Díky za každé ráno bez mrazu. Jak se zbavit závislosti na Rusku?

Minulý týden se velkoobchodní ceny zemního plynu na virtuálním obchodním hubu TTF v Holandsku poprvé od června dostaly pod hladinu sto eur za jednu megawatthodinu, což představuje oproti cenám za vrcholící letní hysterie pokles o sedmdesát procent. Jak by k této situaci možná řekl Winston Churchill: „Není to ani začátek konce, ale mohl by to být konec začátku.“

Silným a velkoryse milosrdným hráčem se ukázal být hlavně zatím velmi mírný podzim, ale co si budeme povídat – na nižší spotřebě se podepsaly ceny. Ruský vpád na Ukrajinu přinesl další dějství plynové krize v Evropě, kde si Kreml s Gazpromem jako převodovou pákou kypřil půdu pro využití plynových potrubí a zásobníků jako potenciální velkorážové zbraně. Krůček po krůčku, minimálně od nástupu Putina do úřadu před dvaadvaceti lety.

Koneckonců, strůjce dnešní války podepsal svoji kandidátskou práci na téma strategické využití nerostných zdrojů na petrohradském báňském institutu v roce 1996; zda je autorem, je úplně irelevantní. Podstatné je, že se chystal využít kontroly strategických aktiv souvisejících s ruským zemním plynem a nachytal Německo a další země, Česko nevyjímaje, dokonale na švestkách.

Kdo má náhradu, má pozornost

Samozřejmě že to vyvolává otázku, proč bylo nevědomí tak hluboké a k čemu má člověk tajné služby, když je doopravdy potřebuje. Ale tím si nezatopíte. Podstatnější je skutečnost, že se usilovně začaly hledat alternativní dodavatelské zdroje a posilovat infrastruktura. Od amerických terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG) na východním pobřeží Spojených států, odkud dnes pochází většina LNG, přes Alžírsko až po Ázerbájdžán nebo Katar. Alternativní dodavatelé plynu si užívají nebývalou pozornost, jíž se jim dostává od jednotlivých evropských zemí i jejich hodnostářů. Že jezdí Němci a další, kterým ruský plyn chybí a urgentně jej potřebují něčím nahradit, to nepřekvapuje.