Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

Konec přešlapování. Co můžeme čekat od nového vedení Prahy?

Po dlouhých pěti měsících má Praha novou radniční koalici, nového primátora a městskou radu. Koalice kopíruje tu vládní a v tom tkví jak její výhody, tak problémy

Konec přešlapování. Co můžeme čekat od nového vedení Prahy?
Odstupující primátor Zdeněk Hřib (vpravo) rozhodně nemá zájem na tom, aby jeho nástupce Bohuslav Svoboda ve funkci šéfa hlavního města uspěl. | Profimedia.cz

Stejně jako v Poslanecké sněmovně i v pražském zastupitelstvu disponuje koalice Spolu pro Prahu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL), Pirátů a STAN pohodlnou většinou 37 ze 65 mandátů. Za poslední dvě dekády se obě koalice plně překrývají vůbec poprvé. Jásot však rozhodně není namístě.

Předně proto, že poměry mezi silami stran v pražské a v celostátní koalici jsou zásadně odlišné. Zatímco ve Fialově vládě jsou Piráti de facto nadbyteční, v magistrátní koalici jsou druzí nejsilnější, a co do počtu radních dokonce vedou. Mají o jediného člena rady méně než vítězná koalice Spolu a o dva radní více než její nejsilnější složka, ODS. Bez nich by to tedy vůbec nešlo. Nezbytní jsou však i oslabení Starostové, kteří mají v Praze po Hlubučkově „Dozimetru“ jen pět křesel.

Ironie osudu

Každý z pražských koaličních partnerů je tedy nepostradatelný a to zvyšuje jeho vyděračský potenciál. Především proto to všechno tak dlouho trvalo a kompromis je pro Spolu tak krvavě vykoupený ústupky.

Ve volební kampani i po skončení voleb na sebe Spolu a Piráti nevybíravě útočili. V boji o voliče i o funkce ve vedení si šli po krku. Kvůli rozdílům konzervativně-liberálních představ Spolu a progresivně-liberálních představ Pirátů a STAN o prioritách i kvůli osobním animozitám dvou hlavních lídrů – exprimátora Hřiba a nového primátora Svobody.

První jmenovaný navíc nemá absolutně žádný zájem, aby druhý uspěl. A zatímco první má kariéru ještě pořád před sebou, ten druhý potřebuje uspět právě teď. Kvůli sobě i ODS, kterou reprezentuje. Že mají teď několik let tvořit jeden tým, je dost velká ironie osudu.

Rozděl a hlídej

S personálním složením souvisí rozdělení kompetencí a jim odpovídajících funkcí, jež se rodilo snad ještě obtížněji než výsledný poměr radních. Strategické agendy a posty jsou rozděleny poměrně – v radě i na postech šéfů důležitých výborů. Radní a šéfové výborů z jedné a téže koalice se často vyloženě „hlídají“. Dopravu bude v radě mít na starosti první náměstek Hřib za Piráty, zatímco výbor povede zastupitel Sedeke za Spolu (ODS).

Bydlení patří pod náměstkyni Udženiju ze Spolu (ODS) a gesční výbor vede pirátka Valdmanová. Územní plánování povede náměstek Hlaváček ze STAN a proti němu stojí šéfové výborů pro strategické investice, respektive pro územní rozvoj a plánování Portlík z ODS a Pek z TOP 09. Některé agendy, jako třeba energetika nebo životní prostředí, jsou dokonce rozděleny mezi dva členy rady a proti nim ještě stojí šéf minimálně jednoho výboru. Pravomoci, a tedy i odpovědnosti, se tak přímo a značně překrývají.

Některá z předsednictví výborů navíc v duchu proporčního zastoupení získali zástupci opozice. Třeba finanční výbor povede dosavadní náměstek primátora za Prahu sobě Vyhnánek, jenž bude protipólem radního Kovaříka z ODS. ANO bude zase z pozice šéfa výboru Benkoviče stínovat radního Zábranského s gescí městského majetku a vybraných majetkových podílů v městských společnostech.

Sedmnáct zákonů a pět investic

Vzájemné hlídání koaličních partnerů i kontrola ze strany opozice mohou být smrtící a dusit veškerou iniciativu. Má to však i jednu nespornou výhodu. Prio­rity nové radniční koalice jsou jednoznačné a dobře kontrolovatelné. Těžko před nimi lze utéct.

V příloze koaliční smlouvy se nové vedení zavazuje prioritně investovat do metra D, vnitřního městského a vnějšího silničního okruhu, rozvoje železnice a započetí stavby Vltavské filharmonie. Chce též využít silnou vazbu na vládní většinu v obou komorách parlamentu a prosadit novelu řady zákonů a nařízení vlády. Například hodlá ulehčit majitelům nemovitostí s příliš rigidní památkovou péčí nebo posílit možnost města vyčistit chodníky od špatně parkujících aut a povalujících se koloběžek.

Možná si řeknete, že to není nic moc. No, není. Podíváme-li se však na poslední dekádu v rozvoji Prahy, nezbývá než konstatovat, že by to vlastně vůbec nebylo špatné.