Komentář: Na státních platech jsme šetřili půl roku a zase nebudeme

Hesla o malém a efektivním státu je třeba začít naplňovat alespoň symbolicky. Tím, že nárůst počtu lidí a objemu peněz se zastaví.

Hesla o malém a efektivním státu je třeba začít naplňovat alespoň symbolicky. Tím, že nárůst počtu lidí a objemu peněz se zastaví.

Celý článek
0

Kolik stojí elektřina v Německu? Poplatky za správu sítí jsou kvůli zeleným zdrojům stále vyšší

Němečtí zákazníci platí stále větší podíl ze svých účtů za elektřinu za poplatky na správu a rozšiřování elektrizační soustavy kvůli milionům fotovoltaických systémů a růstu počtu větrných turbín.

Němečtí zákazníci platí stále větší podíl ze svých účtů za elektřinu za poplatky na správu a rozšiřování elektrizační soustavy kvůli milionům fotovoltaických systémů a růstu počtu větrných turbín.

Celý článek
0

TikTok v krizi. Přichází o inzerenty, v sázce jsou miliardy dolarů

Toxické prostředí a rizikové nakládání s osobními daty žene TikTok, nejoblíbenější sociální síť u mladých, do velkých problémů. Kvůli hrozícímu zákazu v USA na čínskou platformu už zanevřeli první inzerenti, utrácet na síti ohrožující vývoj dětí prý berou jako reputační riziko.

Toxické prostředí a rizikové nakládání s osobními daty žene TikTok, nejoblíbenější sociální síť u mladých, do velkých problémů. Kvůli hrozícímu zákazu v USA na čínskou platformu už zanevřeli první inzerenti, utrácet na síti ohrožující vývoj dětí prý berou jako reputační riziko.

Celý článek
0

Když dezoláti řvou: „Zákon jsme my!“

Žádný demokratický stát nesmí tolerovat násilí. Pomatenci, kteří před čtrnácti dny vylomili dveře soudní síně, patří před soud

Když dezoláti řvou: „Zákon jsme my!“
Dezinformátorka Jana Peterková odešla od soudu jen s podmínkou. Její příznivci se ovšem chovali jako zvěř. | Profimedia.cz

Útok na soudní autoritu během procesu s dezinformátorkou Janou Peterkovou byl překročením červené linie. Nešlo o promyšlenou akci, ale to na věci nic nemění. Když kdysi Mussoliniho „černé košile“ obsazovaly radnice a vypalovaly stranické sekretariáty, také o tom moc nepřemýšlely. Nadávat na poměry může každý, jak chce, ale tolerováním násilí lze snadno ztratit demokracii, a to je hodně vysoká cena.

Peterková odešla od soudu s dvouletým podmíněným trestem za šíření poplašné zprávy, ovšem dav jejích podporovatelů se v úterý 30. května dopustil něčeho mnohem horšího. Za křiku „Gestapo!“, „Lidská práva!“, „Zákon jsme my!“ se pokusil vtrhnout do soudní síně. Jedno křídlo dveří tlak nevydrželo, vypadlo z pantů a justiční stráž jen taktak dokázala udržet dav venku. Soudkyně a státní zástupkyně musely utéct zadem, což se neobešlo bez spršky nadávek: „Mr*ko!“ „Utekla, nemá na to koule!“ „Svině soudkyně!“

Řada přítomných nejspíš přišla jen ze zvědavosti, ale Peterková a hlavní vůdce útoku na soudní síň Pavel Zítko se před soudem otevřeně prezentovali ideologií „suverénních občanů“. Zmateného a pološíleného bludu, který u nás reprezentuje Společenství legitimních věřitelů České republiky a jehož američtí a němečtí stoupenci už mají na svědomí několik mrtvých (více než padesát sektářů pozatýkaných v prosinci po celém Německu kvůli plánování státního převratu vyznávalo podobné myšlenky).

Česká republika je demokratický stát, a tak nelze všechny ty lidi zavřít, „až zčernají“. Namístě je ale provést přesně totéž, co policie a tajné služby udělaly ve Spojených státech po lednu 2021, kdy dav zfanatizovaných příznivců Donalda Trumpa zaútočil na Kapitol: analyzovat natočená videa (a je jich dost), identifikovat všechny přítomné a ty, kteří skutečně porušili nějaký zákon, poslat bez pardonu před soud.

Delikventní mainstream

Ještě před několika lety byl politický extremismus izolovanou záležitostí a pravděpodobnost, že dojde k takovému útoku, velmi malá. Někdy během uzávěr provázejících covidovou pandemii se to ale změnilo. Ukázala to demonstrace, která se v říjnu 2020 konala na pražském Staroměstském náměstí. Dav tvořený směsí tradičních pravicových extremistů, fotbalových chuligánů a – až do té doby víceméně spořádaných – občanů frustrovaných covidovými opatřeními tehdy zranil dvacet policistů, což autoři loni vydané knihy Terorismus a radikalizace v České republice charakterizovali slovy o „propojení mainstreamu s extremistickými a delikventními subkulturami“.

Radikalismus, deziluze a protidemokratické smýšlení se ve společnosti nebývale rozšířily a dalším stimulantem pro tyto nálady se staly ruská propaganda a vypuknutí války na Ukrajině. Projevilo se to ve třech rovinách. Tou první je masové šíření nenávistných projevů na internetu, tou druhou formování širokého komerčně-extremistického hnutí, jehož cílem je založení politické strany (nejdál zatím dospěl proruský dezinformátor Jindřich Rajchl), a tou třetí vytváření tvrdého radikálního jádra.

Právě to obstaralo výše popsané soudní představení. Rozhodně nejde o pevnou organizaci, spíš o rozptýlené hnutí volně propojených, vzájemně soupeřících a věčně rozhádaných jednotlivců a skupinek. Vůbec také není jasné, že v jejich dalším vývoji bude hrát podstatnou roli ze Západu volně okopírovaná ideologie „suverénních občanů“. Přijetí a osvojení si tak absurdně praštěného myšlenkového konceptu ovšem ukazuje hloubku radikalizace a definitivnost jejich rozchodu s ideály polistopadové demokracie.

Guru a sekta

Když autor těchto řádků hovořil v listopadu 2009 v KFC na Černém Mostě s Janem Macháčkem, měl pocit, že mluví se sice abnormálně umanutým a bojovným, ale také příčetným člověkem. Stavebního inženýra Macháčka policie na začátku devadesátých let neoprávněně stíhala a on kvůli tomu přišel o lukrativní práci v Německu a dohodnutou odměnu ve výši zhruba 86 tisíc marek (1,6 milionu korun). Soudy se táhly spoustu let a on nakonec vysoudil několik milionů odškodného. Jenže Macháček měl pocit, že by to mělo být víc, a tak se – tentokrát již bez úspěchu – soudil dál a dnes lze na jeho Facebooku najít, že „jen škody na ušlém zisku s úroky dělají v současnosti cca 5,5 miliardy korun“.

Macháček se tím stal ve svých očích věřitelem státu a – čertví proč – k tomu přidal další „pravdu“, že žádné Česko neexistuje, protože se přece nikdy nerozpadlo Československo. Sám Macháček v roce 2019 zmizel (policie po něm pátrá jako po nebezpečné osobě), ovšem nezmizeli jeho následovníci, kteří své nároky odvozují od pohledávek „gurua Macháčka“. Označují se za Společenství legitimních věřitelů České republiky (SLVČR) a už nějakou dobu na internetu kolují absurdní videa z jejich tvorby: pár v autě s bohorovným klidem odmítající dát policii řidičský průkaz, protože neuznává existenci „firmy“ zvané Česká republika, či partička excentriků na ministerstvu vnitra, jejíž členové obsedantně – a s notnou dávkou hysterie – tvrdí, že jsou občané České a Slovenské Federativní Republiky, a domáhají se návratu „ukradeného“ majetku.

A tytéž pomatené řeči zazněly i u pražského městského soudu. Zítko zpochybňoval pravomoc soudu řešit případ cizího státního příslušníka a Peterková doslova prohlásila, že mezi ní a Bohem nestojí žádná instituce, označila se za „hrdého Čechoslováka“ a dodala, že Československo stále existuje: „Jsme Čechoslováci, jsme Československo, nejsme v EU, nejsme v NATO.“

Bylo by to skoro k smíchu, pokud by podobné střečkování nestálo za našimi hranicemi už několik životů.

Od pokut k vraždě

„Suverénní občané“ se objevili ve Spojených státech někdy v průběhu sedmdesátých let a spojily se v nich dva starší radikální proudy – institucionalizovaní neplatiči daní s rasistickou ultrapravicí (dnes se ale mezi nimi dá najít i řada Afroameričanů). Brzy poté si hnutí – pokud lze popsat jako hnutí něco tak tekutého a málo organizovaného – osvojilo charakteristické myšlenky: Spojené státy prý již od roku 1933, kdy byl opuštěn zlatý standard, neexistují a „korporaci“, která si na ně hraje, je třeba důsledně ignorovat. Dnes se počet „suverénních občanů“ odhaduje na 300 tisíc a mezi jejich poznávací znaky patří falšování dokumentů a peněz, podvody a „papírový terorismus“, tedy zahlcování úřadů nesmyslnými žádostmi a žalobami.

To by ještě nebylo tak zlé, jenže hnutí má v sobě zabudovaný jedinečný autoradikalizační potenciál. Stačí nemít řidičák, protože neuznáváte stát, poté ze stejného důvodu nezaplatit pár pokut a můžete čekat návštěvu policisty či exekutora, kterým je již třeba – pokud jste tedy dostatečně šílený – čelit se zbraní v ruce. Ve Spojených státech mají „suverénní občané“ na svědomí několik životů. Pro nás je však zajímavější, že se násilí přelilo do sousedního Německa, v němž má „hnutí“ až dvacet tisíc následovníků, kteří se většinou identifikují coby „říšští občané“ (nepřekvapivě místo dnešního Německa uznávají starou Německou říši).

Ukázkový byl v tomto ohledu případ Adriana Ursacheho (vítěze soutěže krásy Mister Germany), který na svém pozemku – a pod říšskoněmeckým praporem – vyhlásil vlastní stát Ur. Nový státní útvar ovšem dojel na to, že „krasavec“ neplatil účty a pokuty, a když roku 2016 dosáhly celkové výše 150 tisíc eur, byl mu stát-pozemek exekvován. Vznikla z toho hromadná bitka mezi policií a stovkou „říšských občanů“, při níž Ursache postřelil dva policisty a sám utrpěl těžká zranění. Jeden z jeho příznivců Wolfgang Plan zavraždil – kvůli odhalenému arzenálu zbraní – ještě v tomtéž roce policistu a další dva zranil. Podobně divoký byl i loňský rok. V dubnu zatkla německá policie pětičlennou skupinku lidí, kteří plánovali (kromě jiného) unést ministra zdravotnictví Karla Lauterbacha, a těsně před Vánocemi přišel již zmíněný zátah na padesátku pučistů připravujících státní převrat.

Frakce chorých mozků

V procesu radikalizace hrají klíčovou roli absolutní rozchod se společenskou a politickou realitou, nutkavá touha změnit poměry a pocit (někdy oprávněný, jindy ne), že běžnými prostředky nelze této změny dosáhnout. Je to pokaždé takřka stejné, přičemž zdaleka nejvíc detailů známe o radikalizaci členů RAF (Frakce Rudé armády), ultralevicové teroristické skupiny, která působila v Německu od sedmdesátých do devadesátých let.

Už v roce 1961 napsala jedna ze zakladatelek RAF Ulrike Meinhofová v komentáři pro (východoněmeckým režimem sponzorovaný) časopis Konkret: „Tak jako my se ptáme svých rodičů na Hitlera, budou se nás jednou ptát na pana Strauße.“ V té větě bylo obsaženo úplně všechno – přirovnání západního Německa k třetí říši, naprosté odmítnutí stávajících pořádků i nevíra v možnost nápravy.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Vzhledem k tomu, že chudáka Franze Josefa Strauße (tehdejšího šéfa bavorské CSU a několikanásobného ministra) dnes – na rozdíl od Hitlera – pomalu nikdo nezná, šlo o dokonale chybné hodnocení. Odpor levicových aktivistů a radikálních studentů se během šedesátých let koncentroval na boj proti kapitalismu a válce ve Vietnamu a zásadní zlom přišel v červnu 1967, kdy policie při jedné demonstraci omylem zastřelila studenta Benna Ohnesorga. „Tenhle fašistickej stát nás chce všechny zabít. Musíme zorganizovat odboj. Na násilí se dá odpovědět jen násilím,“ zněla dle knihy Baader Meinhof komplex novináře Stefana Austa bezprostřední reakce Gudrun Ensslinové, hlavní organizátorky první generace RAF.

Právě Ohnesorgovo mučednictví vedlo Ensslinovou spolu s Andreasem Baaderem (napůl kriminálníkem, napůl revolucionářem) k podpálení dvou obchodních domů ve Frankfurtu. Poté už následovalo první vězení, odchod do ilegality a RAF se definitivně zrodila v květnu 1970, kdy ženské komando vystřílelo vězněnému Baaderovi svobodu a těžce při tom zranilo jednoho člověka. Znamenalo to definitivní rozchod se spořádanou západoněmeckou společností, což bylo obzvlášť těžké pro pětatřicetiletou Meinhofovou. Ta v té době byla prominentní (a skvěle vydělávající levicovou) novinářkou, majitelkou honosné středostavovské vily, matkou dvojčat, a stejně to všechno kvůli – tragikomicky pokrouceným – ideálům opustila.

Lidé nevážící si vzduchu

I když to tak vzhledem ke všem následujícím bombovým útokům, únosům a vraždám úplně nevypadá, terorismus provozovaný RAF byl tou dobrou va­riantou. Bylo to sice pro Němce krajně nepříjemné a trvalo to déle než dvacet let, ale politickým systémem státu to nedokázalo otřást. Policie a soudy měly jasnou podporu většinové společnosti, a tak nakonec teroristé doputovali tam, kam patří – za mříže či na onen svět. Horší jsou historické případy, kdy demokracie nebyla schopná násilí čelit.

Po první světové válce se fašismus teprve rodil a (zběhlý marxista) Mussolini neměl žádný pořádný program. Permanentně improvizoval a všem sliboval vše: obyčejným lidem směs socialismu s nacionalismem, bohatým průmyslníkům a statkářům zkrocení revoluční levice a vykořeněným válečným veteránům to, co uměli nejlépe – boj. Na podzim roku 1919 hanebně propadl ve volbách a karié­ru mu zachránilo až nekontrolovatelné pouliční násilí jeho squadristů. Všechny ty vypálené sekretariáty socialistické strany, vymlácené redakce a obsazené radnice severoitalských měst z něj udělaly reálnou politickou sílu a tři roky po zmíněné volební porážce vytáhly „černé košile“ na Řím.

Mussoliniho vzestupu šlo přesto až do posledního okamžiku zabránit, stačilo se jen dohodnout a mít vůli postavit se fašistickému násilí. Právě ta ale jaksi chyběla. Pochodu na Řím se zúčastnilo s bídou 26 tisíc „černokošiláčů“ (300 tisíc jich bylo jen ve fašistických legendách) – hladových, špatně vyzbrojených a zkrápěných studeným říjnovým deštěm. Proti nim stálo 28 tisíc profesionálních vojáků pod vedením antifašistického generála Puglieseho. Zbývalo jen vydat rozkaz, ten však od rozhádaných a zastrašených politiků nepřišel. „Podobali se lidem, kteří si neváží vzduchu, protože věnují svou pozornost jen rozdělování koláče,“ napsal o nich později v knize Fašismus ve své epoše historik Ernst Nolte.

Rýsování červené linie

Osm dní po pokusu o násilný vpád do české soudní síně se konal jiný proces s dalším covidovým dezinformátorem Patrikem Tušlem. Na místě se objevila stejná skvadra výtržníků, ale justiční stráž byla tentokrát dost silná, a tak si dotyční jen polehali na chodbě na zem, vedli hloupé řeči a vleže zpívali národní hymnu. Jejich věc. Když chtějí, ať si lehají. Za vylomení dveří soudní síně ale patří před soud, protože násilí je tou poslední – nepřekročitelnou – červenou linií, kterou je třeba neustále obnovovat.