Má dělení ČEZ smysl? Jaký a pro koho? Určitě pro akcionáře, protože kurz akcie energetické společnosti vyskočil do výše, na níž patnáct let nebyl. Ale tady nejde o akcionáře, z nichž navíc sedmdesát procent představuje vláda, pro kterou chlubení se takovýmto výdělkem není v tuto chvíli ničím, oč by její představitelé stáli.

Ceny energií hýbou emocemi i životní úrovní lidí, kteří očekávají, že to vláda bude nějak řešit. Růst zisků energetik jim v tomto směru zcela nepochybně pěkně leží v žaludku a tučná dividenda ve státní kase je nijak zvlášť neuklidňuje. Politici však s cenami energií krátkodobě nemohou dělat nic jiného než rozdávat cizí peníze a různými formami tak brzdit sociální bolest. A samozřejmě hledat opatření, která by další podobné krizi předcházela či ji alespoň tlumila.

Splněný sen

Patří do této kategorie i úvaha o rozdělení našeho energetického gigantu ČEZ, kterou nedávno potvrdil premiér Petr Fiala v rozhovoru pro Hospodářské noviny? Důsledky ukrajinské války žádné rozdělení bezesporu nevyřeší. Jakékoli majetkové posuny v tak obří firmě jsou projektem na několik let a čerst­vé vyúčtování za elektřinu opravdu neovlivní. Trochu jinak je to v případě řešení důsledků dekarbonizace energetiky čili populárního Green Dealu, které v souvislosti s válkou a strachem o zemní plyn vytvářejí obrovskou míru nejistoty. Ceny energií se posunuly na hodnoty, při nichž lze zřejmě budovat obnovitelné zdroje bez dotací.

Putin tak naplnil sen klimatických panikářů, nicméně přírodní zákony platí i nadále a energetická soustava bude ještě několik desetiletí zcela nepochybně vyžadovat zdroje s řiditelným výkonem pro vykrývání kolísavého výkonu zdrojů založených na přízni a nepřízni počasí. Ty jsou za současné situace, a především při evropské regulaci prakticky neinvestovatelné a ekonomicky nevychází ani údržba a rekonstrukce. U jaderné energetiky vycházejí dobře staré a odepsané elektrárny, ale nové investice jsou extrémně ekonomicky nejisté.

U uhelných zdrojů využívá Německo a některé další státy systém kapacitních plateb, které by ale podle dosud platných pravidel měly pro uhelné elektrárny skončit v roce 2025. Kromě toho kvůli systémům ESG v bankách a pojišťovnách nelze tyto zdroje prakticky komerčně financovat a pojišťovat. Představu, že Evropa překlene dobu do vyřešení problému skladování obnovitelné energie ruským zemním plynem, rozstřílely napadrť Putinovy tanky. O tom, že by evropskou energetickou politiku tato skutečnost přiměla k probuzení a návratu ze snů do reality, nemůže být řeč, což dokazuje i aktuální plán RePowerEU, který v reakci na válku nerealistické ambice ještě přitvrzuje a jednoduše nepočítá s tím, že mnoha zemím nezbývá k udržení energetiky v chodu nic jiného než výrazně prodloužit život uhlí.

Nouzové řešení

Že je to rozběh hlavou proti zdi a realita bude nakonec silně odlišná, je dost pravděpodobné. Aby ale mezitím nedošlo k destrukci energetické infrastruktury, budou muset v klasické energetice vlády zjevně vzít na svá bedra podnikatelské riziko. Není to tedy projev víry v to, že státní kapitalismus v energetice nás spasí, ale jen nouzové a netržní řešení.

Petr Fiala ve zmíněném rozhovoru konstatoval: „Obecně platí, že každý stát musí mít nějaké nástroje, aby zajistil kritickou infrastrukturu a aby lidem a firmám zabezpečil dostatek energie ve chvíli, kdy se dostáváme do kritické situace. Těch možností je víc – kritickou infrastrukturu může stát vlastnit, může vlastnit obchodníka s energiemi nebo jeho část nebo může mít takovou legislativu, která umožní do tržního prostředí v kritické situaci zasáhnout.“

Že klasické zdroje nesou riziko pro podnikání, došlo nejdříve samozřejmě německým energetickým koncernům, protože prostě Energiewende. A tak se třeba E.ON rozdělil už v roce 2016, když klasickou část svých aktiv vyčlenil do společnosti Uniper, kterou zčásti sám vlastnil, část rozdělil svým akcionářům a část umístil na burzu. Je to jakási zbytková firma na dožití, jejíž osud však může současný vývoj změnit.

Nejblíže tuzemským přáním veřejnosti je asi příklad francouzské EDF, kde Macronova vláda díky své akcionářské váze 84 procent v lednu, ještě před začátkem války na Ukrajině, nařídila společnosti prodávat část elektřiny pod tržní cenou. To firmě ale moc neprospělo a její akcie letos ztratily asi deset procent. A Macron hovoří o nutnosti znárodnit, tedy odkoupit od EDF část aktiv, což by jí pomohlo vypořádat se s dluhy. Společnost má podle Macrona mohutně investovat do nových jaderných elektráren, ale zdroje na to sama nemá. Státní investice je už fakticky na cestě.

I minoritní akcionáři ČEZ by nejspíše uvítali, kdyby vláda odkoupila jaderné a uhelné elektrárny. Místo riskantních aktiv by dostali buď velmi jistý cash, nebo významnou část státního akciového podílu. Jejich investici by to nepochybně značně zhodnotilo. Za připomenutí stojí v této souvislosti vyčlenění infrastruktury O2 do Cetinu. Na tom vydělali jak malí akcionáři, tak PPF jako vlastník. U ČEZ to však na win-win obchod až tak nevypadá, a to nejen proto, že stát nebývá nejlepším obchodníkem.

Očekávání se odrazila i na burze, kde po prvních spekulacích o dělení ČEZ vyskočil kurz téměř o dvě stovky. To je kuriózně nejvýše od roku 2007, kdy bylo dokončeno spojení právě ČEZ a distribučních společností, které zahájila so­ciálnědemokratická vláda Miloše Zemana už v roce 2002. Tehdy se akcie ČEZ prodávala za víc než třináct stovek.

Liberalizační plány

Zeman tehdy neuspěl s privatizací státního dvoutřetinového podílu v ČEZ, za nějž jediný zájemce, italský Enel, nabídl zhruba 130 miliard korun. Přibližně za stejnou cenu se tehdy prodal Transgas. Vláda chtěla alespoň 200 miliard. Tak vznikl nápad na spojení s tehdy samostatnými osmi regionálními distribučními energetikami. Na jaře 2003 je vláda prodala ČEZ, nicméně antimonopolní úřad nařídil odprodat čtyři krajské energetiky konkurenci. ČEZ za to zaplatil kromě jiného přenosovou soustavou vyčleněnou do společnosti ČEPS. Nakonec se energetický gigant musel zbavit jen jihočeské, jihomoravské a pražské distribuce.

I tenkrát žila myšlenka liberalizace energetického trhu, na němž budou samostatně operovat výrobci energie a nezávislí obchodníci, kteří budou moci nakupovat od nejlepší nabídky. Jejím hlavním propagátorem byl tehdy šéf Severomoravské energetiky Tomáš Hüner, později chvilkový ministr průmyslu Babišovy vlády. Tehdejší generální ředitel ČEZ Jaroslav Míl však politickou vizi nezpochybňoval a Martin Roman dokončil, co Míl začal. A ještě k tomu přikoupil státní podíl v Severočeských dolech.

Jestli dnes dojde k dělení, nebude to kvůli liberalizaci trhu, ale kvůli zelené regulaci, která dělá z životně důležitých investic do energetiky něco jako koupi bitcoinů. Riziko tak velké, že ho nejspíš v tuto chvíli může nést opravdu jenom stát. Menšinoví akcionáři se těší, že součet hodnot rozdělené společnosti bude vyšší, než je současná kapitalizace na úrovni 630 miliard korun. Je to docela dobře možné. Ale že by na tom vydělal i stát, potažmo daňový poplatník, který převezme obří rizika z budoucí ekonomiky nových jaderných zdrojů a nejistoty kolem uhlí, není moc pravděpodobné.