Utáhnout šrouby a řídit celý svět. Čína si odhlasovala, jak nastartuje vlastní ekonomiku

Čínské politické špičky vyzvaly na klíčovém partajním zasedání věnovaném churavějící ekonomice k přísnější kontrole nad veškerým životem v zemi

Čínské politické špičky vyzvaly na klíčovém partajním zasedání věnovaném churavějící ekonomice k přísnější kontrole nad veškerým životem v zemi

Celý článek
0

Sesadí Ozempic? Do závodu o miliardové léky na hubnutí vstupuje i Roche

Další farmaceutická firma vstupuje do odvětví léků na hubnutí. Tentokrát jde ale o těžkou váhu. Alternativu k léčivým přípravkům Wegovy nebo Ozempic chce na trh dodat švýcarský gigant Roche. Chlubí se dobrými výsledky klinických testů.

Další farmaceutická firma vstupuje do odvětví léků na hubnutí. Tentokrát jde ale o těžkou váhu. Alternativu k léčivým přípravkům Wegovy nebo Ozempic chce na trh dodat švýcarský gigant Roche. Chlubí se dobrými výsledky klinických testů.

Celý článek
0

Chudí a zároveň bohatí. Turecko trápí vysoká inflace, bohatství ale roste nejrychleji na světě

Bohatství v Turecku se zvýšilo nejvíce na celém světě, uvedla prestižní švýcarská banka UBS. Háček je v tom, že to platí kvůli vysoké inflaci jen pro ty, kteří v zemi vlastní nemovitosti, protože se růst bohatství vypočítává z lokální měny.

Bohatství v Turecku se zvýšilo nejvíce na celém světě, uvedla prestižní švýcarská banka UBS. Háček je v tom, že to platí kvůli vysoké inflaci jen pro ty, kteří v zemi vlastní nemovitosti, protože se růst bohatství vypočítává z lokální měny.

Celý článek
0

Proč se Polákům daří v zemědělství o tolik lépe než Čechům

Rozdíly mezi českým a polským zemědělstvím jsou obrovské a jejich kořeny sahají až do padesátých let minulého století

Proč se Polákům daří v zemědělství o tolik lépe než Čechům
ilustrační foto | Profimedia.cz

Stalo se součástí folkloru, že čeští zemědělci nikdy neřeknou, jaký měli za sebou z finančního hlediska výborný rok. Dokonce ani když byl třetí nejlepší v historii jako ten loňský, jak vyplývá z oficiální statistiky vydávané ministerstvem zemědělství. Představitelé Agrární komory, sdružující převážně velké podniky, obviňují maloobchodní řetězce, že stojí za vysokými cenami. Jenže supermarkety na základních potravinách moc nevydělávají a lidé nakupují některé trvanlivé položky takřka výhradně ve slevě.

Produkční ceny základních zemědělských komodit sledované Českým statistickým úřadem masivně stouply, třeba jatečná prasata v živé váze podra­žila z březnových 29 909 korun na zářijových 39 tisíc korun za tunu, mléko za stejnou dobu z 10,462 koruny za litr na 12,246 koruny. Podobné je to u obilnin a olejnin, vyšponovaných z beztak vysoké úrovně konfliktem na Ukrajině.

Kdo může za ceny potravin?

V poslední době meziměsíční produkční ceny u nás trošičku klesly, ovšem cenová hladina v maloobchodě je tak vysoká, že Čechům připadají nákupy v sousedním Polsku, tedy zemi s tradičně nižší cenovou hladinou, ještě lákavější než kdykoli v minulosti. I tam je sice inflace vysoká (v říjnu meziročně +17,9 procenta), ale tamní vláda už od 1. února zavedla nulovou sazbu DPH na základní potraviny a prodloužila platnost až do konce pololetí 2023. Láká nákup masa, másla, vajec, drogistického zboží, ale třeba i spotřební elektroniky a domácích spotřebičů a Češi při cestě domů ještě natankují. Že fronty v obchodech a na pumpách v pohraničí nevytvářejí nejlepší sousedskou atmosféru, co na tom…?

Jako každé plošné opatření má nulová sazba DPH zásadní nevýhodu v tom, že ji využívají i černí pasažéři, kterým primárně není určena, včetně přeshraničních nákupních expedic českých občanů. Rozpočet vyjde prodloužení výjimky na osm miliard zlotých, tedy necelých 42 miliard korun. Dělat sociální politiku přes DPH je jedna z klasických chyb, která vede k rozpočtovým průsakům, ale politicky jde o opatření atraktivní a snadno propagandisticky uchopitelné.

 

Všechny články produkčního řetězce v Česku by jistě byly rády, kdyby se „dočasně“ snížila daň na potraviny i u nás, i když výsledný cenový efekt pro koncového spotřebitele by sotva odpovídal. Tento kolektivní zájem zmírňuje spory o to, kdo za „marže“ může.

Ani kuře sice zadarmo nehrabe, ale připusťme, že kombinace v kraji obvyklého svalování viny, popírání odpovědnosti, kňourání a zároveň tichého přihrabování podestýlky pod sebe je iritující. Opatřením, které by vůbec nic nestálo, ale trochu by pomohlo, by byla cenová transparence. Tedy v případě ostře sledovaných položek zveřejňovat současně a na jednom místě rozpad toho, kdo si kolik k surovině nebo dováženým položkám procházejícím systémem přihazuje. Pouštět žilou českému spotřebiteli v momentální situaci, kdy jdou reálné tržby u potravin výrazným tempem dolů, to nezní jako dobrá strategie.

Rozdrobená půda a velké zemědělské společnosti

Začnete-li se trochu hrabat v číslech, vyjde z toho velmi plastický obraz českého zemědělství. Na historii záleží. Je velký rozdíl, jestli současné moderní zemědělství vzniklo na základě rodinných farem, z ohromných feudálních nebo otrokářských „estancií“, či transformací jednotných zemědělských družstev.

Na jedné straně máte příklad osídlování nových území svobodnými osadníky, kteří dostali tolik půdy, kolik sami dokázali obdělat. Americký Homestead Act z roku 1862 poskytoval osadníkům 65 hektarů půdy za nepatrný poplatek, celkem se tak fakticky rozdalo přes sto milionů hektarů (deset procent rozlohy USA) a „dekret“ obdrželo 1,6 milionu vlastníků. Podobný proces probíhal i jinde, podstatné je jasné vymezení soukromého vlastnictví půdy nebo alespoň dlouhodobého práva jejího užívání. Do rovnice, která umožnila neuvěřitelný vzestup produktivity zemědělství, musíte doplnit financování, které využívá zástavy k nemovitému nebo movitému majetku.

 

Mechanizace byla nejrychlejší právě v zemích, kde farmáři od začátku hospodařili na dost velkém kusu vlastní půdy a kde rostla produktivita v jiných oborech, které zvedaly laťku. Jenže významná část světového zemědělství si musela projít oklikou násilné kolektivizace, kterou s neuvěřitelnou brutalitou zavedl Stalinův Sovětský svaz; výsledkem byl hladomor na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, který si vyžádal miliony lidských obětí.

V červnu roku 1948 v Bukurešti vyzvala Kominforma coby mocenský nástroj Stalina v evropských komunistických zemích ke kolektivizaci a „rozkulačení“ zemědělství podle vzoru Sovětského svazu. Co na tom, že třeba v Československu už byla pozemková reforma provedena za první republiky. Smyslem bylo přinutit samostatně hospodařící soukromé zemědělce, včetně těch, kteří měli pár hektarů a obešli se bez nádeníků a děveček, aby vstoupili do zemědělských družstev. Půda přitom nebyla vyvlastněna a zůstala v rukou obrovského množství dědiců.

Kolektivizace, jaká v Polsku neproběhla

Definice „kulaka“ nikdy nebyla přesná, třeba v Československu se původně pracovalo s dvaceti hektary, později se přitvrdilo. V Polsku se do ní vešel každý, kdo měl aspoň pár koní, jenže nahnat sedláky do kolchozů se nepovedlo. Zatímco v Československu bylo koncem padesátých let „vymalováno“, v Polsku po řadě pokusů kolektivizaci v roce 1956 tehdejší komunistický vůdce Władysław Gomułka úplně odpískal.

Až do pádu komunismu bylo polské zemědělství sice soukromé, s 2,7 milionu farem, ale 57 procent z nich mělo méně než pět hektarů a jen sedm procent víc než patnáct hektarů. Rozsah podinvestování byl obrovský. Koncem osmdesátých let vypadala průměrná česká družstva ve srovnání s průměrnou soukromou polskou farmou jako kapitálově vybavené sci-fi a dosahovala podstatně lepších hektarových výnosů, dojivosti a všeho možného.

 

Pracovních koní byl ještě koncem devadesátých let v Polsku milion, v Česku, pokud vím, s výjimkou pár „retro-bio“ farmářů koně za pluh nebo valník nikdo nezapřahal.

Co vypadalo jako technologická převaha, nevydrželo věčně a dnes jsou polské zemědělství a potravinářství úplně jinde, zejména vstup do EU jim velmi pomohl. Nejlepším důkazem je růst podílu agrárního exportu na celkovém polském vývozu v letech 2004–2021 o čtyři a půl procentního bodu na 13,1 procenta. Pro srovnání, v Česku se agrární vývoz podílí na celku třikrát méně. Paradoxně nejvyšší exportní orientaci má polská produkce u výrobků z ryb, tabáku, kávy, čaje a cukrovinek, tedy s vysokým podílem dovážené vstupní suroviny.

Také přebytek polského agrárního exportu v čase roste, od roku 2004 se zvýšil patnáctkrát na loňských 12,7 miliardy eur. V Česku je bilance tradičně deficitní, a to i v položkách, které by v Česku pěstovat šly, jenže ekonomicky nevycházejí. Po odečtení tabákových výrobků mělo loni Česko deficit v zemědělském a potravinářském obchodě 43,7 miliardy korun.

Téměř vše vysvětlující rozdíl

Tradice rodinných farem může být výhodou, zvlášť u položek s vysokou pracností. Proč? Na rodinné farmě pracují všichni rodinní příslušníci a žijí z toho, co z ekonomického hlediska zbude po úhradě všech hotovostních nákladů, z takzvaného čistého podnikatelského důchodu. Ekonomika funguje velmi podobně jako v jiných tradičních rodinných firmách, kde senioři a děti živnostníka-podnikatele a jeho manželky („spolupracující osoba“) pomáhají, ale nikoli jako zaměstnanci, za něž musíte platit minimální mzdu a tomu odpovídající odvody. Naproti tomu v českých zemědělských společnostech, vzniklých na půdorysu někdejších zemědělských družstev, lidi najímáte, a ještě k tomu většinou hospodaříte na pronajaté půdě. Pachtovné je další výdaj snižující čistý podnikatelský důchod.

Čím větší firmu si vynucuje ekonomika zemědělství a rodinní příslušníci již nechtějí anebo nemohou vypomáhat, tím víc roste závislost na námezdní práci zejména v oborech, kde nelze nahradit práci kapitálem v podobě strojů a dnes již velmi pokročilé automatizace a robotizace (třeba mléčné farmy se obejdou bez lidské ruky). Ve Spojených státech najdete i velké farmy specializované na pěstování obilnin nebo sóji s výměrou několika tisíc hektarů (jako u nás zemědělské akciovky), kde si většinu roku vystačí farmář s nejbližší rodinou. V průměru se v USA mzdy na celkových nákladech zemědělského podniku podílejí asi dvanácti procenty, ale v zelinářství je to přes 43 procent a v ovocnářství více než 35 procent celkových nákladů.

To vůbec neznamená, že mzdy jsou vysoké: nedosahují ani dvou třetin mzdové hladiny v nezemědělských oborech. Závislost na přistěhovalcích původem z Latinské Ameriky je obrovská, zvlášť v Kalifornii s jejím disproporčním podílem na celkové americké produkci ovoce, zeleniny, ořechů a dalších položek. Tam tvoří čtyřicet procent pracovníků lidé bez legálního pobytu v zemi. Nejsou lidi a nelze je nahradit stroji – poroste dovoz. Tak jednoduché to je.

Kde je pracnost, tam si neškrtneme

Závislost na sezonních zahraničních pracovnících v zemědělství je vysoká nejen v USA a západní Evropě s jejími vysokými mzdami, ale i v Česku s jeho dědictvím kolektivního zemědělství. A tento problém se týká i Polska – nejdřív covid-19, pak válka na Ukrajině způsobily problémy s nabíráním sezonních sil na malých farmách specializovaných na drobné ovoce (Polsko je například třetím největším producentem jahod v Evropě a největším vývozcem mražených jahod na světě).

V letech 2005–2020 se počet polských hospodářství snížil o 1,2 milionu, tedy o 47 procent. Hospodaří se skoro výhradně na vlastní půdě, takže v souhrnném ekonomickém účtu je váha pachtovného v Polsku v poměru k podnikatelskému důchodu něco málo přes jedno procento, zatímco v Česku 40,9 procenta.

V Česku s jeho rozdrobeným vlastnictvím půdy a vysoce koncentrovanou výrobou se ještě v roce 2000 hospodařilo z 92 procent na pronajaté půdě, v roce 2020 „na vlastním“ z 27,3 procenta celkové výměry. Průměrná výměra hospodářství v Česku (121 hektarů) patří k největším vůbec a je zcela srovnatelná například se Spojenými státy, zhruba dvojnásobná oproti Německu a asi desetkrát větší než polský průměr. Všude probíhá konsolidace, výměra obhospodařovaná v Česku fyzickými osobami stoupla za dvacet let do roku 2020 o šestnáct hektarů na 42 hektarů (+62,3 procenta); velké zemědělské společnosti, právnické osoby, závislé na námezdní práci, však produkci dominují. Vydělávat při této struktuře dovedou na komoditách, u nichž lze uplatnit výhodu velké výměry a kapitálové intenzity. Kde je pracnost, tam si v podstatě neškrtneme, zvlášť při legendární neflexibilitě při povolování dovozu sezonní pracovní síly a konkurenci ostatních zemí v „boji o peona“.

Už před dvaceti lety byla v Česku potřeba výrobního faktoru v případě náhrad zaměstnancům vyšší než v Polsku, ale také v Německu nebo ve Francii, ba i v Rakousku nebo Británii. Tento zásadní rozdíl daný odlišnou historií a dodnes patrnou stopou kolektivizace venkova v krajině zůstane. Široká pole, hluboká orba.