V Česku katastrofu bydlení nevidím. Teď jde Bezrealitky dobýt Německo, říká šéf EHS Meyer

V Německu žije asi půlka obyvatelstva v nájmu. „A přijde jim to normální. Tady naopak převládá často přemrštěná představa, že pokud si člověk nezvládne koupit vlastní byt, vlastně v životě ničeho nedosáhl,“ říká v rozhovoru šéf realitní skupiny EHS Hendrik Meyer.

V Německu žije asi půlka obyvatelstva v nájmu. „A přijde jim to normální. Tady naopak převládá často přemrštěná představa, že pokud si člověk nezvládne koupit vlastní byt, vlastně v životě ničeho nedosáhl,“ říká v rozhovoru šéf realitní skupiny EHS Hendrik Meyer.

Celý článek
0

Trendy a reelsy. Osm tipů, jak mohou firmy dlouhodobě zaujmout generaci Z

Jak udělat reklamu, která osloví generaci Z? Je na to třeba jít trochu jinak – moderně, svěže, přirozeně. Podívejte se na osm tipů, kterými se můžou firmy řídit, když chtějí zaujmout mladou klientelu.

Jak udělat reklamu, která osloví generaci Z? Je na to třeba jít trochu jinak – moderně, svěže, přirozeně. Podívejte se na osm tipů, kterými se můžou firmy řídit, když chtějí zaujmout mladou klientelu.

Celý článek
0

Komentář: Pirátský nápad, aby stát garantoval nájmy, je jen další nesmysl a vyhazování peněz

Není divu, že návrh se na vládě zasekl, a kromě Pirátů se k němu nikdo nechce hlásit. Nota bene před volbami 

Není divu, že návrh se na vládě zasekl, a kromě Pirátů se k němu nikdo nechce hlásit. Nota bene před volbami 

Celý článek
0

Co nám vláda tají? Další destruktivní zelená legislativa potichu přichází

Česká vláda se vůbec neobtěžuje vysvětlit, jaké dopady bude mít nová povinnost firem podávat informace o svém vztahu k životnímu prostředí či péči o zaměstnance.

Co nám vláda tají? Další destruktivní zelená legislativa potichu přichází
ilustrační foto | Shutterstock.com

Opět bez informování veřejnosti, analýzy dopadů a stanovisek dotčených subjektů projednávala Rada EU novou směrnici směrnici CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive) navazující na systém taxonomie a ukládající velkým firmám absurdní míru odpovědnosti za udržitelné hospodaření nejen své, ale i svých zákazníků a dodavatelů.

Podle této fantaskní vize by velké podniky nad 500 zaměstnanců (a v některých odvětvích, jako je zemědělství, už od 250 lidí) měly kontrolovat své obchodní partnery a v případě, že neplní jakési standardy udržitelnosti, s nimi přestat spolupracovat.

A finanční instituce, jako jsou investiční a penzijní fondy či pojišťovny, mají mít povinnost zveřejňovat údaje o zásadách due diligence zaměřené na to, aby náhodou nefinancovaly něco nežádoucího a údajně neudržitelného.

V zásadě jde o systém, kdy pokud pekař bude vědět, že chlápek, kterému prodává každý den rohlíky, topí doma uhlím, ale ty rohlíky mu prodávat nepřestane, musí přijít o bankovní financování. Takže chlápek bude bez rohlíků.

Ano, je to myšleno na velké firmy, takže příklad je trochu přitažený za vlasy. Zatím. Víme totiž, že nějak se začít musí a „ověřené“ postupy se musí šířit dál.

Zatímco samotná taxonomie určující, co se smí financovat za levno, je jen zavedení plánované ekonomiky, v tomto rozšíření už není ani to plánování, ale čirá destrukce.

Nikdo nebude vědět, zda mu nějaký ekologický spolek žalobou k soudu neodstřihne klíčového dodavatele nebo zásadního zákazníka, protože ti třeba konají něco, co je údajně neudržitelné. Třeba jejich obchodní zástupci jezdí v Africe autem se spalovacím motorem.

Už nyní jsme svědky ekologických žalob na automobilky za to, že si dovolují vyrábět a prodávat auta, která odpovídají platným normám. A soudy na to docela slyší a vážně se tím zabývají. Co přijde s touto šílenou směrnicí?

Ze zprávy o čtvrtečním jednání Rady EU lze vyčíst, že pod českým předsednictvím došlo k nějakému zmírnění pravidel pro finanční sektor, ale podstata zůstává nedotčena. A o tomto kompromisu se bude ještě vyjednávat s úplně zeleným Evropským parlamentem, což velkou naději na racionální přístup nedává.

A bohužel občané předsednické země nejsou ani informováni o tom, jaké je oficiální stanovisko české vlády a jaké dopady nám hrozí.