Za 12 vteřin ukrást 25 milionů dolarů? Nové technologie ohrožují bezpečnost bank

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Celý článek
0

Do Behavia přiteče přes 55 milionů korun. S českou firmou, která zlepšuje reklamu, si plácli Nizozemci

České Behavio, které vylepšuje reklamy tak, aby měly skutečný efekt, získalo další finanční injekci. Nizozemci mu poslali přes 55 milionů korun. Peníze chce firma použít na nové funkce umělé inteligence a další expanzi.

České Behavio, které vylepšuje reklamy tak, aby měly skutečný efekt, získalo další finanční injekci. Nizozemci mu poslali přes 55 milionů korun. Peníze chce firma použít na nové funkce umělé inteligence a další expanzi.

Celý článek
0

Proč je český tendr na nové reaktory pro francouzskou EdF zásadní

Francouzský státní koncern EdF netrpělivě čeká na rozhodnutí české vlády, kdo postaví až čtyři nové bloky v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany. Jde o zakázku za stovky miliard korun. Od zakázky Hinkley Point v Británii z roku 2016 by se pro EdF jednalo teprve o druhý zahraniční projekt v Evropě.

Francouzský státní koncern EdF netrpělivě čeká na rozhodnutí české vlády, kdo postaví až čtyři nové bloky v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany. Jde o zakázku za stovky miliard korun. Od zakázky Hinkley Point v Británii z roku 2016 by se pro EdF jednalo teprve o druhý zahraniční projekt v Evropě.

Celý článek
0

Jak se fixluje v italských bankách a politici to kryjí

Italská vláda pomáhá nejstarší finanční instituci světa fixlováním. Brusel raději zavírá obě oči

Jak se fixluje v italských bankách a politici to kryjí
Bývaly doby, kdy v bance Monte dei Paschi di Siena chtěl pracovat snad každý obyvatel Sieny. Už přinejmenším patnáct let to neplatí. | Profimedia.cz

Evropská komise se zajímá o podmínky, za nichž italská vláda (coby největší akcionář) rekapitalizuje banku Monte dei Paschi di Siena (MPS), finanční ústav s bohatou minulostí a chudou současností. Odmítá však spustit vyšetřování pro podezření z ilegální státní pomoci. Vedení banky i italským vládním politikům, jimž ústav již patnáct let bez ohledu na výměnu garnitur pekelně zatápí, jde zdrženlivý postoj Bruselu náramně k duhu.

Kdo nevěří starému rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, nechť sleduje následující odstavce obzvlášť pozorně. Popisují v kostce příběh banky, jež se honosí pověstí nejstarší nepřetržitě fungující instituce svého druhu na světě a je chloubou Toskánska, a města Siena zejména. „Každý obyvatel Sieny buď je zaměstnancem MPS, nebo jím byl, nebo jím chce být,“ říkají místní podle jednoho z italských zpravodajů agentury Bloomberg.

Platilo to tak nejspíš po značnou část 550leté existence MPS, ale dnes je ohroženo obojí: platnost výrazu „fungující finanční instituce“ i ambice Sienských svázat s řečenou bankou svoji kariéru. Ještě na začátku 21. století byla banka jednoznačným symbolem svého kraje a také jeho štědrým dárcem, když ročně dávala na rozvoj města až 33 milionů eur.

Nepovedená akvizice

Pak – pak věci začaly jít šejdrem. Začalo to u velkých očí, a ještě s mimořádně nešťastným načasováním. V roce 2006, kdy globální finanční krize ještě existovala jen v hlavě Nouriela Roubiniho, si vedení italské banky usmyslelo, že převezme konkurenční banku Antonveneta. Posledně jmenovaná byla aktérem předcházejícího italského bankovního skandálu zvaného Bancopoli; poté ji převzala holandská banka ABN AMRO, kterou se tou dobou chystal na oplátku převzít dravý španělský Santander. MPS se se Santanderem dohodla, že Antonvenetu odkoupí sama.

O rok později byla ruka v rukávě. Akvizice byla financována prostřednictvím emise práv (de facto vydání nových akcií bez rozředění vlastnických podílů stávajících akcionářů) v hodnotě pěti mi­liard eur, konvertibilního nástroje (dluhu, jejž je možné převést na jiný typ aktiva, nejčastěji znovu akcie) v hodnotě jedné miliardy eur a tří miliard v dluhopisech.

 

Centrální banka – tehdy v čele s Ma­riem Draghim, jenž se později stal guvernérem ECB a poté italským premiérem – bankovní transakci schválila. Přivolala tím na sebe mnoho pozdější kritiky. „Ta transakce byla matkou všech špatných rozhodnutí,“ řekl listu Financial Times senátor Pierantonio Zanettin, někdejší člen výboru italského parlamentu pro vyšetřování bankovního a finančního systému

„Proč to neviděl regulátor, je těžké pochopit. Každý průměrný účetní by viděl, že ta čísla nesedí, ale ve vedení banky v té době nebyli odborníci na finance,“ řekl senátor. Centrální banka se dnes omezuje na defenzivně laděné prohlášení, že dohoda „byla schválena, protože její podmínky byly v souladu s kritérii, která v té době platná pravidla předpokládala“.

Od deseti k pěti

Vzápětí udeřila krize. MPS přišla v letech 2008–2009 o miliardu dolarů riskantním obchodováním; později musela odepsat další dvě miliardy kvůli poklesu valuace vládního dluhu, protože držela značný objem státních dluhopisů. V roce 2012 neprošla zátěžovým testem Evropského bankovního úřadu, jenž v jejím účetnictví zjistil sekeru ve výši 3,3 miliardy eur. Kvůli tomu nakonec MPS zažádala o státní podporu.

 

Když následným šetřením vyšlo najevo, že část ztrát z rizikových obchodů banka tajila, musela v roce 2016 zaplatit devět milionů eur na soudním vyrovnání. Třináct jejích špičkových bankéřů kvůli tomu také stanulo v roce 2016 před soudem. Vyfasovali tresty natvrdo, než soud letos v květnu po odvolání zjistil, že všechno bylo z jejich strany košer a že jsou to vážení občané.

Ironií je, že italská vláda se zpočátku zdráhala zasahovat bezprostředně po finanční krizi do bankovního sektoru, ačkoli v polovině druhé dekády 21. století to bylo ještě zcela legální. Rozhodla se veřejné peníze na sanaci bank nepo­užívat, ačkoli věděla, že italské bankovnictví se vyznačuje „značným objemem aktivity v oblasti drobných věřitelů a retailových úvěrů“, jak to tehdy popisovali finanční novináři. V překladu to znamená, že mnoho lidí mělo v bankách veškeré peníze. Vláda nicméně nechtěla vyplašit finanční trhy a raději volila postup známý jako bail-in, jenž v podstatě znamená, že věřitelé (v Itálii spousta drobných střadatelů) dostanou namísto peněz bezcenné akcie, případně vůbec nic – a děj se vůle boží.

Obavy a znárodnění

Bůh zjevně nebyl dobře naladěn. Špatné úvěry se hromadily a v roce 2014 ohlásila MPS rekordní ztrátu 4,5 miliardy eur. O rok později klekly hned čtyři lokální banky. Symbolem „obětí Bruselu“ a jeho pravidel se stal důchodce Luigino D’Angelo, jenž spáchal sebevraždu poté, co zjistil, že jeho celoživotní úspory, uložené v jedné z krachujících bank, jsou nenávratně fuč.

„Principy, na nichž stojí pravidla Evropské unie pro bail-in, jsou naprosto přijatelné, ale byla chyba nepochopit, že v případě Itálie byla velká část populace bankovními dluhy zranitelná,“ říká Lorenzo Codogno, jenž byl v inkriminované době náměstkem ministra financí a obchodu a dnes přednáší na London School of Economics. „Ta pravidla měla být uplatňována s určitou měrou diferenciace v různých zemích Evropy, ale kdo měl tento aspekt věci vzít v úvahu, to zkrátka neudělal,“ řekl Codogno britskému deníku The Independent.

Buď jak buď, vláda se lekla. Následující rok šly ke dnu dva větší regionální ústavy, Banca Popolare di Vicenza a Veneto Banca. Vláda začala mít pochopitelnou obavu z kolapsu systémově důležitých bank – a MPS tehdy byla třetí největší bankou v zemi.

 

Aby předešla průšvihu ještě většímu, vláda MPS de facto znárodnila (převzala v ní zhruba 64procentní podíl). Celkem to znamenalo, že od roku 2007 stát buď přímo do banky vložil veřejné peníze, nebo převzal záruky za úvěry ze soukromého sektoru v celkové výši dvaceti miliard eur.

Už asi tři roky se italská vláda snaží MPS zase privatizovat. Letos jednala o prodeji bance UniCredit, jejímuž představenstvu předsedá šéf levicové Demokratické strany a někdejší pre­miér Enrico Letta, dnes poslanec za Sienu. Jednání však selhala.

Vláda tedy usoudila, že bude kupce lépe shánět, když do banky přivede ještě další 2,5 miliardy eur. Sama se zavázala přispět 1,6 miliardy, na nestátních investorech bylo přivést „jen“ dalších 900 milionů eur; najala za tím účelem bankovní konsorcium zvučných jmen – mezi nimi Credit Suisse, Bank of America, Mediobancu a Citigroup.

Pragmatismus vítězí

Osloveným potenciálním investorům se však do toho rizika nechtělo. Ještě 17. října, kdy měla nabídka proběhnout, mnoho expertů banku (tedy vládu) od jejího vydání zrazovalo. Dohoda visela na vlásku; doslova za pět minut dvanáct pak konsorcium přišlo s tím, že za vyšší odměnu investory a jejich peníze sežene.

Obě strany – de facto státní banka a bankovní konsorcium ze soukromého sektoru – se dohodly na poplatku ve výši 125 milionů eur. (Konsorciu se nakonec povedlo udat na 96 procent z potřebných 900 milionů.) A to je problém. Podle současných pravidel EU se smí stát účastnit podobných transakcí pouze v případě, že má stejné podmínky jako ostatní investoři. V tomto případě je ovšem stát kvůli onomu vysokému poplatku v pozici jednoznačně horší.

Co s tím? Odpověď je trochu překvapivá – nic. Evropská komise se rozhodla MPS nevyšetřovat navzdory obavám, že její nedostatečná reakce vytvoří do budoucna nebezpečný precedent. Pragmatismus převážil. Poslední navýšení kapitálu je rozhodně „spíš systémová operace než tržní“, říká senátor Zanettin. „Ale je dobře, že to nakonec projde a MPS bude konečně zprivatizovaná. Kdyby se hrálo přesně podle pravidel, přišlo by to daňové poplatníky ještě dráž.“