Hledám lidi hladové po úspěchu. Západ rezignoval, investujeme hlavně na Východě, říká Vojta Roček

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Celý článek
0

Jako vakcíny? EU chce nakupovat strategické suroviny společně. To nebude fungovat, varují těžaři

Bruselský nápad společného nákupu kriticky důležitých surovin pro evropský průmysl nebude fungovat, tvrdí zástupci těžařských firem.

Bruselský nápad společného nákupu kriticky důležitých surovin pro evropský průmysl nebude fungovat, tvrdí zástupci těžařských firem.

Celý článek
0

Sto milionů pro Worldee. Český cestovatelský startup nakopne nový investor, je jím Smička z Bazoše

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Celý článek
0

Komentář: Evropský průmysl se řítí do záhuby. Antverpská deklarace pád jen zpomalí

Evropští průmyslníci se konečně ozývají proti zhoubným důsledkům Green Dealu. Bude ale výsledkem něco jiného, než další dotace?

Komentář: Evropský průmysl se řítí do záhuby. Antverpská deklarace pád jen zpomalí
ilustrační foto | Zdroj: Hrot24/Midjourney

Tragická ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu a exodus některých odvětví, například petrochemie, z kontinentu, konečně probudily kapitány byznysu. Ti před pár týdny sepsali takzvanou Antverpskou deklaraci, která požaduje po EU, aby jako ke Green Dealu postavila ještě druhou nohu v podobě Evropské průmyslové dohody. Výzva má působivý ohlas a ze sedmdesátky původních signatářů narostl počet podpisů velkých firem a průmyslových asociací až na devět stovek. 

Chtělo by se zajásat, že konečně se ozval silný hlas rozumu brzdící dekarbonizační destrukci evropské ekonomiky a životní úrovně. A po evropských volbách za pár měsíců může být politická situace v Unii podstatně realističtější. Už dnes řada politiků této iniciativě tleská, protože cítí rostoucí tlak svých domácích voličů na změnu. 

Ale optimismem zatím raději šetřeme. Návrhy z textu míří sice obecně správným směrem, ale vyčnívá z nich především požadavek na další dotační zdroje pro takzvaná čistá odvětví po vzoru gigantického amerického programu IRA, který dotuje velmi velkoryse investice do zelených technologií. Ty přetahuje z Evropy, ale i z Číny a děsí svými dlouhodobými rozpočtovými dopady. 

Evropa si takový program dovolit nemůže, protože euro se nestalo a ani nestane onou vzývanou rezervní měnou, do níž investují své přebytky finančníci z celého světa. Jednotlivé země unie jsou vesměs na hranici únosnosti zadlužení, vysoko nad maastrichtskou šedesátiprocentní hranicí. Francie čerstvě hlásí deficit rozpočtu 5,5 procenta HDP a státní dluh atakující 110 procent. Pro Green Deal se podařilo prorazit cestu společného zadlužování celé EU, ale i to jsou dluhy, které je třeba nějak obsluhovat a mají nějakou udržitelnou hranici. Pokoušet se na stejném principu o obdobu americké IRA by bylo fiskálně zničující. 

Zásadní a správným směrem zaměřený je požadavek učinit z Evropy konkurenceschopného dodavatele energie. Udržet v Evropě průmyslovou výrobu, a nejen tu energeticky náročnou, při čtyř až šestinásobných cenách energií oproti USA je prakticky nemožné. 

Změnit tuto situaci jinak než dotacemi veřejných prostředků průmyslovým podnikům, vyžaduje spolknout ten hořký lógr a přiznat si, že zde udělala EU vše úplně špatně a je třeba revidovat samotné základy dekarbonizace energetiky. Především systém ETS, tedy emisních povolenek, které zablokovaly veškeré investice do řiditelných zdrojů energie na více než desetiletí. Dnes spolu s vysokými cenami dováženého plynu dominantně určují tu nestoudnou cenovou hladinu. Zde by naopak americká inspirace fungovat mohla. Povolenky tam fungují v několika málo státech a především domácí těžba plynu z břidlic, kterou jsme si u nás striktně zakázali, zajišťuje nejen příjemnou láci, ale také masivní pokles emisí CO2.  

Najde se ale vůle k takto hlubokému zásahu do dosavadní modly evropské zelené politiky dříve, než bude fatálně pozdě? A dokáží evropští politici ukončit antitržní systém taxonomie, který fakticky blokuje financování projektů, které neodpovídají politicky definovaným parametrům? 

Výhrady deklarace k nejrůznějším absurdním regulacím a tradiční evropské byrokracii jsou jistě oprávněné a náprava této chronické kontinentální deformace může přibrzdit sešup, který zažíváme. Na obrat k dřívějšímu růstu evropské prosperity však stačit nebude.