Snížíme daň z příjmu zaměstnancům z faktických 20 na 15 procent hrubé mzdy, zrušíme daň z nabytí nemovitosti, penze vzrostou nad rámec zákonem dané valorizace a navrch dáme každému důchodci šest tisíc korun jako dárek k Vánocům. Z vládních záměrů z poslední doby je evidentní, že hnutí ANO a ČSSD se přímo předhánějí v rozpočtové nezodpovědnosti. Bude se utrácet – na dluh.

Účastníci této hry si zjevně neuvědomují, že deficitní hospodaření je jako droga. Je to závislost, kterou snadno získáte a těžko se jí zbavíte. Argument o nízkém zadlužení České republiky je irelevantní. Ano, ke konci loňského roku jsme měli státní dluh v poměru k objemu ekonomiky na 29 procentech, ale to není záruka, že za pět nebo deset let nebudeme mít stát zadlužený až po uši.

Varováním může být příklad tří zemí – Francie, Španělska a Řecka. Tato trojice měla ještě v roce 1980 nízký veřejný dluh, zhruba na úrovni 20 procent hrubého domácího produktu. Po 33 letech již Francouzi a Španělé byli nad hranicí 90 procent a letos obě země téměř jistě překročí stovku. Řekové byli ještě větší machři, z 20 na 100 procent ze dostali za pouhých třináct let.

Vzhledem k nepříznivým vyhlídkám zadlužení České republiky nebude na škodu podívat se, kde soudruzi ze západu a jihu Evropy udělali chybu. A vzít si z jejich zkušenosti ponaučení. Jejich příklad ukazuje, že je možné zadlužit stát i v době prosperity. A že nic nezadusí ekonomický růst a konkurenceschopnost průmyslu tak dokonale jako kombinace vysokých daní a rozdavačné sociální politiky.

Socialismus po francouzsku

Francie před rokem 1980 prožívala svých Trente Glorieuses – třicet let nebývalého ekonomického rozmachu. Ekonomika a životní úroveň rostly, nezaměstnanost se blížila k nule. Daně byly oproti jiným zemím západního bloku celkem příznivé. Dokonce i skupina Queen nahrála desku Jazz raději ve Francii, aby tak unikla brutálnímu zdanění vyšších příjmů v tehdejší Británii.

Problémový trend začal rokem 1975, kdy Francie začala prudce zvyšovat veřejné výdaje i příjmy (tedy daně). Tyto tendence dále zesílily po nástupu socialistického prezidenta Françoise Mitterranda a jeho levicového kabinetu v roce 1981. Číselné řady hovoří jasně – když se výdaje utrhnou ze řetězu, daňové a jiné příjmy s nimi nedokážou udržet tempo. Deficit se prohlubuje a státní dluh načítá.

Veřejné výdaje ve Francii se v posledním desetiletí drží nad hranicí 55 procent výkonu ekonomiky. To je extrémní číslo, se kterým bylo v minulosti možné se setkat ve státech socialistického bloku, nikoli v zemích s tržní ekonomikou. Vysoké daně donutily soukromé podniky omezit investice a snižovat stavy zaměstnanců. Nezaměstnanost v zemi se dlouhodobě drží okolo deseti procent.

Podle studie, kterou k francouzskému případu zpracovali analytici Mezinárodního měnového fondu, stály za růstem výdajů vysoké sociální výdaje, ale také rozpočtová decentralizace. Regiony využily nabyté svobody k nadměrnému utrácení peněz, jež zahrnovalo i vytvoření stovek tisíc úřednických pozic.

Ještě jedno ponaučení na závěr: Francie stále udržuje věk pro odchod do důchodu na 62 letech, což se sice mnoha lidem zamlouvá, ale pro penzijní systém je to (zvlášť při známé francouzské dlouhověkosti) pohroma. Když se současný prezident Emmanuel Macron pokusil přidat dva roky navíc, narazil na tak silný odpor, že svůj záměr raději uložil k ledu. Ostatně, kde jinde než ve Francii mohlo vzniknout přísloví, že čím víc se něco mění, tím víc to zůstává stejné.

Parodie na keynesiánství

Španělsko představuje trochu jiný příběh. Zatímco francouzský veřejný dluh roste od roku 1980 téměř nepřetržitě, španělské zadlužení více kolísá v závislosti na ekonomickém cyklu. V předkrizovém roce 2007 poloostrovní království srazilo svůj dluh na 36 procent HDP, avšak o pouhých sedm let později pokořilo hranici 100 procent. Jen díky následnému ekonomickému růstu se podařilo relativní výši dluhu aspoň trochu snížit.

Ekonomický růst Španělska byl před rokem 2008 tažen hlavně bláznivým realitním boomem, který tehdejší krize během chvíle zastavila. Výsledkem byl rychlý nárůst nezaměstnanosti (až na 27 procent lidí v ekonomicky aktivním věku), snížení rozpočtových příjmů a exploze vládních výdajů. Prodražila se také záchrana bankovního sektoru, která zemi stála celkem 54 miliard eur. Další miliardy eur padly na financování investic v energetice a dopravě.

Před finanční krizi měla země – po dobu tří let – přebytkový rozpočet. S příchodem globální ekonomické krize se veřejné finance dostaly do hlubokého deficitu, který opakovaně dosáhl deseti procent HDP. Do tříprocentního limitu daného maastrichtskými kritérii se schodek vešel až v roce 2017, tedy po devíti letech od nástupu krize.

Také ze španělského případu si lze vzít ponaučení. Ukazuje, jak těžké je zbavit se vysokých rozpočtových deficitů. Škrtání ve výdajích je politicky citlivé, zvyšování daní (v praxi hlavně DPH a spotřebních daní) omezuje spotřebu a prodlužuje stagnaci ekonomiky. Jedinou naději přináší obnovení ekonomického růstu, ale ani to nemusí stačit.

Španělsko se v minulém desetiletí už nikdy nevrátilo k přebytkovému hospodaření – ani když úroky ze státního dluhu spadly k nule. Tedy žádné cyklické střídání schodků a přebytků, které svého času doporučoval John Maynard Keynes. Ve státech s vysokým zadlužením se střídají pouze roky s většími a menšími deficity. Taková je realita nejen v předlužených evropských zemích, ale také ve Spojených státech a v Japonsku.

Rozhazovat jak Papandreu

Když se řekne předlužený stát, většině lidí se vybaví Řecko. Ještě před čtyřiceti lety to ovšem na žádnou katastrofu nevypadalo. Veřejný dluh dosahoval celkem příznivých 23 procent objemu ekonomiky, země ekonomicky rychle rostla a v lednu 1981 vstoupila do Evropského hospodářského společenství. Jenže o devět měsíců později vyhrálo volby Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), nastoupil premiér Andreas Papandreu a začaly se dít věci.

Socialistická vláda začala každým rokem zvyšovat mzdy ve veřejném sektoru – bez ohledu na efektivitu. V soukromém sektoru stát zavedl třinácté a čtrnácté mzdy. Co se týká zaměstnanců státu, muži mohli odejít do penze v 58 letech a ženy už v padesáti. Ani poté, co se dostala k moci pravicová Nová demokracie, se hospodaření státu nijak nezlepšilo. 

Výsledkem byly obludné rozpočtové deficity dosahující až deseti procent HDP za rok. Veřejný dluh již v roce 1993 překonal hranici sta procent výkonu ekonomiky. K tak rychlému a masivnímu zadlužení státu dochází zpravidla jen za války; v době míru to dokázali jen Řekové.

Věřitelé moc nevěřili tomu, že řecká vláda své dluhy někdy splatí, a tak úročení desetiletého dluhopisu běžně dosahovalo 25 procent ročně. Situace se změnila poté, co země přijala euro. Úroky spadly a Řecko se začalo zadlužovat o to více. Přispěly k tomu i masivní investice v souvislosti s konáním olympiády v Aténách v roce 2004. O sedm let později výše dluhu přesáhla 170 procent HDP.

Následující historie je již poměrně známá: Předlužené Řecko nebylo schopno splácet své závazky. Hodnota řeckých dluhopisů v majetku bank a soukromých věřitelů byla v roce 2011 snížena na polovinu. Země se stala závislou na finanční pomoci ostatních zemí eurozóny, ovšem za podmínky drastických škrtů v sociální oblasti. Obludný státní dluh dusí balkánskou zemi dodnes.

Česko v řeckých kolejích

Pokud se podíváme na vývoj zadlužení v různých evropských zemích, zdá se, že kritické číslo je u hranice 80 procent HDP. Pokud některá země – v minulosti třeba Německo či Nizozemsko – nahromadí v době krize takto vysoký dluh, dokáže jej v lepších časech postupně redukovat. Stačí k tomu solidní ekonomický růst a nízké úrokové sazby. Dluh nad zmíněnou hranicí již bývá nesetřesitelný.

Dostáváme se k nepříjemné otázce: Jak vysoko se vyšplhá zadlužení České republiky? Jen v prvním pololetí vylétl státní dluh o 517 miliard korun a dosáhl historického rekordu 2,16 bilionu korun. Faktem je, že se vláda předzásobila i na druhé pololetí, ale nárůst dluhu je varující. I kdyby do konce roku dluh nevyrostl ani o korunu, tak nám jeden jediný rok s koronavirem způsobí skokový nárůst státního zadlužení z 29 na 39 procent HDP. 

Na zákeřný čínský virus však nelze házet celou vinu. Ke konci července dosáhl schodek státního rozpočtu 205 miliard korun. Samotné ministerstvo financí muselo uznat, že mimořádné výdaje a propady příjmů v souvislosti s koronavirem způsobily jen něco přes polovinu dosaženého deficitu. Stále tu zbývá deficit 97 miliard korun způsobený nadměrným utrácením ze strany vlády.

Pojďme se vydat na tenký led spekulací, co by bylo, kdyby… Předpokládejme, že se v příštím roce vrátí nominální (tedy nikoliv reálný) hrubý domácí produkt a s ním i příjmy státního rozpočtu na hodnoty z minulého roku. Jenže výdaje už v té době budou – hlavně kvůli štědrému navyšování důchodů, sociálních dávek a mezd ve veřejném sektoru – někde jinde. Pokud se „něco“ nestane, tak v příštím roce směřujeme k deficitu státního rozpočtu okolo 250 miliard korun.

V následujících letech předpokládejme, že nominální HDP poroste o pět procent ročně a rozpočtové příjmy taktéž. Nicméně veřejné výdaje porostou o sedm procent per annum. Tento na první pohled drobný rozdíl stačí k tomu, aby v roce 2026 schodek rozpočtu překonal 500 miliard; za deset let už bude atakovat 900 miliard. 

Pokud vzniklé deficity přičteme ke státnímu dluhu z poloviny letošního roku, vychází nám černý, možná až řecký scénář zadlužování České republiky. Už za čtyři roky totiž můžeme být na 50 procentech poměru dluhu k HDP a na konci desetiletí na 80 procentech. Líbivé snižování daňových sazeb může tento vývoj jen urychlit.

Hledá se Kalousek 2.0

Jistě, je to jednoduchý model, založený na těch nejprimitivnějších časových řadách, ale jasně ukazuje, kam nás přivede neodpovědné utrácení populistické vlády. Pointa je v tom, že francouzský, španělský či řecký scénář může zažít i Česko. Vlastně k tomu stačí maličkost – když při deficitním rozpočtu rostou výdaje rychleji než příjmy.

Díky správně zvolenému tématu rozpočtové odpovědnosti a vyvarování se řeckému scénáři vyhrála pravice sněmovní volby na jaře roku 2010. Nyní by měla stejný postup zopakovat – doba k tomu zraje. Dokonce i někteří penzisté se začínají ptát, kde vláda ANO s ČSSD vezme na předvánoční (či spíše předvolební) finanční dárek, když státní kasa zeje prázdnotou.

S každým dalším měsícem je jasnější, že Česko nepotřebuje rozdavačné populisty typu Andreje Babiše a Jany Maláčové. Potřebuje někoho, kdo udělá ve státních financích pořádek a vrátí nás na trajektorii klesajícího zadlužení – aspoň v poměru k HDP, když ne v absolutních číslech. Tedy někoho, kde je z podobného těsta jako svého času efektivní i proklínaný Miroslav Kalousek.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

David Tramba