Odbory k demokracii patří. Teď hledají nový smysl existence

V demokratické společnosti mají odbory své nezastupitelné místo. Ve většině evropských zemí však početně slábnou, ztrácejí vliv a musí řešit, co dál

Odbory k demokracii patří. Teď hledají nový smysl existence
Josef Středula | foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Odbory jsou jen o něco mladší než samotný kapitalismus. Začaly se utvářet v době, kdy rostl počet dělníků a kdy se do popředí zájmu dostaly pracovní podmínky v čele s délkou pracovní doby. Dělnické spolky se zprvu zaměřovaly zejména na podpůrnou činnost. Až později se transformovaly do strukturovaných odborových organizací s masovou základnou. Následně odbory expandovaly do všech odvětví, včetně sílícího veřejného sektoru. K odborářům „modrým límečkům“ přibyli odboráři „bílé límečky“, a časem dokonce převážili.

Sjednocené versus roztříštěné

V první éře rozvoje odborů se často etablovaly i dělnické strany neboli sociální demokracie. V mnoha zemích tím vznikla jejich dlouhodobá a vzájemně prospěšná symbióza. Ve státech se silnými a centralizovanými odbory rostly sociální demokracie nejrychleji a opačně. Příkladem jsou severské a některé německy mluvící země. Naopak v zemích se slabými a/nebo roztříštěnými odbory se socialisté štěpili do více subjektů. Příklady najdeme ve Francii, ve východní a jižní Evropě.

S výjimkou komunistické éry se ani v českých zemích odbory nikdy nepodařilo sjednotit. Například v roce 1926 uváděly statistiky celkem třináct odborových ústředen (osm československých, čtyři německé a jednu mezinárodní). Téměř 200 organizací pak existovalo nezávisle. Mnohé z odborů byly úzce propojeny s politickými stranami, a to zdaleka nejen levicovými. I dnes jsou české odbory roztříštěné. V takzvané tripartitě zastupují zájmy zaměstnanců dvě centrály – Středulova Českomoravská konfederace odborových svazů a Dufkova Asociace samostatných odborů. A vedle působí množství jiných nezávislých odborových organizací nebo svazů.

Na velikosti a smlouvě záleží

Základním předpokladem silného postavení odborů vždycky byla členská základna. Ta se měří podílem zaměstnanců – členů odborů.

Mezi unijními zeměmi statistikám nepřetržitě vévodí tři severské státy. V Dánsku, Švédsku a ve Finsku, a navíc i v Belgii je podíl nad hranicí padesáti procent. Ze zemí bývalého východního bloku jasně vede Slovinsko s víc než čtvrtinovým podílem, což je více než v dalších dvou historických odborových rájích – v sousedním Německu a v Rakousku. Až kdesi na chvostu se pohybuje Česko se Slovenskem (kolem jedenácti procent) a Francie s necelými devíti. Úplně poslední je Estonsko, evidující jen čtyři procenta odborově organizovaných. Primát v Evropě i ve světě ale drží Island s více než devadesáti procenty zaměstnanců sdružených v odborech. V kolébce odborářství, Spojeném království, je odborově organizována necelá čtvrtina zaměstnanců.

 

Dalším významným ukazatelem síly odborů je podíl zaměstnanců, kteří mají pracovní podmínky zajištěné kolektivními smlouvami, jež si u jejich zaměstnavatelů vyjednaly odbory. A to i pro neodboráře. Výhody takového stavu si nejvíce užívají v Itálii, která má podle OECD prakticky stoprocentní podíl. Jen o málo menšího podílu dosahují Island a Belgie, ale i odborářsky značně podprůměrná Francie nebo Rakousko. V Česku je pod takovou smlouvou skoro trojnásobek zaměstnanců, než je v odborech.

Socdem nesocdem

Ačkoli záleží na obou zmíněných faktorech, analýza síly odborů poukazuje na význam jejich propojení se stranami. Čím užší propojení se sociální demokracií a čím větší její podpora, tím významnější roli odbory hrají. Tam, kde je sociální demokracie na kolenou (jako ve Francii, v Česku nebo Nizozemsku), odbory tahají za kratší konec. Daleko větší roli při formulaci a prosazování požadavků tu hrají protestní hnutí, která mají primárně jiný než sociální náboj. Často jde o různé populisty a radikály zleva i zprava nebo sociální hnutí kombinující různé protestní noty, jakým jsou třeba francouzské „žluté vesty“.

Ani nástup vysoké inflace, energetické krize a ekonomicko-sociálních potíží souvisejících s agresí proti Ukrajině zatím příliš nepomáhá sociálním demokraciím a odborům. Je takřka jisté, že i odbory se budou muset v příštích letech rozkračovat a ke své agendě přidávat nové prvky.

Bude zajímavé sledovat, kdo a kdy se přikloní k národnímu populismu, kde naopak převáží antiglobalistické, progresivní levičáctví. Taková volba čeká i české odbory.