Tři roky, ve kterých nebylo normálního vůbec, ale vůbec nic

Za poslední tři roky toho česká ekonomika a spolu s ní i bankovní systém zažily opravdu mnoho. Několik vln různých mutací koronaviru, které prošly populací většiny zemí na této planetě, vedlo k oslabení investorských, podnikatelských i spotřebitelských očekávání. Vlády a centrální banky na to reagovaly masivním uvolněním finančních podmínek, a to i ty, které si to neměly dovolit. Výsledkem podpory udržení příjmů obyvatelstva a subvencování firem byl vzestup depozit, patrný od Číny přes USA až po celou západní Evropu, nejen v Česku. Část z toho byla vynucená uzávěrami, část nejistotou a obavami z budoucnosti.

Když rizika pominula, odložená poptávka se nepotkala s nabídkou, která stále trpěla opakovaným narušením řady dodavatelských řetězců. Výsledkem byly inflační tlaky, jaké například Spojené státy nepoznaly čtyřicet let a Česko od liberalizace cen v roce 1991. Při zpětném ohlédnutí se ukazuje, že zejména velké centrální banky v čele s Federálním rezervním systémem a Evropskou centrální bankou na kumulaci rizikových faktorů reagovaly pozdě.

ČNB, která blahé paměti spustila sérii zvyšování úrokových sazeb v létě 2021, o den později než Maďarská národní banka, si za to vysloužila velké spílání od tehdejšího premiéra Andreje Babiše a ministryně financí Aleny Schillerové. A co čert nechtěl, také od toho, na kterém hodně záleželo: prezidenta Miloše Zemana. Tomu totiž „padla karta“ a na sklonku funkčního období mohl obměnit skoro celou bankovní radu ČNB. Vůbec přitom nedal na svého odcházejícího guvernéra Jiřího Rusnoka, naopak vybíral „holubičí“ typy, jež s ním alespoň verbálně našly zalíbení v „dovezené inflaci“, kterou přece nezkrotíme zvedáním úrokových sazeb, a kdo to dělá, musí od válu. Do toho přišel útok Ruska na Ukrajinu loni 24. února.