Minulé úterý bylo na dně Baltského moře nebývale rušno. Ve stejný den, kdy Polsko spustilo plynovod Baltic Pipe napojující zemi na dodávky zemního plynu z Norska, došlo k záhadnému poškození tří z celkem čtyř trubek plynovodu Nord Stream spojujícího Německo s Ruskem. Načasování a rozsah škod vypovídají o tom, že nemohlo jít o náhodnou událost a za jednoznačkou příčinu je považována sabotáž.
Kdo byl však byl oním sabotérem? Je třeba zdůraznit, že následující řádky jsou jen spekulace a spekulacemi nejspíš navždy zůstanou. V prvé řadě se nabízí USA, což je také teorie, kterou se snaží šířit proruské skupiny na sociálních sítích.
Má svou logiku, Nord Stream byl Spojeným státům trnem v oku bez ohledu na to, zda v Bílém domě seděl Joe Biden nebo Donald Trump. Američané dlouhodobě, a jak se ukázalo i správně, varovali před stavbou plynovodu spojenou s významným zvýšením energetické závislosti Evropy na Rusku. Kritici je naopak (možná také správně) vinili z pokrytectví, a že jim ve skutečnosti nejde ani tak o bezpečnost kontinentu, jako spíš o vývoz vlastního zkapalněného plynu.
Proč by však Američané měli ničit plynovod právě teď, když navzdory dokončení Nord Streamu žádný plyn mezi Ruskem a Evropou po dně Baltu neteče a transkontinentální obchod s LNG se začal slušně rozjíždět? Dodávky zkapalněného plynu do terminálu v Nizozemsku, které ČEZ nakoupil právě ve Spojených státech, jsou toho důkazem.
Podobnou motivaci pro útok by mohla mít i Ukrajina. Bez Nord Streamu disponuje země jednou z dvou tras, kterou může ruský plyn do Evropy ještě proudit. Koneckonců dohady o výši poplatků za tranzit plynu přes ukrajinské území doprovázely i celou výstavbu baltského plynovodu.
Země je však aktuálně odkázaná na dodávky zbraní ze Západu a poškozením sice nefunkční, přesto stále teoreticky možné záchrany kontinentu před zmrznutím, by velkou část Evropy dost namíchla.
Navíc ukrajinští vojáci sice předvádí úctyhodné výkony na pozemním bojišti, je však otázka, zda země disponuje kompetencí pro náročnou podvodní operaci. Obdobné, jen mírně modifikované argumenty pro i proti jako u Ukrajiny, lze v zásadě vyjmenovat i u Polska či Pobaltských zemí.
Naopak se na první pohled zdá nelogické, že by si Rusko zničilo svou vlastní infrastrukturu (téměř polovinu Nord Streamu však vlastní evropské firmy). Nord Stream však není nefunkční celý, poškození se jakoby náhodou vyhnulo jedna z větví dokončeného, ale doposud neschváleného plynovodu Nord Stream 2.
Na jeho povolení ze strany Německa Rusko dlouhodobě tlačilo zastavením toků na starším Nord Stream 1 s odůvodněním málo uvěřitelných technických potíží. Dojde-li v zimě v Evropě k fatálnímu nedostatku plynu, bude nutné pro obnovení dodávek z Ruska „dvojku“ povolit, což byl v posledních měsících i jeden z hlavních cílů energetického nátlaku Kremlu.
Pokud se někdy vztahy mezi Západem a Moskvou stabilizují, nevyhne se nejspíš Gazprom četným arbitrážím kvůli nedodržení léta nasmlouvaných dodávek. Na rozdíl o dřívějších výmluv na údajně nefunkční turbínu však může nyní prokazatelně tvrdit, že plynovodem prostě žádný plyn v současnosti posílat nelze.
Pozoruhodné také je, že ve dny před poškozením proběhly v několika německým městech demonstrace proruské krajní pravice za zprovoznění plynovodu. A nakonec je zde právě i načasování výbuchu na den spuštění Baltic Pipe.
„Představme si, že příště vznikne trhlina na plynovodu z Norska,“ formuloval obavy Lion Hirth, profesor energetické politiky na prestižní berlínské Hertie School a jeden z nejcitovanějších expertů současné energetické krize.
Jelikož Nord Streamem v posledních dnech žádný plyn neproudil, pro nadcházející zimu nemá poškození význam. Díra v norské trubce by však znamenala katastrofu. Ze všech podezřelých má zkrátka Kreml pro zničení vlastního potrubí ty nejlepší motivace.
