Zelený plovák svírá v jedné ruce, druhou se snaží o tempo. Můj syn spolu s dalšími dětmi rozráží hladinu malého bazénu – tu koordinovaně, tu trochu chaoticky. Pozoruji ho přes sklo a držím mu palce, skoro ty pohyby dotahuji za něj. I když už teď má lepší plavecký styl než já. Nikdy nevím, zda se mám dívat, nebo ho nechat v zápolení samotného. Občas se mým směrem podívá, zamává a ve mně se střetává rodičovská láska a zároveň výčitka, že jsem ho připravil o koncentraci. Zpoza skla slyším zřetelné pokyny. „Vašíku, Edíku, Elinko,“ volá učitelka Markéta. A její malí svěřenci se na ni obracejí stejně, křestním jménem. Hezky se ten vztah pozoruje. Po rodičovství a přátelství snad není silnější pouto než to mezi učitelem a žákem.

Scéna, kterou každý týden sleduji za sklem bazénu, mi naskočila v okamžiku, kdy jsem se připravoval na rozhovor s Radkou Prokopovou. Dodnes vzpomíná na svoje učitele, váží si jich a bez zaváhání je i po letech vyjmenuje.

„Jsem částečně z učitelské rodiny. Maminka je učitelka, teta je učitelka,“ říká. „Vzdělání považuju za úplný základ života. Pokud dítě dělá něco, co ho baví, a je ve škole motivované, otevírají se mu cesty. Nikdy jsem nechápala, když někdo říkal, že ho nebaví chodit do školy. Mě to prostě vždycky bavilo. Ale to neznamená, že bych škole věnovala víc času, než bylo potřeba.“

Zásadní zlom nastal s příchodem na gymnázium. „Tam už jsem se překlopila ze vzorné žákyně do standardní puberťačky, kdy už se úplně nenosilo mít samé jedničky,“ usmívá se Radka Prokopová. „Myslím, že je přirozené, že lidé, kteří nás provázejí na cestě, nás ovlivňují nejen, co se hodnotového žebříčku týče, ale celkově: na co se chceme soustředit, co nás baví, ať už to jsou sporty, kultura, umění nebo cokoliv jiného. A právě učitelé mají obrovský vliv, žák s nimi tráví velké množství času – a buď jej to motivuje, nebo demotivuje. U mě to byla motivace,“ ubezpečuje.

Tak popisuje svůj vztah ke škole ve Žďáru nad Sázavou, kde vyrůstala. Vzpomíná na krásné dětství, na sportovně založené rodiče, na to, jak lítala na běžkách po Vysočině. Navzdory pěkným vzpomínkám ale připouští, že nikdy nepřemýšlela, že by ve Žďáru zůstala natrvalo. „Já jsem toužila po větším městě, což je paradox, protože jsem pak strávila pětadvacet let ve Valticích,“ říká s úsměvem.

Sama sebe popisuje jako člověka, který nemá rád samotu. „Vždycky mi přišlo fajn, když bylo víc lidí pohromadě. Jedna z mých klíčových vlastností je, že vztahy udržuji kontinuálně. Je pro mě důležité zůstávat v kontaktu a pokračovat s lidmi, které mám ráda. Nejsem tak strašně svobodomyslná duše, abych byla chvíli tady a chvíli zas tam – jako třeba expati, kteří si kolem sebe vytvoří nějakou bublinu a pak se zase přesunou na jiné místo. Pro mě je důležité vazby s lidmi dlouhodobě udržovat. Abych pořád nemusela těm nejbližším od začátku vyprávět, kdo jsem.“ Což by ale – aspoň pro ty, kteří Radku Prokopovou neznají – vlastně byla škoda.

Sedíme v pražských Holešovicích, v novém sídle společnosti Alca, budovu navrhl architekt Stanislav Fiala. Moderní interiér je plný produktů firmy. A byť řada z nich běžně zůstává skryta pod omítkou, firma se jimi dokáže pochlubit. Třeba lustry, jejichž tvar vychází z nádržek používaných ve splachovacích systémech.

Ale zpět k začátkům. O jedné věci byla Radka Prokopová přesvědčená vždycky: nechtěla být nikde zaměstnaná. „Cítila jsem, že chci dělat něco sama. Ale co přesně, to tehdy věděl málokdo. Bylo po revoluci, doba plná příležitostí. Měli jsme obrovské štěstí. Když jsem dodělávala ekonomku, nadnárodní firmy tu zakládaly pobočky a vytvářely si struktury. Po kom jiném na trhu práce měly sáhnout než po čerstvých absolventech, kteří uměli jeden dva světové jazyky? Byli ochotní pracovat od rána do večera, a navíc nebyli zatížení minulostí. Přesto mě to nezlákalo. Protože já jsem si věřila, že něco zvládnu sama. Korporátní kariéra mě nikdy nepřitahovala.“

Vlastně ani nebyl důvod. Byla přirozený talent. Podnikání jí šlo tak nějak samo. Prováděla turisty, pak s kamarádkou založila eventovou agenturu. „Zdálo se mi to strašně jednoduché, šlo jenom o to, vytvořit produkt, který někomu můžeme nabídnout, domluvit se na podmínkách a zorganizovat to. Myslím, že jsem byla vždycky dobrá organizátorka, v tom jsem si věřila. Nebála jsem se, věděla jsem, že když nějakou zakázku získám, dokážu ji dobře zrealizovat. Opravdu jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych to nezvládla.“

Obchodní talent podědila po tatínkovi, který pracoval ve strojírenské firmě Žďas. Podnikatelsky se pak výrazně posunula po boku svého manžela Františka Fabičoviče. „Když se podívám na sebe a na Františka, tak si myslím, že já jsem víc manažer a on je víc podnikatel. Manažer je pro mě spíš ten, kdo dokáže tvořit týmy, rozvíjet, delegovat pravomoci a vůbec řídit nějakou strukturu. Prostě posouvat věci dál. Podnikatel je podle mě mnohdy tak trochu neřízená střela, ale zároveň nespoutaná energie plná vizí a nápadů. Možná že kdybych nepotkala Františka, byla bych méně podnikavá. Neměla jsem v sobě ‚ty koule‘ do toho jít a říct si: Ono to nějak dopadne. A tím nemyslím nezodpovědnost, myslím odvahu. Tu jsem získala až díky němu.“

Radka Prokopová jako svou přidanou hodnotu vidí, že dokáže produkt vysvětlit tak, aby mu porozuměl každý: „Kolegům ve firmě vždycky říkám: Pokud to dokážete vysvětlit mně, dokážeme to odprezentovat i našim zákazníkům. Pokud to pochopím já, pochopí to i většina lidí, kteří si tu věc pak půjdou koupit.“

Na otázku, zda si zpětně vybavuje začátky svého podnikání, odpovídá, že poslední dobou vlastně docela často. Na takové věci nelze zapomenout. „Celé je to provázané s Františkem. Potkali jsme se a de facto hned zakládali společnou firmu. Podnikala jsem tehdy v Praze, ale on tady nechtěl žít. Takže jsem neměla moc na výběr – buď s ním na Moravu, nebo nic. A nedělat nic nikdy nebylo součástí mého světa.“

Vstup do společného podnikání nebyl plánovaný ani promyšlený. „Bylo to spíš pragmatické rozhodnutí, protože jsem chtěla být s ním. Pro něj bylo velké město úplné ‚no go‘ a mně na tom vztahu hodně záleželo. Chtěla jsem mít rodinu, což převážilo, a tak jsem odešla na Moravu.“

Jak bude společné podnikání vypadat, zpočátku nebylo zcela jasné. „František není zrovna člověk, který by vyprávěl o strategiích. Prostě řekl, že spolu budeme podnikat – a hotovo. A to, že jsem tomu vůbec nerozuměla, protože to bylo totálně mimo můj obor, neřešil. Vysvětlil mi, co to jsou ventily, a šli jsme na veletrh. Takhle jsme začali,“ směje se.

Začínali v pronajatých prostorech s pár lisy. Vzpomíná na „klasické podnikatelské zážitky“, kdy je někdo okradl či podvedl. Všechno bylo rychlé, včetně názvu – nejprve to byl Alcaplast. „S Františkem jsme ho vymysleli během jednoho večera. Prostě jsme potřebovali druhý den začít fakturovat a pojmenovat firmu,“ popisuje s úsměvem Radka Prokopová.

Byl nějaký moment, nějaká zakázka, kdy si s manželem řekli, že tenhle „deal“ je pro rozvoj firmy zásadní? Chvilku se odmlčí, je vidět, že ví, jen přemýšlí, jak vzpomínku formulovat. „Jedna velká zakázka na napouštěcí ventily. Dali jsme do ní úplně všechny peníze, i půjčené. Jenže membrána, která byla součástí dodávky, nefungovala a začala protékat. Odběratel celou zakázku zrušil.“

Radka Prokopvá byla v té chvíli v porodnici se synem Honzíkem. „Manžel mi to tam přišel říct. Moc vtipné to není, ale pořád ho tam vidím,“ směje se Radka Prokopová. „Jak říká, že tu jedinou velkou zakázku, kterou jsme měli, už nemáme. A vy se díváte na to malé dítě a víte, že musíte něco udělat. Že teď už nejde jen o vás. Paradoxně právě tohle nás hrozně nakoplo a začali jsme se s trhem rvát. To, že jsme na začátku totálně padli na hubu a najednou nic neměli, nás posunulo. Začali jsme objíždět republiku a poslouchali, kdo všechno a jak je na nás naštvaný. Když ale viděli, že se snažíme, udělalo nám to nakonec na trhu dobré jméno,“ vzpomíná Radka Prokopová.

Zajímá mě, co by mělo lidem naskočit, když se řekne Alca. „Naše výrobky jsou součástí příběhu jiných, každodenní potřebou tisíců domácností, i když na první pohled často zůstávají skryté,“ přibližuje podnikatelka vizi své značky. „Vyrábíme sanitární techniku, která se prostřednictvím velkoobchodu, instalatérských center nebo řetězců dostává k instalatérům, kteří ji pak montují konečným spotřebitelům.“

Přála by si, aby lidé věděli, že Alca je moderní firma, která vyrábí designové a technologicky vyspělé produkty. A taky aby ji vnímali jako evropský „brand“.

„Naše ovládací tlačítka u baterie a splachování jsou často jedinou viditelnou součástkou celé sestavy. I proto jim věnujeme mimořádně velkou pozornost. Díky tomu jsme získali několik ocenění Red Dot za design,“ popisuje Radka Prokopová.

Další prioritou firmy je dlouhá životnost výrobků. „Dáváme obrovsky dlouhou záruku. Na nerezové žlaby 15 let, na sprchové žlaby 25 let. Takovou neobyčejně dlouhou zárukou dáváme najevo naše sebevědomí: Máme kvalitní výrobek a nebojíme se, že by nefungoval. A zákazníkům tak poskytujeme i jistotu, že tu pro ně budeme i za čtvrt století. Když v roce 2050 budete potřebovat náhradní díl, budete si ho moci koupit.“

Alca vyrábí v České republice, což Radka Prokopová považuje za samozřejmost a bezmála povinnost. „Dnes není moc populární vyrábět v Evropě, ale my jsme náš příběh založili právě na tom, že vyrábíme v Česku. Že chceme mít výrobu stoprocentně pod kontrolou, protože když náhodou uděláte chybu, tak ji v sériové výrobě nasekáte tisíckrát, desetitisíckrát, stotisíckrát. Mít výrobu pod kontrolou je proto velká výhoda, proces můžete zastavit a opravit.“ Jejich továrna je vysoce moderní a – na to klade Radka Prokopová zvláštní důraz – mohou se v ní spolehnout na české strojaře, které majitelka považuje za výborné.

Showroom v přízemí holešovického sídla, kde se nacházíme, prezentuje výrobky společnosti. Pro kolemjdoucího je to vlastně unikátní věc – jak bylo řečeno, většinou jsou schované pod omítkou nebo v podhledech. Jaké má firma plány? zajímá mě. Co bude rozvíjet? Dceřiná společnost FV Plast se má soustředit na stropní chlazení a podlahové vytápění. A obojím lze zároveň topit i chladit. „Je to fantastická věc, vytváří příjemné prostředí, navíc se dá napojit na tepelné čerpadlo, takže to vychází i ekonomicky,“ popisuje Radka Prokopová.

Další věcí, které věří, jsou prefabrikované koupelny, tzv. Alca systémy. Majitelka s nadsázkou říká, že na tomhle poli jsou vlastně takovým nadějným startupem. Jde o systémy montovaných stěn, které v sobě mají zabudované veškeré rozvody. „Navrhneme je, spočítáme, oceníme a vyškolíme firmu, která je pak namontuje. Developerovi to výrazně urychlí práci. Tyto systémové stěny jsou báječné řešení pro opakující se projekty, třeba právě při stavbě bytového domu.“ Do projektu hodlá Alca hodně investovat. Jak říká Radka Prokopová, když přestanete investovat, inovovat, tak zastaráte a ztratíte tempo. „A dřív nebo později se to projeví i na vašem podílu na trhu.“

Alca, FV Plast a další aktivity formují širší strukturu Alca family office. Záměr? Postupně firmu transformovat tak, aby nestála jen na jednom pilíři.

Dalším a novým pilířem mají být investice do nemovitostí. „Je to dobré pro naše portfolio. V rakouském Bad Hofgasteinu jsme koupili hotel – roli hrály i osobní motivy, líbí se nám tam. Další část prostředků jsme alokovali do jiných nemovitostí. Máme budovu na Václavském náměstí, pro kterou ještě hledáme správné využití. A v rámci společnosti Kladno Living se chystáme stavět byty právě v Kladně.“

Takže postupný proces změny v developera? ptám se. „Neřekla bych úplně developer, to už bychom šli proti našim obchodním partnerům,“ říká opatrně Prokopová. „Ale ke stavebnictví samozřejmě blízko máme, vždyť se v něm pohybujeme celý život. A s manželem jsme dospěli do fáze, kdy jsme v nějakém věku a potřebujeme náš majetek ‚učesat‘, čili strukturovat, abychom zajistili stabilní budoucnost. Věnovali jsme tomu velký kus života a chceme, aby to přetrvalo. Navíc máme obrovskou odpovědnost za lidi, kteří pro vás pracují.“

Coby novinář dělám množství rozhovorů s byznysmeny, kteří si kromě českého trhu dokázali ukrojit i podstatné porce z trhu evropského. Řada z nich je otrávená zdejšími regulacemi a dalšími omezeními, jež je brzdí a negativně ovlivňují jejich podnikání. „Pokud se ptáte, jestli by bylo jednodušší začít podnikat v našem oboru tehdy, nebo teď, tak určitě tehdy. Protože výroba v Evropě tehdy a výroba dnes, to je naprosto nesrovnatelný příběh. Všechny někdejší konkurenční výhody Evropy jsou pryč. Myslím si, že takovou firmu, jakou máme, bychom dnes už vybudovat nedokázali.“ Zajímá mě, proč konkrétně. „Ta příležitost byla pro nás unikátní proto, že jsme začali vyrábět a nesoustředili jsme se na překupování. My jsme opravdu chtěli něco vytvořit a využít šikovnosti českých lidí. Když mají totiž něco vymyslet, když mají dát něco dohromady, zvolit technické řešení, opravdu to dotáhnout až do finální podoby, v tom jsou Češi skvělí. Plus jsou velmi šikovní v designu. Rozhodnutí začít vyrábět v Česku byl dobrý nápad, ale dnes je Evropa přeregulovaná. A je to škoda.“

Instalatéřina je navíc nesmírně náročná fyzická práce. Není divu, že řada řemeslníků chce pro své děti lepší budoucnost, která často není spojená s manuální prací. Peníze jde vydělat i bez fyzické dřiny. Podle Radky Prokopové je ale tenhle trend na škodu. „Zažíváme dlouhodobě obrovský odliv z učňovského školství. Přitom řemeslo má skutečně zlaté dno.“

Radka Prokopová je přesvědčena, že je potřeba, aby mladí pochopili, že kdo umí pracovat rukama a má vlastní firmu, může se mít velice dobře. „A ještě něco tvoří, něco za ním zůstává.“

I proto Alca spolupracuje s řadou škol a učilišť. „Poskytujeme jim výrobky zdarma, školíme je, zařizujeme učebny. Chceme, aby studenti měli možnost s našimi produkty pracovat. Zároveň chceme, aby si v sobě vybudovali jistou hrdost, že mají k dispozici českou značku. A aby věděli, že když půjdou nakoupit pro zakázku, je správné rozhodnutí koupit český výrobek,“ říká Radka Prokopová.

Z rozhovoru si neodnáším jen podnikatelský příběh ženy, která spoluvytvořila miliardovou firmu. Spíš jednoho překvapí, jak často mluví o vztazích, o důvěře, o odvaze a přirozené zodpovědnosti. Neplánovala, že bude podnikatelkou. Nevěděla, že bude vyrábět sanitární techniku. Ale přesně věděla, že nechce stát stranou a jen přihlížet.

Na konec se zeptám, co ji žene dál. Nepřemýšlí dlouho. „Pořád mě to baví. Mám kolem sebe skvělý tým a pořád je co zlepšovat. A taky vím, že za námi zůstává něco, co dává smysl. Nejen produkt, ale i způsob, jak ho tvoříme. To mi přijde jako dost dobrý důvod vstávat každé ráno s energií.“

Radka Prokopová

Podnikatelka (*1969, Žďár nad Sázavou). S manželem Františkem Fabovičem vlastní a řídí společnost Alcadrain (dříve Alcaplast), největšího středo-evropského výrobce sanitární techniky. Po základní škole chodila na jazykové gymnázium ve Žďáru. Poté vystudovala zahraniční obchod na VŠE v Praze, při studiu si přivydělávala jako průvodkyně v cestovní kanceláři, když prováděla zahraniční turisty po Praze. Po otevření hranic po listopadu 1989 také jezdila jako průvodkyně s nově vzniklou žďárskou cestovní kanceláří do Anglie a Francie.

V roce 1994 založila eventovou agenturu Alca. Při podnikání se seznámila s Františkem. Přestěhovala se na Moravu a v roce 1998 tam spolu založili společnost Alcaplast, kterou společně vedou. V roce 2015 se v soutěži vyhlašované Českou manažerskou asociací stala manažerkou roku, v roce 2018 spolu s manželem získali titul Podnikatel roku v soutěži poradenské společnosti EY. Mají dvě děti.