Renesance puče

Puč se ve dvacátých letech 21. století vrací do módy. Po zlatých časech ­šedesátých a sedmdesátých let století minulého, kdy ozbrojené převzetí státní moci prožívalo nepochybný boom, přišel útlum (viz graf). Setrvalý pokles se od osmdesátých let zastavil až s příchodem poslední dekády; během jejích 44 uplynulých měsíců bylo takových případů 25. Pokud by trend zůstal zachován, můžeme se za následujících 76 měsíců, které (doufejme) ještě uplynou do začátku roku 2030, nadít ještě přibližně čtyřiceti až padesáti takových událostí. To by této disciplíně vrátilo její bývalý lesk z doby před šedesáti lety.

Letos se s pučisty různého druhu roztrhl příslovečný pytel – dost možná týž pytel, do něhož nesmíme házet pučisty společně s revolucionáři. Revoluci od puče odlišují dva faktory. Zaprvé je to účast či přinejmenším podpora značného počtu obyvatel území, o jehož správu jde. Zadruhé je to následná kvalitativní změna způsobu správy onoho společenství. Tak to platí pro politologa; běžnější – ač nepřesný – výklad tvrdí, že revoluce je takový puč, kterému fandíme.

Se vší diverzitou a inkluzí

Kromě toho uvidíme, že typologie puče je, jak se na kvetoucí disciplínu lidského konání sluší, důkladně rozvětvená. Čistě ze studijních důvodů nás proto může těšit, že první necelé čtyři roky současné dekády přinášejí škálu pučistů ve vší její bohatosti a – jak je dnes de rigeur – v diverzitě a inkluzi. Viděli jsme během nich puče nekrvavé, palácové, skryté, tradičně armádní završené se vší vojenskou slávou; takové, jež se dočkaly zahlušení hned v zárodku, i takové, o kterých vůbec nevíme, co si máme myslet.