Tchaj-wan je v technologiích mimořádně silný, ale chybí mu globálně slavné značky
Pokud by mělo platit Napoleonovo rčení, že geografická poloha předznamenává osud, mají Česko a Tchaj-wan leccos společného. Být nevelkou zemí ve středu Evropy znamená, že se do dějin v některých jejich etapách zapíšete se zhruba stejnou pravděpodobností, jako když jste nevelkým ostrovem na hlavní obchodní cestě z jihovýchodní Asie do Číny a Japonska. Česko by si tedy mělo s Tchaj-wanem rozumět téměř z definice, jakkoli je vzdálenost obrovská a dějiny velmi odlišné.
Představte si agrární ekonomiku, vyvážející díky celní ochraně na japonský trh hlavně cukr a rýži, jež kromě trochy uhlí nemá v podstatě žádné surovinové bohatství a po skončení války o svůj jediný trh přijde. (Všechny japonské podniky na Tchaj-wanu byly po válce zkonfiskovány a obyvatelstvo japonského původu vystěhováno.)
Jediné, čeho bylo dost, byli uprchlíci z kontinentální Číny, kteří zvedli počet obyvatel o pětinu. Na pevnině prohrála vláda Kuomintangu (Čínské národní strany) generalissima Čankajška občanskou válku s Maovými komunisty. Jeho režim a jemu loajální lidé se museli v roce 1949 stáhnout na Tchaj-wan, na jehož území Čínskou republiku obnovil. Toto je v kostce základ doktríny o jedné Číně, kterou po desítky let drží obě strany občanské války, tedy Komunistická strana Číny a Kuomintang na Tchaj-wanu. I nepřímé zpochybňování této doktríny považuje Čínská lidová republika za překročení „červené čáry“, natožpak představu o existenci suverénního, všemi uznávaného státu. Jenomže to je programový cíl Demokratické pokrokové strany, jejíž kandidátka Cchaj Jing-wen vyhrála na Tchaj-wanu podruhé za sebou prezidentské volby. Tchaj-wan je dnes příkladná demokracie, vlastně jediná etnicky čínská.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
