Optimisticky předpokládejme, že volební výsledek 108 : 92 dává už skoro z definice podstatně menší manévrovací prostor pro oddalování vzniku vlády, která je schopna předstoupit před Sněmovnu a získat důvěru. Zároveň je tu první prubířský kámen nové parlamentní většiny: paralelně s tím je tady hned zkraje docela netriviální úkol, a sice rozhodnout, zda přijmout „starý“ návrh rozpočtu se schodkem 376,6 miliardy korun, nebo raději žít nějakou dobu v rozpočtovém provizoriu a připravit rozpočet, který bude reflektovat priority nové většiny.

Kredibilita je vším

Pamětníci vzpomenou, že rozpočtové provizorium už Česko zažilo na přelomu tisíciletí dvakrát, v jednom případě trvalo do začátku března a obloha kvůli tomu nespadla. Finanční trhy nepotrestají Česko za rozpočtové provizorium tím, že budou požadovat vyšší úroky u vládních dluhopisů, pokud nová vláda bude schopná jasně vysvětlit, že důvodem provizoria je příprava nového, úspornějšího rozpočtu, založeného na omezení nejméně produktivních rozpočtových výdajů. Jakkoli má podle budoucí exministryně financí Aleny Schillerové 95 procent výdajů v podstatě předurčený charakter, za pár měsíců se dá legislativa docela zásadně změnit. K čemu je pohodlná většina, když ne k tomu, že ji hned zkraje využijete, abyste názorně předvedli, že to se změnou myslíte doopravdy vážně?

Problémů je rovnou několik. Zaprvé, ani při výdajích dosahujících jednoho bilionu a necelých 928 miliard korun není jejich proškrtání o nějaká čtyři procenta, tedy zhruba o osmdesát miliard, aby se schodek dostal pod třísetmiliardovou hranici, triviální úkol. Naopak, vůbec to není jednoduché.

Jen vyložený trouba slibuje klíčovým nositelům detailních znalostí o struktuře výdajů, zejména těch zbytných, „noc dlouhých nožů“. K hladkému převzetí moci potřebujete lidi „zevnitř“, tedy především z ministerstva financí a u správců jednotlivých kapitol. Potřebujete „rozpočtáře“ získat na svoji stranu, aby otevřeli své šuplíky, kde mají seznam položek zralých na radikální zeštíhlení samozřejmě připravený. Dílem proto, že je to věc profesionální integrity (a vždycky byla), dílem v duchu staré a chvalitebné zásady profesionálních úřednických vrstev „show me the government, and I will love it“. V umění kooptace blahé paměti exceloval Václav Klaus, když nastupoval 10. prosince 1989 na tehdejší federální ministerstvo financí.

Toto nová parta zvládne dobře, je vybavena jistou zkušeností a jakobínských typů je mezi kandidáty na ministerská křesla málo, navíc mnozí už mají předchozí zkušenost s vedením resortů. Horší je, že každá koruna výdajů, včetně těch nejméně efektivních, má svého příjemce, a když mu ji berete, tak se ozve. Bude to platit i v případě jasných kandidátů typu dotovaného jízdného, což byl od začátku čirý populismus, ale i v případě národních dotací podnikům. Krácení výdajů na provoz v samotné státní správě je možné, ale nejsou to položky, které by výdaje zachránily. „Chytré škrty“ předpokládají nejdřív investice do precizní analýzy podkladů; vyhodnocování efektivnosti jednotlivých „agend“ je ve skutečnosti pinoživá dřina, v níž se i ty vlády, které to skutečně chtěly, dříve nebo později utopily.

A pak je tady otázka úplně zásadní: všichni alespoň trochu informovaní samozřejmě vědí, že na výdajové straně nelze ušetřit tolik, aby to rozpočtové schodky spravilo. Také jsou si vědomi toho, že český rozpočet má velký strukturální problém, ze kterého se nedá vyrůst, ani kdyby ekonomika bujaře rostla. Jedno s druhým pak znamená, že buď se vláda začne vykecávat z toho, že není schopna se s deficity vypořádat, a bude se jen s mírným přibrzďováním dál zadlužovat, nebo spáchá věc, na kterou škaredě doplatí u voličů.

Babiš si tu opozici užije

V letošní toxické předvolební kampani bylo jasné, že kdo chtěl skončit první na čáře, musel s pravdou o nevyhnutelném zvedání daní šetřit. Všem se předvolební lavírování bude vracet i s úrokem a ničit kredibilitu vládních stran, když sliby nedodrží.

Nějaký deus ex machina by se nenašel? Co třeba taková dohoda o globální redistribuci zdanění největších nadnárodních firem? Jednak nevynese Česku balík a ani to nebude hned.

Vždycky má smysl zabývat se strukturou daní, ale vyhrabávat zisky z energetik a dalších utilit, když ceny už teď rostou? Z aktiv bank, když je vyměřujete z hypoték nebo úvěrů malým a středním firmám? Z depozit, když inflace užírá z vkladů obyvatelstva přes sto miliard korun ročně? Hodně štěstí, i kdyby do toho měl někdo chuť. Každé daňové břemeno se rozkládá a opravdu to není tak, že zdaníte firmy a spotřebitel to nepocítí. Pocítí to vždycky a spolu s ním i zaměstnanec, neboť zdanit pouze vlastníky kapitálu, kteří by nesli plnou zátěž nějaké zvýšené sazby daně z korporátních zisků, nejde.

Přívržence zdanění nemovitého majetku je dobré upozornit na to, že výnos je zajímavý, jen když je základna široce pojatá, což v zemi s převládajícím vlastnickým bydlením představuje politicky vysoce toxické téma (Piráti už vědí, že toxické je už samotné mudrování na fórech příznivců). Danit komerční nemovitosti znamená zvedat břemeno pro podnikatelskou činnost, ještě než uděláte korunu tržeb, a danit jen developery nebo velkosklady, na to je někdo intelektuálně pyšný? Starostové fakticky taky nebudou chtít majetkové daně, i kdyby byly nakrásně převedené čistě do jejich kompetence, včetně stanovení sazby v libovolné výši. Spolu v čele s ODS nebude chtít ani daňovou progresi u fyzických osob, ani zvýšené korporátní a majetkové daně. Jenomže to se nám ta perspektiva rozpočtové odpovědnosti rapidně vzdaluje.

Navíc světová ekonomika sice docela pěkně oživuje a podle posledního Světového ekonomického výhledu MMF i bude, jenže v případě Česka MMF svůj optimistický odhad pro letošek snížil o čtyři desetiny na 3,8 procenta, a to v něm nemá zohledněné zacyklení v auto­mobilovém průmyslu (skoro deset procent českého HDP). Pokud dojde ke skutečně rozsáhlým výpadkům v posledním čtvrtletí, může letošní růst taky začínat dvojkou, ostatně už třetí kvartál bude zklamáním (zase ty odstávky).

Na obzoru je výzva zdaleka převyšující všechno, co před Českem stojí, včetně demografie. Nehledě na velký rozsah „evropských peněz“ v řádu stovek miliard korun, které mají přechod na nízko­emisní ekonomiku Česku ulehčit, to bude pro ekonomiku a společnost znamenat něco, na co nejsme ani trochu připraveni. Hodně dramatickou situaci lze navíc předpokládat v nejdůležitějším odvětví zpracovatelského průmyslu, tedy ve výrobě automobilů a komponentů v celém dodavatelském řetězci, i když současný „čipový Sahel“ skončí.

Všechno se dá zvládnout, a bude muset. Ale to vítězství, na počty křesel tak působivé, s Babišem v zádech, až do roztrhání těla připomínajícím, jak „za něj bylo dobře“, není komu závidět. 

Čtení pro Alenku, když teď bude víc času

Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž a platí to i v měnové politice. Co se stane s inflací, když centrální banka uvolní měnovou politiku (tady definováno jako desetiprocentní zvýšení měnové báze, tedy hotovosti a rezerv komerčních bank v centrální bance)? To si zkusili namodelovat výzkumníci MMF na panelu dat obsahujícím mnoho členských zemí a hledícím daleko do minulosti. MMF se na možný vývoj díval prizmatem tří možných situací, kdy uvolnění přichází do země s různě vysokou inflací, s různou mírou nezávislosti centrální banky a s různým schodkem veřejných financí. Podle toho, jak je nakypřeno, to s inflací dopadá, přičemž pro ministryni financí bude nejdůležitější obrázek vývoje inflace po měnovém impulzu, když daná země už má dost vysoký rozpočtový schodek. Ano, jak jste tušili, inflaci to zvýší výrazněji, než když máte veřejné finance pod kontrolou.

Miroslav Zámečník