Komentář: Staré dobré časy, kdy byl ČEZ tiskárnou na peníze, končí

Windfall tax je sice průšvih, ale ve hře je mnohem víc – budoucnost ČEZ. Místo dividend se bude investovat. A ne úplně bezrizikově. 

Windfall tax je sice průšvih, ale ve hře je mnohem víc – budoucnost ČEZ. Místo dividend se bude investovat. A ne úplně bezrizikově. 

Celý článek
0

Američané si všímají českých zbrojařů. Vydělali miliardy na opravách sovětských tanků

Skupině CSG se nebývale daří a z jejího šéfa Michala Strnada se stal dolarový miliardář. Úspěšného byznysového příběhu českých zbrojařů si všímá americká agentura Bloomberg, jež pasuje zbrojní skupinu na jednu z nejrychleji rostoucích firem v Evropě.

Skupině CSG se nebývale daří a z jejího šéfa Michala Strnada se stal dolarový miliardář. Úspěšného byznysového příběhu českých zbrojařů si všímá americká agentura Bloomberg, jež pasuje zbrojní skupinu na jednu z nejrychleji rostoucích firem v Evropě.

Celý článek
0

Muskův masakr: Propustil desetinu Tesly, zaměstnanci na to přišli, až když je ostraha nepustila do práce

Pracovníci společnosti Tesla se dozvěděli o svém propuštění neobvyklým a náhlým způsobem – jejich čipy byly deaktivovány a oni byli posláni zpět domů bez možnosti vstoupit do pracovních prostor. Tento krok přišel po nedělním oznámení firmy, že dojde k propuštění více než deseti procent její globální pracovní síly.

Pracovníci společnosti Tesla se dozvěděli o svém propuštění neobvyklým a náhlým způsobem – jejich čipy byly deaktivovány a oni byli posláni zpět domů bez možnosti vstoupit do pracovních prostor. Tento krok přišel po nedělním oznámení firmy, že dojde k propuštění více než deseti procent její globální pracovní síly.

Celý článek
0

Esej: Ať žije VZDR!

Kdyby pánové Haber a Bosch nezačali před 110 lety vyrábět „ze vzduchu“ amoniak a nezahájili tím „Velkou zelenou dusíkovou revoluci“, polovina lidí by dnes neměla co jíst.

Esej: Ať žije VZDR!
ilustrace Vojtěch Velický

Ještě na konci 19. století to s hnojením polí a zahrad bylo všelijaké. Dokonale to ve svém románu Bouvard a Pécuchet vystihl spisovatel Gustave Flaubert. Na knize o dvou lehce vyšinutých písařích pracoval mnoho let, nastudoval kvůli ní stovky vědeckých prací a výsledkem je (na rozdíl od televizního seriálu) depresivní satira o lidské neschopnosti a neúspěchu.

Nejdřív půdě a hnoji propadl introvertnější Pécuchet. Před kuchyní vyhloubil jámu na tři druhy kompostu, rád stával na jejím okraji a zadumaně snil „o ovoci, záplavě květin a moři zeleniny“. Jenže mu chyběl koňský trus. „Rolníci ho neprodali, hostinští ho nedali“, a tak nakonec odhodil stud a rozhodl se, že „půjde na kobylince sám“.

Brzy se nakazil i Bouvard. „Do kompostu se cpalo vše, nač přišel: větve, krev, střeva, peří. Užíval belgického roztoku, švýcarské hnojůvky, louhu, uzenáčů, chaluh, objednal si guáno, pokusil se je vyrábět a sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.“ Lidé mu nosili do dvora zdechliny, kterými hnojil pole. „Všude venku se válely zbytky mršin. A Bouvard se v tom hnilobném puchu usmíval. Pumpa postavená na káře stříkala močůvku na osení. Ty, kterým to nevonělo, nadšeně přesvědčoval – „Vždyť to je zlato! zlato!“ – a litoval, že nemá víc hnoje: „Šťastné země, kde jsou přírodní jeskyně plné ptačího trusu!“ Nakonec samozřejmě celá ta hnojní eskapáda dopadla katastrofálně. „Řepka byla slabá, oves průměrný a obilí se prodávalo velmi špatně, protože páchlo.“

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit