Jaroslav Míl: Komunitní energetika zdraží elektřinu, za energie přitom už teď platíme dvakrát

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Celý článek
0

Americký výrobce čipů Onsemi investuje v Česku 46 miliard, rozšíří závod v Rožnově

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Celý článek
0

Dodavatel Applu hlásí průlom v polovodičových bateriích, slibuje znásobení kapacity

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Celý článek
0

První česká „klimažaloba“ padla pod stůl. Je ale jen otázkou času, kdy některá uspěje

Vláda nedbá na vaše klimatické obavy? Suďte se s ní

První česká „klimažaloba“ padla pod stůl. Je ale jen otázkou času, kdy některá uspěje
ilustrační foto | Profimedia.cz

Právě před měsícem „potopil“ Nejvyšší správní soud první českou klimatickou žalobu. Její autoři se dožadovali, aby soud zakázal vládě a ministerstvům porušovat jejich „právo na příznivé životní prostředí“ a nařídil státu přijmout taková opatření, aby Česko splnilo závazek vyplývající z Pařížské dohody, tedy snížit do roku 2030 produkci skleníkových plynů o 55 procent. Aktivisté prohráli, ale bylo to těsné.

Městský soud v Praze žalobě loni zčásti vyhověl a rovněž Nejvyšší správní soud – nehledě na své konečné ne – řadu jejích argumentů uznal. První klimatická žaloba tím zdaleka nekončí a nové mohou kdykoli přijít.

Podobné „žaloby na zlepšení světa“ v sobě nepochybně mají víc než malé množství absurdity: zhruba stejně, jako kdyby chtěl soud v roce 1937 Benešovi diktovat zahraniční politiku Československa. Soudní moc v nich nahrazuje, supluje a obchází moc výkonnou a nabourává tím klasickou dělbu moci. To je jeden pohled.

Ten druhý naopak zdůrazňuje, že se moci ve státě mají navzájem vyvažovat a hlídat, a justice tak nejen může, ale dokonce musí vládu peskovat za to, že neplní své povinnosti, třeba mezinárodní smlouvy. Druhý pohled poslední dobou zjevně vítězí. Na celém světě byly podány stovky klimatických žalob a v některých zemích také uspěly. Touha lidí soudit se skoro o všechno a ochota soudů brát tyto žaloby vážně jsou nepochybně znamením doby, jenže – jak ještě uvidíme – justice se u nás pletla exekutivě do cesty už za „starého Rakouska“ a obzvlášť po listopadu 1989 si české soudy počínaly velmi aktivně. Jeden příklad za všechny: pouze díky obsedantnímu „otravování“ politiků Ústavním soudem byl roku 2006 přijat deregulační zákon a postupně skončila regulace nájemného.

Také tehdy šlo o „žalobu na zlepšení světa“ namířenou proti vládě, jen ji prosazovali lidé – svým založením i světonázorem – hodně odlišní od dnešních klimaaktivistů. Průběh deregulace nájmů ovšem zároveň ukazuje, že schopnost aktivistů ovlivňovat v reálném čase skrz soudy chod státu bývá hodně omezená. Od prvního nálezu Ústavního soudu ke schválení deregulačního zákona totiž uplynulo přesně šest let.

Práva, samá práva

Nejdřív si promrskejme současnou klimažalobu. V dubnu 2021 ji podal spolek Klimatická žaloba a připojili se k ní další typově vhodní žalobci, pečlivě vybraní tak, aby soud alespoň u některého z nich mohl shledat porušení nějakého práva – obec Svatý Jan pod Skalou (právo na samosprávu), dva lesníci a dva rolníci (vlastnické právo, právo na podnikání) a dále, jak se vyjadřovali členové spolku, „muž trpící environmentální úzkostí“ (právo na ochranu zdraví).

Základem žaloby je tvrzení dokládané odbornými posudky, že Česko dělá málo, aby dodrželo své mezinárodní závazky, konkrétně Pařížskou dohodu, která stanoví povinnost signatářských zemí usilovat o to, aby globální teplota vzrostla vůči době před průmyslovou revolucí maximálně o 1,5 stupně Celsia, přičemž Evropská unie se zavázala, že do roku 2030 omezí produkci skleníkových plynů oproti roku 1990 o 55 procent. A právě lenost vlády měla, jak stojí v žalobě, zasáhnout do práva na příznivé životní prostředí (to není žádný newspeak, ale statek chráněný Listinou základních práv a svobod) a dalších výše popsaných práv žalobců.

Městský soud v Praze dal loni v červnu žalobcům napůl za pravdu, když čtyřem ministerstvům (životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy) zakázal, aby dál porušovala práva žalobců. A to „nestanovením konkrétních“ opatření „vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů“. Naopak ale zamítl tu část žaloby, která tvrdila, že stát nepřijímá dostatečná „adaptační opatření“, jak se na nadcházející klimatickou změnu připravit.

Ukoptěná výhra

Následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který na konci února rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Hlavní důvod pro zrušení ovšem nebyl nijak fundamentální. Nejvyšší správní soud pouze dospěl k závěru, že evropský závazek snížit o 55 procent emise nebyl dosud „rozdělen“ mezi jednotlivé země, a řečených 55 procent proto pro Česko automaticky neplatí: „Odporovalo by zdrženlivosti soudní moci, pokud by správní soudy vstupovaly již nyní do politických a legislativních procesů dosud probíhajících na unijní úrovni s kategorickými závěry o tom, jak má vypadat individualizovaný závazek České republiky.“

Žádné slavné vítězství státu se tedy nekonalo, a Nejvyšší správní soud dal navíc aktivistům v mnohém za pravdu. Bez jakýchkoli pochybností třeba uznal, že globální oteplování je závažnou hrozbou, může za ně člověk, zasahuje „do celé řady zaručených základních práv“, a „je proto legitimní“ chtít po dotyčných ministerstvech, aby na „hrozící nebezpečí adekvátně reagovala“. Kromě toho rozhodl, že zhoršování klimatu působí sice na všechny, ale logicky zasahuje rovněž do individuálních práv jednotlivců, a ti se proto mohou obrátit na soud, přičemž zastupovat je může i environmentální spolek. A soud také řekl, že se aktivisté nemohli v rámci správního práva bránit proti nečinnosti státu jinak než podáním žaloby.

Hned první klimatická žaloba tak překonala velkou část právních překážek, které jí stály v cestě.

Nic nového pod Řípem

V diktatuře soudy žádnou moc nemají: když před pár dny vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na válečného zločince Putina, odpovědělo Rusko stíháním dotyčných soudců. Pokud se ale někde objeví demokracie, začnou se soudy brzy plést politikům pod nohy. Známe to i z našich dějin. Krátce poté, co dal revoluční rok 1848 vzniknout „demokratickým“ porotním soudům, dvůr ve Vídni zjistil, že už není schopen zatočit se svými kritiky – třeba s Havlíčkem.

Jedním z prvních kroků Bachova absolutismu tak bylo v roce 1851 zrušení porot. To samé v „černo-žlutém“ se opakovalo roku 1869, kdy poroty začaly znovu fungovat a úřady opět poznaly, že české poroty českého novináře – ať Vídeň kritizoval sebevíc – prostě neodsoudí. Místodržitelství to nějakou dobu řešilo překládáním tiskových procesů do německých Sudet (odnesl to třeba spisovatel Jakub Arbes, který v České Lípě vyfasoval třináct měsíců vězení), ale nakonec marný boj s kritiky vzdalo.

Zásadní rozsudky padaly i za první republiky. Dodnes se připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ve sporu sochaře Máry a kunsthistorika Pečírky, který postavil najisto, že „slušně vyřčená“ umělecká kritika nemůže být postihována. Úplně klasickou žalobu na zlepšení světa pak roku 1931 podal tramp Jaroslav Bíman kvůli tomu, že dostal od četníků třicetikorunovou pokutu za nocování „s osobou druhého pohlaví“.

Pokuta souvisela s čerstvou vyhláškou prezidenta země české Huga Kubáta (v knize Dobrodružství šesti trampů od Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady si za to vysloužil přízvisko Kubát I. Trampobijec), jenž se rozhodl zatočit s rozmáhajícím se trampským hnutím a po březích Velké, Zlaté a Staré řeky, tedy Vltavy, Sázavy a Berounky, vyslal četnická komanda. Ta nocujícím trampům kontrolovala oddací listy a nemilosrdně je pokutovala za veřejné pohoršení. Byla to nehorázná pitomost, a tak na to hleděl i Nejvyšší správní soud, který roku 1935 rozhodl, že o veřejné pohoršení nejde a osoby opačného pohlaví – byť nesezdané – mohou uvnitř srubu, stanu či boudy provádět v zásadě cokoli, pokud ono dění není „zvenčí a veřejně pozorovatelné“.

Cena za život

Souzení se od té doby mimořádně rozmohlo, a tak není divu, že soudy kromě úplných ptákovin (autor tohoto článku zaznamenal třeba spor šachistů o ELO body, při vraha s věznicí o kompresní punčochy či žalobu majitelky chrta, která chtěla, aby pořadatel dostihů zrušil diskvalifikaci jejího psího šampiona podezřelého z dopingu) velmi často řeší i zásadní věci.

Byly to právě soudy, díky kterým mají dnes pozůstalí šanci, že jim viník smrti jejich blízkého zaplatí velmi slušné odškodnění. Vůbec poprvé vysoudili roku 1998 náhradu (padesát tisíc korun) synové ženy, která zemřela kvůli banální laparoskopické operaci. Přiznávané náhrady za citové strádání poté stále rostly, až se poslanci roku 2004 usnesli schválit takzvaný „paušál za smrt“, tedy 240 tisíc korun, které viník automaticky platí příbuzným. Jenže hned po roce Ústavní soud paušál prolomil (šlo o žalobu kvůli utopení chlapce, který se stal už třináctou obětí špatně zabezpečeného jezu) a o další tři roky později dostali rodiče tříměsíční holčičky, již v nemocnici smrtelně popálila vyhřívací poduška, vedle paušálu dalších 800 tisíc korun.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Cena lidského života díky soudům neustále rostla, což se projevilo hlavně v případech nevratně poškozeného zdraví: asi úplně nejvíc – 30,3 milionu korun – přiznal soud rodičům chlapce, který kvůli zbabranému porodu zůstal slepý, hluchý, ochrnutý a naprosto odkázaný na cizí péči.

Z klasických polistopadových „žalob na zlepšení světa“ se hodí zmínit dvě. V prvním případě šlo o vytrvalé úsilí některých advokátů a soudců, díky nimž se podařilo pohřbít nejhorší „zvěrstva“ provázející exekuce – třeba malým písmem psané rozhodčí doložky, které znamenaly, že spor dlužníka a věřitele nebude rozhodovat soud, ale (s věřitelem často propojený) rozhodce, nebo nespojování exekucí do jednoho řízení, což znamenalo enormní náklady pro dlužníka. A v druhém o již popsanou deregulaci nájemního bydlení.

Pomaličku, pomalu

U ní se na chvíli zastavme. Regulace nájemného byla po roce 1989, kdy se do soukromých rukou vrátilo na 400 tisíc bytů ukradených komunisty, nepochybně nutná. Jenže deset let poté už byla situace pro majitele bytových domů naprosto neúnosná: regulované nájemné bylo několikanásobně nižší než komerční a chyběly peníze na údržbu nemovitostí. Proti se postavilo Občanské sdružení majitelů domů s několika senátory a v červnu 2001 Ústavní soud regulační vyhlášku zrušil a dal vládě rok a půl na nápravu. Kabinet Miloše Zemana ovšem rozhodnutí soudu dlouho velkoryse ignoroval, aby pak – těsně před uplynutím lhůty – ministerstvo financí přijalo cenový výměr, který de facto kopíroval zrušenou vyhlášku.

Věc znovu zamířila k Ústavnímu soudu a bylo jasné, že se bude zase rušit. Ministerstvo tomu chtělo zabránit, a tak těsně před jednáním soudu naplánovaným na konec roku 2002 nahradilo výměr, proti němuž směřovala ústavní stížnost, jiným, prakticky stejným, což náměstek resortu Jaroslav Šulc drze okomentoval slovy: „Byla to trochu kulišárna.“

Ústavní soud sice aktivně zrušil i nový výměr, ovšem vláda hned poté schválila cenové moratorium na nájemné, a tak musel v březnu 2003 zasednout potřetí, aby svou vůli konečně prosadil. Cenu nájemného už poté nic neomezovalo, jenže z občanského zákoníku plynulo, že pronajímatel bytu může jednostranně (tedy bez dohody s nájemníkem) zvýšit nájemné jen podle zvláštního právního předpisu – ten však neexistoval.

Až do roku 2006 se tak zase nic nedělo a k prosazení deregulačního zákona vládu dohnala až hrozba, že velkolepě prohraje u Evropského soudu pro lidská práva. Majitelé domů k němu totiž poslali hromadnou žalobu a Evropský soud tehdy paralelně přiznal citelné odškodné Marii Hutten-Czapské, která se s Polskem soudila úplně o stejnou věc. Regulace ovšem nezmizela hned, protože nový zákon ji s ohledem na zájmy nájemníků rozložil do šesti let.

Lepší než lepidlo

Ze všeho výše popsaného jde vyvodit tři závěry. Zaprvé lze jen sotva velebit Ústavní soud za deregulaci nájmů a zároveň se pohoršovat nad klimažalobami lidí o generaci či dvě mladších. Zadruhé česká klimatická žaloba sice napoprvé neuspěla, ale může se to změnit. V Evropě se to ostatně už stalo. Vůbec první klimažalobu podal roku 2013 nizozemský spolek Urgenda. Šlo v ní o to, že se Nizozemsko zavázalo snížit do roku 2020 emise o třicet procent, ovšem později tento slib omezilo jen na čtrnáct až sedmnáct procent. Žalobě vyhověly první i druhá nizozemská soudní instance a nařídily snížit emise minimálně o 25 procent a v prosinci 2019, tedy pouhých pár dní před vypršením závazku, potvrdil správnost jejich rozhodnutí Nejvyšší soud. Už těsně předtím ovšem vláda přijala nový klimatický plán a nechala zavřít jednu uhelnou elektrárnu.

A zatřetí, „prosouzení“ klimažaloby může trvat roky a dalších mnoho let nejspíš zabere, než na ni stát zareaguje. Jasně to naznačuje popsané nakládání sociálnědemokratických vlád s deregulačními nálezy Ústavního soudu, lenivý běh kauz Urgenda a nakonec i rozhodnutí městského soudu o české klimatické žalobě. Aktivistům sice překvapivě vyhověl, ale oproti žalobě vypustil pár (ďáblem tak milovaných) detailů, například šestiměsíční lhůtu, v níž měla dotyčná ministerstva přijmout konkrétní opatření, a poskytl jim tak ideální prostor pro nějakou tu „kulišárnu“. Autor tohoto článku by se navíc velmi divil, pokud by evropští politici své klimatické závazky do roku 2030 minimálně šestkrát nezměnili.

Soudit se o lepší svět vypadá na první pohled divně, jenže justice už stejně do našeho života naprosto zásadně – a stále silněji – zasahuje, a dokud bude trvat demokracie, nezmění se to. Navíc jde o tradiční a vcelku vkusnou alternativu k přilepování se na obrazy starých mistrů.