Jaroslav Míl: Komunitní energetika zdraží elektřinu, za energie přitom už teď platíme dvakrát

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Zavedli jsme si nesmyslné emisní povolenky, stačily normy, které by museli výrobci dodržovat. Takhle platíme za energie dvakrát, nejdřív na nákupu emisních povolenek, a poté na dotacích pro výrobce, tvrdí bývalý generální ředitel ČEZ a prezident Svazu průmyslu Jaroslav Míl.

Celý článek
0

Americký výrobce čipů Onsemi investuje v Česku 46 miliard, rozšíří závod v Rožnově

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Americký výrobce polovodičů Onsemi rozšíří výrobu ve svém závodě v Rožnově pod Radhoštěm na Vsetínsku. Hodnota plánované investice je dvě miliardy dolarů (cca 46,3 miliardy korun). Podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN) jde o největší investici v moderní historii Česka.

Celý článek
0

Dodavatel Applu hlásí průlom v polovodičových bateriích, slibuje znásobení kapacity

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Japonská firma TDK tvrdí, že nový materiál umožní prodloužit výdrž drobným elektronickým zařízením. Elektromobily si ještě počkají.

Celý článek
0

Čtěme Václava Smila. Je dobré mít svého poučeného a komplexně uvažujícího skeptika

Dojem, který doma zanechal asi nejvlivnější český rodák, byl docela rozpačitý. Škoda. Jeho knihy jsou skvělé a on sám patří mezi nejkomplexněji myslící skeptiky dneška

Čtěme Václava Smila. Je dobré mít svého poučeného a komplexně uvažujícího skeptika
Václav Smil | foto Profimedia.cz

Nedávno přijel na skok domů Václav Smil. Vystudovaný biolog, občan Kanady, multioborový vědec a autor desítek knih o fungování a vzniku moderního světa. V Kostelci nad Orlicí vystoupil na konferenci Alter Eko, na Přírodovědecké fakultě UK dostal od své alma mater pamětní zlatou medaili, poskytl médiím několik rozhovorů a dojem, který zanechal, byl – na rozdíl od jeho knih – dost rozpačitý.

Jednoznačně nejlepší jeho průpovídka – „Pošlete mi e-mail, až to bude“ – zazněla (hned čtyřikrát) v rozhovoru pro server Seznam Zprávy a Smil jí s gustem odpálkoval otázku, jestli mohou – podle něj „mrtvou, mrtvou, mrtvou“ – jadernou energetiku zachránit malé modulární reaktory. A naprosto stejně reagoval na dotazy, jestli se podaří v dohledné době vyřešit ukládání elektřiny, jestli se největší producenti skleníkových plynů dokážou někdy na něčem domluvit a zda se může časem ve světě prosadit „nerůst“.

V tom, co říkal, bylo hodně rozumného, ale občas to působilo jaksi jednoduše; třeba když na adresu umělé inteligence podotkl, že „stačí jen počítači vypnout elektrickou zásuvku“ nebo že Evropa je malý „pudlík“ a být zelený znamená být poddaný Číně. Celé to pak zakončil slovy: „Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.“

Vyšel z toho jako nejen starý a plešatý, ale také naštvaný muž s radikálně předpotopními názory, což ještě podtrhla skutečnost, že k řečenému diskusnímu fóru Alter Eko má blízko „uhlobaron“ Pavel Tykač. Jenže Smil je ve skutečnosti všechno jiné než jen jednoduchý odpůrce zelené energetiky. A některé jeho názory jsou dokonce docela „woke“. Nemá rád SUV, lidé by podle něj měli omezit jedení masa (zatěžuje to svět a Japonci, kteří konzumují o polovinu méně masa než Španělé, žijí dokonce o něco déle) a bohaté země musejí pomoci chudým s přechodem na zelenou energetiku nejen penězi, ale také přijímáním migrantů. Stačí si přečíst jeho knihy.

Zkusme se teď na tyto knihy podívat a zjistit, proč Smil právem patří mezi nejvlivnější světové intelek­tuály a proč ho slovutný časopis Foreign Policy svého času zařadil mezi stovku nejinspirativnějších pozemšťanů (Top 100 Global Thinkers).

Dusík & teroristi

Smil je autorem celkem 42 odborných či populárně-vědeckých knih (víc než polovinu z nich sepsal během produktivních patnácti let po roce 2000), které mají mimořádně široký záběr: od energetiky přes zemědělství, ekologii a demografii až po zásadní inovace, které změnily běh světa. Právě tyto monografie (česky vyšly třeba Ropa: průvodce pro začátečníky či Energie: průvodce pro začátečníky) stály u zrodu Smilovy slávy. Jeho knihy jsou psány puntičkářským způsobem (ale zároveň srozumitelně a zábavně) a stojí na tvrdých datech a statistikách.

Dokonalým příkladem této metody je jeho dvacet let stará kniha Enriching the Earth (do češtiny by se název dal přeložit jako Obohacování Země) o jednom z nejdůležitějších vynálezů dějin – Haberově–Boschově procesu, díky němuž je možné vyrábět „ze vzduchu“ průmyslově amoniak, a tedy umělá dusíkatá hnojiva.

V knize je popsáno všechno. Tradiční (z dnešního pohledu zoufale nedostatečné) způsoby hnojení polí, oběh dusíku v přírodě, světový obchod s guánem a chilským ledkem, první pokusy o výrobu umělých dusíkatých hnojiv a samozřejmě epochální vynález dvou německých chemiků, Fritze Habera a Carla Bosche, a jeho důsledky pro dnešní svět. Od okamžiku, kdy Haber v červenci 1909 nadšeně líčil šéfům chemičky BASF, že jeho aparatura má výtěžnost „2 cm³ za minutu a je možné ji zvýšit na 2,5 cm³“, uplynulo už více než století a dnes jsou objemy vyráběného amoniaku úplně jiné: zhruba polovina dusíku v lidských bílkovinách pochází z továren, bez Haberova–Boschova procesu by celosvětová úroda byla zhruba poloviční a Země by rozhodně neuživila osm miliard lidí.

Šíře záběru, komplexní pohled na svět a důraz na tvrdá data samozřejmě svádějí k „věštění“ budoucnosti. Smil se roli vševědoucího futurologa vždy bránil (s tím, že předpovědi obvykle selhávají v horizontu několika málo let), ovšem řady decentních – a často překvapivě přesných – odhadů se stejně dopustil. Když v roce 2008 publikoval v angličtině knihu Globální katastrofy a trendy, byl svět stále ještě zahleděn do boje proti terorismu.

Jenže pro skeptika a realistu (možná „plešatého“, ale nikoli „blbého“) to bylo jen vnější zdání – stejné tři tisícovky lidí, které zahynuly při pádu „Dvojčat“, tehdy zemřely při dopravních nehodách na amerických silnicích za měsíc. Svět se podle něj místo toho měl v průběhu příštích padesáti let důvěrně seznámit s jinými dvěma „historicky mnohem pravděpodobnějšími hrozbami: další megaválkou a další pandemií (možná dvěma)“. Nezbývá než připustit, že lidé, kteří se dožili roku 2023, tomuto jednoduchému statistickému odhadu docela rozumějí.

Zrod moderního světa

Kromě zmíněných monografií Smil samozřejmě vydával knihy, v nichž svět a modernitu rozebírá jako celek. Z tohoto ranku u nás loni vyšla třeba kniha nazvaná Velké proměny: Jak se vytvářel moderní svět. V Hrotu jsme se jí podrobně věnovali letos v listopadu, takže jen stručně. Smil v ní popisuje pět velkých přechodů (v originálu „transitions“), které po roce 1800 změnily běh dějin a stvořily moderní svět, jaký známe. Konkrétně jde o demografickou revoluci, sled zemědělských inovací (v čele s Haberovým–Boscho­vým procesem a vytvořením nových – mnohem výnosnějších – odrůd kulturních rostlin), rychlou kvantitativní a kvalitativní proměnu lidmi využívané energie (od dřeva a kravinců k uhlí, ropě, plynu a solárním panelům), pozoruhodný a (dlouhodobě) stabilní růst světové ekonomiky a spotřeby a nakonec o dopady, které toto všechno zanechalo na životním prostředí (od globálního oteplování přes dusíkatými hnojivy otrávená moře až po pokles biodiverzity).

Za celé 20. století stoupla absolutní globální spotřeba uhlí více než čtyřikrát a poté, za prvních dvacet let tohoto století, ještě o sedmdesát procent. A stejně to podle Smila bude vypadat s přechodem na zelenou energetiku: uhlí, ropu a plyn ještě dlouho nepustíme k vodě.
Profimedia.cz

Oněch 200 (či o něco více než 200) let bylo podle Smila obrovským lidským triumfem. Střední délka života se ve vyspělých zemích zdvojnásobila (ze čtyřiceti na osmdesát let), zásadně poklesla dětská úmrtnost (v 19. století se u nás nedožilo pěti let skoro třicet procent dětí). Nehledě na rychlý nárůst počtu lidí rostla světová produkce potravin ještě rychleji (ve 20. století se počet lidí zvýšil 3,7krát, ovšem produkce obilnin vzrostla sedmkrát), díky čemuž ubylo hladu a strádání (Organizace pro výživu a zemědělství roku 1950 odhadovala, že podvýživou trpí 65 procent lidí, roku 2015 šlo „jen“ o 10,4 procenta).

Zní to všechno krásně, ale platíme za to daň: ničíme životní prostředí a zavinili jsme globální oteplování (Smil je vědec, takže s něčím tak dobře prokázaným nepolemizuje). Snahy o transformaci dnešní energetiky na zelenou jsou podle Smila samozřejmě chvályhodné, jenže, jak píše, nebude to stačit: nepodaří se nám dodržet narychlo přijaté závazky uhlíkové neutrality. Smilův logický závěr proto zní, že bychom neměli slepě důvěřovat v „nevyhnutelný úspěch výjimečně rychlých a dostatečně transformativních technických inovací“ a místo toho bychom se měli připravovat na výrazné oteplení klimatu a investovat do toho podstatnou část svých zdrojů.

Tři zdroje skepse

Zdroj jeho skepse má tři kořeny – psychologický, technologický a, řekněme, statisticko-historický. Ten první je následkem dlouhého života ve 20. století a stejně dlouhého sledu zmařených nadějí. Očekávání od technického pokroku byla po válce ohromná. Roku 1956 (to bylo Smilovi třináct let) například fyzik a spisovatel František Běhounek publikoval neuvěřitelně technooptimistickou knihu Akce L o tom, jak spojené lidstvo v budoucnosti díky neomezeným zdrojům energie rozpustí antarktické ledovce, zúrodní pouště a vysuší oceánské šelfy. Kromě toho se naučí regulovat počasí, slavně zlikviduje bakterie a viry a bude sklízet obilná zrna velká jako hrách a chovat oživené brontosaury na maso.

Technooptimismus ale zdaleka nebyl jen doménou fantastické literatury. Předseda americké Komise pro atomovou energii Lewis L. Strauss roku 1954 tvrdil, že jaderná elektřina bude už brzy „příliš levná na to, aby se měřila“, v Sovětském svazu se zase zcela vážně zvažovalo mírové využití jaderných bomb pro obracení toku sibiřských řek (úvahy dospěly do stadia pokusných výbuchů).

Co z toho všeho se nakonec stalo realitou a jaké ceny se platí za „mrtvou, mrtvou, mrtvou“ jadernou energii, všichni dobře víme.

Technologická skepse v sobě zahrnuje nedotaženost některých klíčových zelených technologií (třeba již zmíněná neschopnost levně a ve velkém skladovat vyrobenou energii, faktická neexistence náhrady za obří dieselové motory kontejnerových lodí či za letecké motory) a statisticko-historická skepse obsahuje celý komplex dalších důvodů. Dobré je si uvědomit, že Čína jen za poslední čtvrtstoletí zvýšila spotřebu energie čtyřikrát (oceli a cementu dvanáctkrát), a pokud by se Afrika chtěla dostat jen na její úroveň, musela by její spotřeba paliv a elektřiny vzrůst desetkrát. A pak tu je mimořádně dlouhá setrvačnost starších energetických přechodů.

Demonstrovat se to dá na uhlí a ropě. Už v roce 1967 překonal podíl ropy na výrobě energie uhlí, jehož podíl dál klesal. Jenže v absolutních číslech to vypadalo – kvůli rozvíjejícím se chudým zemím – úplně jinak: za celé 20. století stoupla absolutní globální spotřeba uhlí více než čtyřikrát a poté, za prvních dvacet let tohoto století, ještě o sedmdesát procent. A stejně to podle Smila bude vypadat s přechodem na zelenou energetiku: uhlí, ropu a plyn ještě dlouho nepustíme k vodě.

Diverzifikace sázek

Možná se Smil ve své skepsi mýlí a nečekaný technický pokrok umožní rychlý přechod na zelenou energetiku. Možná. Ostatně zkuste si představit člověka žijícího těsně před druhou světovou válkou, který se pokouší nahlédnout do naší přítomnosti. Měl by to těžké. V jeho době totiž lidé, jak Smil píše, neznali spoustu věcí, které spoluutvářejí náš svět: antibiotika, antikoncepci, vymírající národy, očekávanou délku života vyšší než šedesát let, epidemii nadváhy a obezity, herbicidy, obilniny s krátkým stonkem a vysokým výnosem, geneticky upravené plodiny, velkochovy zvířat, zeleninu ve velkém pěstovanou ve sklenících, mezikontinentální obchod s ovocem (až na banány ovšem), gigantické povrchové doly, saúdskoarabská ropná pole, těžbu ropy z moře, hydraulické frakování ropy z písků a břidlic, zkapalněný zemní plyn, obří tankery, jaderné reaktory, fotovoltaické články, větrné generátory, počítače, satelity, tryskáče, kontejnerovou dopravu, rychlovlaky, polovodičovou elektroniku, internet, mobily, sociální sítě, globální oteplování ani kyselé deště.

Možná jde opravdu jen o starého, plešatého a naštvaného muže, kterého v jeho 79 letech štve „Greta“ a nedoceňuje a ignoruje některé skutečnosti, jež budou mít zásadní vliv na naši blízkou budoucnost – třeba rychlý rozvoj umělé inteligence. Možná. Jenže zcela určitě je dobré mít svého – velmi poučeného a komplexně uvažujícího – skeptika, který říká, že vše nemusí dopadnout tak, jak jsme si vysnili. Je proto třeba diverzifikovat sázky a čelit globálnímu oteplování „nevyhnutelnou hospodářskou, sociální a environmentální adaptací“. I kdyby nahlas neřekl nic jiného, tohle za to stálo.