Kellnerová hoteliérkou? Luxusní pražský Four Seasons je na prodej, zájem má nejbohatší Češka

Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.

Luxusní hotel Four Seasons v srdci Prahy je na prodej. Nejblíže ke koupi má nejbohatší Češka Renáta Kellnerová, transakce by ale neměla proběhnout v rámci skupiny PPF.

Celý článek
0

Komentář: Největší zelená fantasmagorie o vašich radiátorech za stovky miliard

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Celý článek
0

Česko je nejzadluženější v historii. Státní dluh vzrostl na 3,221 bilionu korun

Český státní dluh se v letošním prvním čtvrtletí zvýšil o 109,9 miliardy korun na rekordních 3,221 bilionu korun. Na každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 295.480 korun. Míra zadlužení stoupla na 43,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP) ze 42,4 procenta v roce 2023.

Český státní dluh se v letošním prvním čtvrtletí zvýšil o 109,9 miliardy korun na rekordních 3,221 bilionu korun. Na každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 295.480 korun. Míra zadlužení stoupla na 43,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP) ze 42,4 procenta v roce 2023.

Celý článek
0

Maclean, Fitzroy Maclean. Dobrodruh, který neměl problémy nikdy a s ničím

Před více než osmdesáti lety přistál v bosenských horách jeden z největších dobrodruhů 20. století. Přidal se k Titovým partyzánům a později se stal inspirací pro postavu Jamese Bonda.

Maclean, Fitzroy Maclean. Dobrodruh, který neměl problémy nikdy a s ničím
Fitzroy Maclean (úplně vlevo) se svým přítelem maršálem Titem v roce 1953, tedy v době, kdy jeho dobrodružství už dávno skončila. | foto Profimedia.cz

Když letecký seržant položil v půl čtvrté ráno spícímu Fitzroyi Macleanovi ruku na rameno, Maclean chvíli nevěděl, kde je. Pak mu to došlo. Je 17. září 1943 a bombardér Halifax dorazil na místo určení – nad předem dané pole uprostřed Bosny. O chvíli později seděl v otevřených dveřích letounu, nohy mu visely do prázdna a za ním se k seskoku připravovali jeho muži – členové vojenské mise Jeho Veličenstva k vůdci jugoslávských partyzánů Titovi. Čekali už jen na znamení: „Pak se světlo náhle změnilo na zelené a skočil jsem dolů, do vířícího proudu vzduchu, který mi vyrazil dech z plic.“

Po dopadu se vydal hledat partyzány a – jak později napsal ve svých pamětech Výpravy na Východ – na sousedním poli potkal mladíka se samopalem, který zakřičel: „Našao sam generala!“ Ráno nasedli na korbu prostříleného německého náklaďáku a večer dorazili do města Jajce. Tam pod stromem seděl jakýsi muž a „v mihotavém světle lampy zkoumal mapu“. Byl to budoucí jugoslávský prezident Tito. „Strážce se samopalem Schmeisser přehozeným přes rameno přinesl láhev kořalky ze švestek a nalil nám.“ Oba mluvili rusky i německy a Tito Macleanovi shovívavě pomáhal s jeho začátečnickou srbochorvatštinou: „Po několika sklenicích pálenky ze švestek jsme neměli s konverzací sebemenší problémy.“

Ostatně dvaatřicetiletý Maclean – skotský šlechtic z urozeného, ale chudého klanu Macleanů, absolvent Cambridge (klasická filologie a dějiny), poslanec, diplomat, důstojník SAS a jeden z největších dobrodruhů 20. století – si problémy nedělal nikdy a s ničím. Ne nadarmo se později stal jedním z (mnoha) inspiračních zdrojů pro postavu Jamese Bonda.

Z Paříže na východ

Diplomatickou kariéru zahájil Maclean v Paříži. Chodil v hezkých oblecích, skvěle jedl a volný čas trávil na dýcháncích, banketech a procházkách. Po třech letech si však uvědomil, že začíná „být poněkud usedlý“, a požádal o přeložení do Moskvy. O takovou štaci nikdo nestál, a tak ho v únoru 1937 unášel vlak daleko na východ a on při tom myslel na „rozeklané hory Gruzie, zlaté pouště, zelené oázy, sluncem zalité kupole a minarety Turkestánu“.

Čekala ho šedivá Moskva v době velké stalinské čistky. Rusové se cizincům vyhýbali, „jako bychom byli malomocní“, v novinách vycházely seznamy „zrádců“ a lidé mizeli uprostřed noci. V létě 1937 proběhl monstrproces s velením Rudé armády a v březnu příštího roku Maclean sledoval další „divadelní“ proces, jehož hlavním hrdinou byl dávný Leninův spolupracovník Nikolaj Bucharin. Na rozdíl od Stalinových západních užitečných idiotů (americký velvyslanec Joseph E. Davies doslova prohlásil, že „býval okresním návladním“ a všichni jsou podle něj vinní) se Maclean ošidit nenechal, proces považoval za „pečlivě vyfabulovanou pohádku“ a Stalina za „nejvyššího loutkáře“.

V rytmu tatarského jazzbandu

Vysvobozením byly „výpravy na východ“. První z nich Maclean podnikl pár měsíců po svém příjezdu. Bylo mu jasné, že povolení do zapovězené Střední Asie nedostane, a tak vyrazil vlakem do Baku s tím, že se pokusí sehnat loď přes Kaspické moře. Byla to veselá dovolená. Chtěl se v Baku vyspat, ale v hotelovém pokoji nad ním začali Arméni tancovat kozáček, do toho tatarský jazzband (hudba utlačeného černošského lidu byla tehdy zrovna v kurzu) vyhrával „swingovou verzi Internacionály“, a tak si koupil lahev vodky a šel se bavit.

Loď plující přes Kaspické moře se mu sehnat nepodařilo, ale odplul alespoň do Lenkoranu na jihu Ázerbájdžánu. Našel tam přátelské lidi, štěnicemi zamořený hostinec a náklaďáky svážející stovky deportovaných rolníků. Dál už nic nejelo, najal si proto koně a vyrazil do vnitrozemí. Po cestě ho však zastavil jezdecký oddíl NKVD (politická policie), jehož negramotný velitel na něj mířil puškou a na námitky o diplomatické imunitě suše odvětil, že „pokud se s ním budu dohadovat, zastřelí mě hned na místě“. Číst na velitelství v Lenkoranu neuměl nikdo, ale diplomatický pas s podpisem lidového komisaře zahraničí Litvinova přece jen zapůsobil, a tak se mohl vrátit přes Baku do Moskvy.

Ještě na konci toho samého léta 1937 vyrazil znovu. Tentokrát jel vlakem přímo do Střední Asie a přes Alma-Atu a Taškent dojel do prastarého Samarkandu. Obdivoval ruiny, které tam kdysi zanechal Alexander Veliký, jakýsi stařec dřímající pod moruší ho pustil do Tamerlánova mauzolea a celý den jako u vytržení procházel nádherné mešity.

Churchilla komunistický partyzán – a vyučený zámečník – Tito romanticky okouzlil. Už v srpnu 1944 se s ním setkal v Neapoli. Fotografie pochází z roku 1953, kdy Tito navštívil Londýn.
Profimedia.cz

Díky svým výpravám si v Londýně vydobyl „vcelku nepodloženou pověst experta na Střední Asii“, a ministerstvo zahraničí ho proto na jaře 1938 vyslalo do čínského Turkestánu (dnes Sin-ťiang), v němž poslední dobou podezřele sílil sovětský vliv. Byla to cesta plná vodky, rychlých přátelství, nečekaných večírků a bizarních zážitků. Veselo bylo zvlášť při jízdě do tádžického Dušanbe, během níž ve vlaku vznikl improvizovaný „ansambl“ předvádějící „odvážné interpretace lidových písní a tanců“, vodka tekla proudem, takže bylo třeba příliš zmožené umělce házet „jako pytle na horní pryčny, odkud se občas zřítili z výšky tří metrů na podlahu“. Byla to ale také cesta odsouzená k nezdaru. Ministerstvo chtělo, aby o své cestě informoval sovětské úřady; ty ho sice nechaly s až podezřelou vstřícností dojet na hranice, ovšem poté ho různými byrokratickými zásahy vypoklonkovaly zpět do Moskvy. Chuť si spravil na podzim, kdy se mu podařilo ze sovětské Střední Asie proniknout do Afghánistánu.

Smetáky, hadry & voliči

Brzy poté ho ministerstvo zahraničí povolalo zpět do Londýna a vydržel v něm až do začátku války v září 1939. Okamžitě se rozhodl narukovat. Jenže ministerstvo zahraničí ho odmítlo uvolnit (válka takový krok ospravedlňovala), a tak si našel kličku v zákonech – prohlásil, že se chce stát politikem, a tak musel své úřednické místo opustit. Stal se poté vojínem skotského pluku Cameron ­Highlanders a život se mu zjednodušil až na dřeň: „Instruovali nás, ať ku*va nic neztratíme. Také nám řekli, ať dáváme bacha, ať jsme jak ze škatulky, ať pohneme a ať ku*va projevujeme iniciativu. Dostali jsme smetáky, kyblíky a hadry a pokyn, ať ku*va vytřeme tu zku*venou podlahu.“

Maclean byl dobrý voják a dotáhl to na velitele čety. Zároveň se však dozvěděl, že ministerstvo zahraničí prokouklo jeho fintu. Zachránit ho mohl jedině vstup do politiky, proto se rozjel do Lancasteru, kde se měly konat doplňovací volby. Sešel se s předáky místních konzervativců, předvedl ukázkovou neznalost politiky, vysvětlil jim, že dává přednost vojenské kariéře před politickou – a kupodivu se stal stranickým kandidátem. „Nikdy v životě jsem neřečnil. Než týden skončil, už jsem měl tři přednášky za večer.“ A než uplynulo čtrnáct dní, začal si prý politiku skoro užívat: „Omámený, leč šťastný jsem pil litry piva a tiskl tisíce dlaní.“ Z volební kampaně si toho sice kvůli oněm kvantům piva moc nepamatoval, ovšem 15. října 1941 se stal poslancem.

Special Air Service

Brzy poté byl odvelen do Egypta, a tak musel své dobré voliče přenechat náhradníkovi. V Káhiře do jeho života zasáhla náhoda. Potkal svého skotského známého Davida Stirlinga, který zrovna formoval speciální armádní jednotku SAS (Special Air Service). Vyprávění o padácích, trhavinách a diverzních akcích se mu zamlouvalo: „Vypadalo to slibně. Řekl jsem, že se k nim moc rád připojím.“

Jeho první akcí po absolvování výcviku byl v květnu 1942 přepad přístavu v libyjském Benghází, jehož prostřednictvím Afrikakorps maršála Rommela dostával vybavení. Na místo museli pouští urazit 1300 kilometrů a pak se v šesti lidech vypravili do města. Díky neobyčejné drzosti a Macleanově (skoro) dokonalé italštině pronikli až do přístavu, jenže když chtěli na lodi připnout magnetické miny, zjistili, že oba jejich nafukovací čluny jsou píchlé. Nového nájezdu na Benghází se mělo zúčastnit 200 lidí, jenže tak velká akce se „rozkecala“, Němci už na ně čekali a několik dní je pouští honilo Luftwaffe.

Bylo léto 1942. Rommel stál 150 kilometrů od Alexandrie a německá vojska drtila Stalingrad. Britové se báli, že by Němci mohli obsadit Írán (do Sovětského svazu jím proudilo západní vybavení, a Britové a Sověti ho proto de facto okupovali), a tak další Macleanovy kroky směřovaly právě tam. Cvičil v Íránu jednotku podobnou SAS a kromě toho dostával speciální úkoly, třeba unést z Isfahánu proněmeckého generála (a pozdějšího íránského premiéra) Fazlulláha Záhidího. Maclean samozřejmě nejdřív náležitě poobdivoval isfahánské mešity a paláce, poté sestavil tým a domluvil si u Záhidího audienci. Když generál zjistil, že „hledí do hlavně mé automatické pistole Colt“, nechal se v klidu odvést do auta a letadlo ho poté dopravilo přímo do palestinské internace.

Zjistěte, kdo jich zabíjí víc

Brzy ale bylo jasné, že Němci Blízký východ neovládnou, a Maclean se začal nudit. Lobboval za to, aby byl vysazen v okupovaném Řecku, ale nakonec ho čekala Jugoslávie. Britové v ní až dosud sázeli na „četniki“ Draži Mihajloviće, jenže jejich efektivita v boji byla mizerná, a tak se rozhodli zřídit vojenskou misi i u Titových komunistických partyzánů. V červenci 1943 napsal Churchill ministerstvu zahraničí, že „potřebujeme mít u těchto houževnatých a pronásledovaných partyzánů nějakého troufalého velvyslance, který by byl zároveň rozeným vůdcem“. A jedním dechem dodával, že „poslanec pan Fitzroy Maclean je muž odvážné povahy se statusem člena parlamentu a školením na ministerstvu zahraničí“.

Těsně před tím, než v září 1943 odletěl do Jugoslávie, se Maclean s Churchillem sešel a dostal instrukce, že „politická hlediska musí ustoupit“ a jeho „úkolem bude prostě zjistit, kdo zabíjí více Němců, a navrhnout způsoby, jak mu pomáhat, aby jich zabíjel víc“.

Válečné okouzlení

Konzervativec a absolvent Cambridge Maclean si s komunistou a vyučeným zámečníkem Titem překvapivě dobře rozuměl. Ze strany Macleana (ale také Churchilla a části britské generality) v tom byl kus romantického okouzlení nezdolným guerillovým vůdcem, ale lhostejnými nezůstali ani partyzáni, což Titův životopisec – slovinsko-italský historik Jože Pirjevec – vyjádřil slovy, že v Macleanovi „objevili (téměř) přítele“. Klíčovou roli v tom nepochybně sehrála Macleanova schopnost srdečně se bavit prakticky s kýmkoli, ochota žít s partyzány v „šumu“ (lese) a snášet všechny jejich útrapy.

Maclean byl s hodnocením rychle hotový. Partyzány podle něj nešlo – na rozdíl od četníků, kteří s Němci stále častěji uzavírali dohody o neútočení – pro jejich „pravou komunistickou bezohlednost“ odstrašit od boje „žádnými překážkami a represáliemi“. Nehleděli na vlastní životy, a pokud „šlo o civilisty, ti byli podle nich prostě také v první linii a měli stejnou šanci padnout hrdinskou smrtí jako partyzáni“. Byli početnější (asi 300 tisíc), disciplinovaní a měli lepší vedení.

Sem a tam

Brzy poté vyrazil Maclean k moři, aby zjistil, jestli by šlo na nějakém dalmatském ostrově zřídit základnu. Musel překročit frontu, vyšplhat se na horský masiv Biokovo a z městečka Baška Voda odplout rybářskou lodí na ostrov Korčula. Po cestě je málem chytila německá hlídková loď, a když se majitel člunu pokoušel dát lucernou partyzánům znamení, „vodní hladinu všude kolem nás pročísla sprška střel z kulometu“, protože popletl signál.

Celou cestu musel kvůli nutné konzultaci s Titem absolvovat ještě jednou a poté ho na nejodlehlejším chorvatském ostrově Vis vyzvedl motorový člun vyslaný z Itálie. Na začátku prosince mluvil v Káhiře znovu s Churchillem, kterého prý kromě Macleanova názoru na partyzány ze všeho nejvíc zajímalo, „jestli jsem měl na sobě kilt, když jsem seskakoval padákem“. Hlavně na základě informací dodaných Macleanem začala Británie na začátku roku 1944 dodávat zbraně Titovi místo četníkům. Hned na jaře vyčlenili Spojenci na jeho podporu 300 bombardérů a 200 stíhaček a letadla i lodě mu neustále vozily válečný materiál. Celkem šlo o více než 100 tisíc pušek, přes 50 tisíc lehkých kulometů a samopalů, 1380 minometů, 324 tisíc dělostřeleckých min, 636 tisíc granátů, 700 radiostanic a 260 tisíc párů bot. Partyzáni se za to ovšem dokázali odvděčit – v září 1944 museli Němci v Jugoslávii udržovat čtrnáct úplných a osm neúplných divizí, tedy celkem 270 tisíc mužů.

Zrod maršála Tita

To jsme ale předběhli. Když se Maclean vrátil na začátku roku 1944 zpět do Bosny, zastihl Tita, jak si hledá nové sídlo, protože Jajce dobyli Němci. Část cesty jeli jediným partyzánským vlakem, což byl skutečně pohled pro bohy. Vagon byl k prasknutí přecpán lidmi z Titova štábu, kteří si už rozdělili ministerské funkce, uprostřed hořel otevřený oheň a Titův lehce hysterický vlčák Tygr všem chňapal po kotnících. Když konečně usnul, „spadl na něj z lavice spící ministr a rozpoutalo se hotové peklo“. Konečná byla ve městečku Drvar, nad nímž se Tito usadil v jeskyni a kdosi mu před ní sroubil z prken „loupežnický příbytek“.

Maclean poté organizoval dopravu válečného materiálu, ale na jaře 1944 dostal rozkaz, aby přijel do Londýna a vzal tentokrát s sebou i Titova emisara – Vlatka Velebita. Se štěstím se tím vyhnul německé květnové operaci Rösselsprung (Tah koněm), kdy na Drvar zaútočili němečtí výsadkáři, pobili spoustu partyzánů, ale místo Tita jim v rukou zůstala jen jeho nová uniforma. Britové pak Tita „uklidili“ na Vis, z něhož se mezitím stala námořní a letecká základna. Přesně v tom okamžiku zemřel partyzánský velitel Tito a zrodil se maršál Tito.

Prásknutí do bot

Za neutuchajícího zájmu novinářů navštívil v Itálii spojenecké velitele a v srp­nu 1944 za ním do Neapole přiletěl (neodbytně zvědavý) Churchill. Nemluvilo se už jen o zbraních, ale také o poválečném uspořádání Jugoslávie. Detaily Tito na Visu doladil s premiérem jugoslávské – nekomunistické – exilové vlády Ivanem Šubašićem, přičemž dohoda ve zkratce zněla: exil uzná partyzánské hnutí, Tito na oplátku londýnskou vládu a po osvobození se obě vlády spojí a dovedou zemi ke svobodným volbám.

Dohoda sice neměla ani cenu papíru, na němž byla napsaná, Tito přesto ministry obou vlád pozval na slavnostní vyjížďku lodí. Zlatým hřebem byla návštěva slavné Modré jeskyně, do níž přítomní vpluli na malém člunu. „Bylo to tam samý ministr té nebo oné jugoslávské vlády, všichni na sebe pokřikovali a smáli se. Jak jsme plavali sem a tam v tom tmavomodrém přísvitu, jedna modrá fosforeskující excelence narážela na druhou,“ vzpomínal později na tyto pupkaté bakchanálie Maclean.

Mladý Fitzroy Maclean z dob, kdy procestoval sovětskou Střední Asii, v Africe bojoval proti Rommelovi a vedl vojenskou misi u Titových partyzánů v bosenských horách.
Profimedia.cz

On sám už ale měl „vysoké politiky nadlouho dost“ a odletěl do jižního Srbska, aby s partyzány pochodoval na Bělehrad. V „šumu“ ovšem dlouho nepobyl, protože Tito provedl Britům pěknou lumpárnu. Jeho šéf rozvědky dohodl, aby na Visu mohli cvičit noční přistání sovětští piloti, kteří létali pod britským operačním vedením v Itálii, a když měli natrénováno, Tito nastoupil a 19. září 1944 z Visu tajně zmizel. Churchill se Titovým, jak to nazval, „prásknutím do bot“ cítil osobně uražen, a Macleana proto nadřízení okamžitě poslali, aby maršála našel. To se však snáze řeklo, než udělalo, protože Tito odletěl za Stalinem do Moskvy, aby projednal osvobození Bělehradu blížící se Rudou armádou.

Neplecha ukončena

Osobně se s Titem dokázal sejít až na konci října po osvobození Bělehradu. V té době se už ale mnoho věcí změnilo. V Chorvatsku a ve Slovinsku se sice mělo bojovat ještě řadu měsíců, ale v Bělehradě mezitím vznikla nová Jugoslávie. Tito se v duchu dohod z Visu stal premiérem a Šubašić ministrem zahraničí, ale brzy se ukázalo, kdo v rukou třímá skutečnou moc. V prvních poválečných letech neexistoval žádný jiný stát, který by tak ochotně kopíroval stalinský Sovětský svaz. Už roku 1945 byly znárodněny tři čtvrtiny průmyslu, komunisty ovládaná tajná policie perzekvovala oponenty, noviny drtila cenzura, svobodné volby neměly se svobodou nic společného, v kultuře řádil socialistický realismus a kolem Tita rostl kult osobnosti.

To už ale Maclean z bezprostřední blízkosti nesledoval. Když v březnu 1945 přiletěl do Bělehradu britský velvyslanec, nasedl do letadla a během letu na západ hleděl na bosenské hory, na nichž „ještě ležel sníh“, na „holé skály Dalmácie a sluncem zalité ostrovy“. Dobrodružná etapa jeho života tím skončila. V parlamentu zasedal až do roku 1974, a pár let byl dokonce náměstkem na ministerstvu války. Napsal desítku knih, oženil se, provozoval ve Skotsku hotel. A ještě mnoho dalších let navštěvoval svého přítele Tita.