pohledu ostatních věřitelů. Věděli by, že část likvidity je jako harmonika a splácí se ze zisku formou přirážky k dani z příjmů právnických osob.

Školné za virus

V každém případě by měly systém spravovat banky, kvůli distribuční síti a schopnosti vyhodnocovat úvěruschopnost klienta – jen ne opakovat nápad se státní institucí s pěti regionálními pobočkami (ČMZRB).

Jestli vám to trochu připomíná systém anglických studentských půjček, tak to není náhoda. Konstrukce je stejná a rozdíl jen v tom, že studentské půjčky se splácejí od jisté hranice příjmů před zdaněním (kolem 20 tisíc liber ročně). Úrok je odvozen od indexu spotřebitelských cen, k nimž se připočítávají až tři procenta, a splátka je až devět procent ročního příjmu překračujícího minimální hranici.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník