Svět směřuje k hospodářskému propadu, o kterém MMF tvrdí, že může být stejně hluboký jako ten ve 30. letech minulého století. Řadě lidí nejspíš okamžitě naskočí výjevy ze Steinbeckových Hroznů hněvu - armády bezcílně se potloukajících nezaměstnaných, mračna prachu, hlad, zmar, vykořenění a někde vzadu neodbytně číhající smrt. Velká hospodářská krize byla samozřejmě tragických příběhů plná, ale - ačkoli se to vzpírá lidské intuici - umíralo se během ní méně a žilo zdravěji než v dobách konjunktury.

Ponaučení z krize

Celá desetiletí se to přehlíželo. Za poslední ekonomické recese se ale sociální dopady velké hospodářské krize dostaly ve Spojených státech do kurzu a například ze studie, kterou v roce 2009 publikovali v prestižním vědeckém časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America) José A. Tapia Granados a Ana V. Diez Rouxová, plynou až překvapivě jednoznačné závěry. Devastující ekonomický pokles a katastrofální růst nezaměstnanosti, které s sebou přinesla velká hospodářská krize, provázelo snížení úmrtnosti v takřka všech věkových skupinách včetně kojenců a naděje dožití (střední délka života) se z 57,1 roku v roce 1929 zvedla na 63,3 v roce 1933 (viz graf Žijte chudě).

Václav Drchal

Pozoruhodné je, jak přesně vrcholy a dna křivky zobrazující naději dožití kopírují - samozřejmě v opačném gardu - výkyvy ekonomiky. Nejdřív poválečná hospodářská krize z let 1920 až 1921 vystřelila střední délku života strmě nahoru (de facto nám to říká, že tehdy v různých věkových skupinách poklesla úmrtnost). Naděje dožití v následujících letech konjunktury oscilovala na nižší úrovni, ovšem velká hospodářská krize ji katapultovala do netušených výšin. Když se ekonomika v polovině 30. let vzpamatovala, poklesla i naděje dožití, ovšem další - naštěstí jen krátká - deprese ji roku 1938 zase vrátila nahoru.

Autoři článku pro to měli několik vysvětlení. Během konjunktury zaměstnavatelé na lidi tlačí, aby déle a intenzivněji pracovali. Pracovní stres je špatný sám o sobě, lidé navíc kvůli práci méně spí a místo toho pijí a kouří. Za konjunktury samozřejmě přibývá pracovních úrazů, dopravních nehod a roste znečištění vzduchu. Naopak nezbývá čas na sociální interakce a rodinu.

Václav Drchal

Krize samozřejmě - jak všichni víme -stojí za starou bačkoru. Jenže jak se zdá, ani bída, stres ze ztráty zaměstnání a (ve 30. letech i) jistá podvýživa nedokážou překonat „hrůzy“ konjunktury.

Lepší být chudý a starý než bohatý a mrtvý

Pokud se podíváme na československé statistiky z 30. let, tak krásnou nepřímou úměru mezi nadějí dožití a stavem ekonomiky jako v Americe neuvidíme (viz graf Žijte déle). Nápadný je každopádně strmý pád úmrtnosti v prvním krizovém roce (1930) a její další pozvolné klesání nehledě na devastující ekonomický pokles.

Na závěr dvě poznámky. Zaprvé existovaly samozřejmě krize, během kterých se umíralo tak, „jak se sluší a patří“ - tedy hodně. V českých zemích šlo třeba o poválečnou krizi z let 1919 až 1922. Ta byla ovšem mnohem hlubší než velká hospodářská krize, nefungovalo během ní zásobování základními potravinami, velká část obyvatelstva trpěla silnou podvýživou a v letech 1919 až 1920 navíc doznívala epidemie španělské chřipky. A zadruhé zjištění obou amerických sociologů nelze hnát ad absurdum. Ekonomický pokrok dlouhodobě vede ke zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva, a tedy snižování úmrtnosti (v roce 1800 připadalo v českých zemích na kaž dých tisíc obyvatel 38,1 mrtvého, dnes přibližně deset). V rámci běžného ekonomického cyklu ovšem deprese skutečně může být zdravější dobou pro život než konjunktura. Jen nesmí být moc velký hlad.

Skrývá se v tom jistá útěcha. Když už musíme spadnoutdo recese, budeme žít aspoň dlouho.

Velké hospodářské vraždění

Během velké hospodářské krize se sice celkově umíralo méně, zato vražd bylo požehnaně. Obzvláště tragický byl rok 1933 (9,7 vraždy na 100 tisíc obyvatel, což je zhruba dvakrát víc než dnes), přičemž tento smutný rekord vydržel až do roku 1974. V polovině 70. let mimochodem Spojené státy opět svírala ekonomická krize, tentokrát vyvolaná ropným embargem. Souvislost mezi násilnou kriminalitou a velkou hospodářskou krizí ovšem zdaleka není tak zřejmá, jak se zdá. V úvahu je třeba vzít zhoubný vliv prohibice (skončila v prosinci 1933) na růst organizovaného zločinu a paralelní rozkvět „gangsterství“ (v květnu 1934 byli zastřeleni Bonnie a Clyde).

Václav Drchal

Čím hůř, tím líp

Ve Spojených státech sice velká hospodářská krize zachraňovala životy, ovšem když skončila, nikdo ji zpátky nechtěl. Mělo by to ostatně zhruba stejnou logiku, jako kdyby se člověk rozhodl, že se bude až do smrti strašně nudit, aby mu život připadal delší. Velká hospodářská krize navíc ve skutečnosti zabíjela. Sice nepřímo, ale o to větším rozmachem. Stačí si připomenout, co krize udělala Německu a co Německo po uplynutí pár let udělalo Evropě a celému světu.

Václav Drchal