Euro slaví 25 let. Ustojí současné turbulence a prosadí se i dál jako světová měna?

Čtvrt století po svém vzniku se euro přetahuje s čínským renminbi o pozici světové měny číslo dvě. Ovšem současná situace pozici eura komplikuje.

Čtvrt století po svém vzniku se euro přetahuje s čínským renminbi o pozici světové měny číslo dvě. Ovšem současná situace pozici eura komplikuje.

Celý článek
0

Lidí bez přístupu k elektřině je už 685 milionů. Příčinou je i africká populační exploze

Rok 2022 byl přelomový v tom, že vzrostl počet lidí bez přístupu k elektrické energii. Celkově jich bylo 685 milionů. Je to způsobeno populační explozí v chudých zemích Afriky.

Rok 2022 byl přelomový v tom, že vzrostl počet lidí bez přístupu k elektrické energii. Celkově jich bylo 685 milionů. Je to způsobeno populační explozí v chudých zemích Afriky.

Celý článek
0

Mars vydal své další tajemství. Týká se sopek – i té největší ve Sluneční soustavě

Na rovníku planety Mars se vyskytuje vodní námraza. Dosud neviděný jev zachytily dvě sondy Evropské kosmické agentury (ESA), které zkoumají našeho vesmírného souseda z jeho oběžné dráhy. Podle vědců tato skutečnost naznačuje, že na povrchu planety probíhají pozoruhodné procesy.

Na rovníku planety Mars se vyskytuje vodní námraza. Dosud neviděný jev zachytily dvě sondy Evropské kosmické agentury (ESA), které zkoumají našeho vesmírného souseda z jeho oběžné dráhy. Podle vědců tato skutečnost naznačuje, že na povrchu planety probíhají pozoruhodné procesy.

Celý článek
0

Bývalé prezidenty obestřel kult osobnosti, ale i naprosté zapomnění. Jaký bude odkaz Miloše Zemana?

Dva naše prezidenty obestíral kult osobnosti, jeden zemřel na Pankráci, další v naprostém zapomnění. V „ložnici“ ale zatím neúřadoval žádný z nich

Bývalé prezidenty obestřel kult osobnosti, ale i naprosté zapomnění. Jaký bude odkaz Miloše Zemana?
Ložnice Miloše Zemana. Exprezident Miloš Zeman začal před 14 dny úřadovat v nové kanceláři. Zřídil mu ji spolek Přátelé Miloše Zemana v prvním patře jednoho pražského domu. | Profimedia.cz

Po každém něco zbude. A po našich prezidentech toho zbylo docela dost. Masaryk už tři roky před odstoupením z funkce založil nadaci nazvanou Ústav T. G. Masaryka. Benešovi vybudoval protikomunistický exil v Londýně Ústav Edvarda Beneše, „rozežraný“ Gottwald měl nejen své Mauzoleum, ale i Muzeum, Zápotocký alespoň pamětní síň, Havel Knihovnu, Klausovi zaplatil Kellner Institut a po Zemanovi nejspíš zůstane Ložnice Miloše Zemana.

Lze tak alespoň soudit z nedávných záběrů, které představily Zemana v jeho nové postprezidentské kanceláři. Byl to tristní pohled. Do kanceláře, kterou mu spolek Přátelé Miloše Zemana zřídil v prvním patře jistého dejvického činžáku, ho museli oni přátelé nejdřív „vyheverovat“ po schodech a pak ho usadili ke stolu, který se zjevně ocitl na místě, kde ještě nedávno – jak o tom svědčí do zdi zabudované noční stolky – stála manželská postel.

Jsou to víc než varovné náznaky, ale od Zemanova odchodu z Hradu zatím neuplynuly ani dva měsíce, a tak nelze úplně vyloučit, že i jeho duchovní odkaz bude jednou strážit nějaká vcelku standardní knihovna, institut či ústav, a ne předělaná ložnice. A pokud ne, nebude to žádná tragédie. Stačí se podívat do minulosti a zjistíme, že potíže s budováním či udržováním svého politického odkazu měla většina našich prezidentů. Dva z nich – Masaryka a Gottwalda – obestíral kult osobnosti, ale ani jednomu nevydržel příliš dlouho. Masarykův posmrtný obraz cíleně ničili diktátoři, Gottwaldův kult uťal nový vládce Kremlu Chruščov a dnes se jeho popelu chodí klanět jen prořídlá skupinka stalinistických podivínů. Jeden náš exprezident zemřel za mřížemi (Emil Hácha) a další v naprostém zapomnění (Antonín Novotný), když o jeho smrti napsalo Rudé právo přesně osm řádků toho nejsuššího textu.

Jak asi budeme po letech vzpomínat na Miloše Zemana?

Tatíček > Tarzán

Roku 1927 vyšel v Pedagogických rozhledech rozsáhlý průzkum myšlenkového světa tehdejší učňovské mládeže, který v sobě skrývá pozoruhodnou anketu. Na otázku „Komu by se chtěli podobati?“ odpověděla většina respondentů, že Boženě Němcové (soustředěnému genderovému tlaku budoucích švadlenek nešlo vzdorovat), ovšem hned za ní skončil Masaryk, který tak na hlavu porazil nejen Žižku s Husem, ale také tehdy populárního amerického herce Eddieho Pola, Napoleona, a dokonce i „Tarzána“. Ze zpětného pohledu šlo o naprosto unikátní výsledek, který sotvakdy nějaký demokraticky zvolený prezident překoná.

Jezdecká fotografie prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Opěšalým je sokolský náčelník Jindřich Vaníček (1926).
Profimedia.cz

Česká společnost si Masaryka ztotožnila se vznikem republiky, charismatický „tatíček“ se pro ni stal, jak to nazývá teoretická mytologie, archetypem Otce, zároveň ale převzala praktickou podobu uctívání hlavy státu z dob monarchie. Masaryk se navíc, hlavně prostřednictvím dcery Alice, na vytváření tohoto kultu do jisté míry podílel, což sám komentoval slovy, že „to patří ke kšeftu“. Sloužily k tomu pečlivě organizované výjezdy po Československu, setkávání s lidmi, fotografie s dětmi či okázalé sepětí s armádou, přičemž druhou stranou mince bylo pečlivé tajení jistých žinantních informací – třeba dlouholetý milenecký vztah s vdanou spisovatelkou Oldrou Sedlmayerovou (podrobně se mu věnoval historik Petr Zídek).

Nikdo není prorokem

Tento kult se přirozeně překlopil do postmortálního uctívání „Prezidenta osvoboditele“, ovšem pouhý rok po Masarykově smrti (září 1937) vznikla druhá republika, v březnu 1939 přišla německá okupace a definitivní konec kultu zařídili komunisté. Byla to plíživá demolice. Ještě v lednu 1948 ministr informací Václav Kopecký ujišťoval, že „nikdo nedovede upřímněji a věrněji oceniti historické zásluhy T. G. Masaryka než právě my, komunisté“, ovšem brzy po únorovém převratu se začalo přiostřovat.

Zlom podle diplomové práce Dominika Vlče nastal na přelomu let 1950 a 1951, kdy se režim rozhodl s Masarykovým odkazem zatočit. Masaryk byl najednou líčen coby nepřítel dělníků (nechal do nich přece střílet), spojenec velkokapitálu, pletichář zapojený do korupce, válečný štváč a smrtelný nepřítel sovětského Ruska. Roku 1954 byl zrušen Ústav T. G. Masaryka, výročí spojená s Masarykem režim důsledně tabuizoval, mizely sochy i pomníky, přestávaly se vydávat knihy a místo nich se objevily publikace typu „Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka“.

Uvolněná šedesátá léta byla k Masarykovi mnohem milosrdnější, ale normalizace z něj zase udělala nepřítele dělníků. Po stejné sinusoidě se ubíral odkaz Masarykova nástupce – „Prezidenta budovatele“ – Edvarda Beneše. Protektorátní prezident Emil Hácha zažil místo toho strmý pád do hlubin. Pár dní po válce byl – v té době svět sotva vnímající – Hácha zatčen a už na konci června 1945 zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Málokoho zajímal a málokdo s ním byl ochoten ztrácet čas, a tak sociálnědemokratický deník Čin shrnul celý jeho prezidentský odkaz do pouhých několika slov: „Podléhal vlivu představitelů Německa, nepřátelských celému českému národu.“

Formaldehyd plaší smrt

Hned po Gottwaldově smrti (březen 1953) stranická „věrchuška“ rozhodla, že první dělnický prezident musí být uchován pro příští generace. Literární historik Vladimír Macura psal v tomto smyslu o „ošálení smrti“, které mělo demonstrovat stabilitu komunistického režimu a věčnost bipolárního rozdělení světa. Hned po orgiastickém pohřbu se proto těla ujali sovětští specialisté a až do listopadu ho koupali a prosycovali směsí formaldehydu, etanolu, glycerinu a octanu draselného. Na konci roku bylo balzamování hotové a veřejnost si mohla mumifikovaného diktátora poprvé prohlédnout v mauzoleu na pražském Vítkově. Dodejme, že Gottwaldovi se této pochybné cti dostalo jako teprve čtvrtému komunistickému předákovi – po Leninovi, Stalinovi a bulharském vůdci Dimitrovovi.

Brigádníci stavějící Trať mládeže (železniční spojení Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica) vítají prezidenta a předsedu KSČ Klementa Gottwalda.
Profimedia.cz

Jenže v únoru 1956 Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti a do popředí revoluční mytologie se místo vůdcovského principu posunula celá komunistická strana chápaná jako kolektivní orgán. Projevilo se to i v Československu, navíc Gottwald – masový vrah, syfilitický alkoholik a zbabělec panicky se bojící Stalinova stínu – měl na rozdíl od Masaryka jen minimální předpoklady k nějakému uctívání. Respekt se vytrácel a mauzoleum postupně ztrácelo svůj sakrální charakter. Hezky tuto proměnu dokládá dokument z roku 1961, dle něhož se jednoho dne po mauzoleu rozšířil pronikavý zápach sirovodíku, který mohl mumii nevratně poškodit. O sabotáž však nešlo, vyšetřování totiž ukázalo, že na vině byly dva vozy „komunálních čistících služeb, které přijely na Vítkov a vypustily zde do kanálu fekalie“.

Soudruh Gottwald jede tramvají

Definitivní konec Mauzolea Klementa Gottwalda ovšem přinesl až XXII. sjezd sovětských komunistů (na konci roku 1961), po němž byl z podobného mauzolea na moskevském Rudém náměstí vynesen mumifikovaný Stalin. V létě následujícího roku rozhodlo politbyro KSČ, že spálen a po evropsku pohřben bude také Gottwald. Žádné velké štráchy se s tím tehdy nedělaly. „Řekli mi, abych dojel pro urnu. Mysleli, že si vezmu od majora auto, ale já vyrazil tramvají. Na cestě zpátky jsem potkal kamaráda z vojny a zašel na dvě piva,“ vzpomínal později v Lidových novinách historik Jan Galandauer, který tehdy pracoval ve Vojenském historickém ústavu. Na Vítkově kvůli tomu vypukl poprask, jenže nikdo neměl zájem poslední cestu soudruha Gottwalda rozmazávat, a tak se vše v klidu ututlalo.

Gottwald ovšem nikdy nezmizel z veřejného prostoru a učebnic jako Stalin, a na začátku normalizace dokonce zažil velký comeback. Školáci do omrzení ­biflovali podrobnosti z velikánova života a znovu se o něm točily filmy. Nesporným vrcholem byl pětidílný televizní seriál Gottwald, který se začal vysílat v listopadu 1986 coby zlatý hřeb monstrózních oslav nedožitých diktátorových devadesátin.

O to hlubší, takřka háchovský, byl Gottwaldův pád po listopadu 1989.

Záhadný „Zápotonda“

Odkaz druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého je mnohem méně přímočarý. Také on „zažil“ úpadek zájmu o svou osobu v šedesátých letech a velkou renesanci za normalizace, kdy se podle jeho románů točily filmy a v rodných Zákolanech mu strana vztyčila bronzovou sochu v nadživotní velikosti. Také on se nepochybně podílel na politických procesech padesátých let (spolurozhodoval třeba o popravách v babickém případu a v den, kdy byl zatčen Rudolf Slánský, měl za úkol bavit ho tak dlouho u večeře, dokud StB neobsadí jeho vilu), ale nikdy kolem něj nevyrostl kult osobnosti a naopak se z něj po Listopadu nestal takový arcilotr jako z Gottwalda. Dodnes například stojí zmíněná bronzová socha, byť se o ní před několika lety v Zákolanech hodně diskutovalo.

V případě Zápotockého se dodnes zdůrazňují jeho odborářské kořeny a připomínají jeho žoviálnost, (údajná) dobrosrdečnost a lidovost. S oblibou prý například chodil inkognito do pražských hospod, popíjel pivo, rozprávěl s lidmi a hrál na heligonku. Podle různých svědectví to tak nějak skutečně bylo, byť tedy na harmoniku zrovna nehrál, protože to neuměl. Dodnes nám však chybí moderní Zápotockého biografie, a tak jeho obraz není úplný.

Pan Nikdo

Pořádný životopis nemá ani Zápotockého nástupce Antonín Novotný. O funkci prvního tajemníka strany přišel v lednu 1968, o dva měsíce později musel odejít z Hradu a příštích sedm let byl už jen obyčejným penzistou. Jediným uceleným svědectvím o jeho postprezidentském životě jsou dvě knihy spisovatele Rudolfa Černého, který se s ním pravidelně scházel. Novotný byl, jak plyne z Černého vyprávění, poněkud zahořklý. Nové, reformní garnituře říkal posměšně „elita vlivu“ či „tenisová parta“, naopak Husákových schopností si prý vážil, i když se oba z duše nesnášeli (Husák strávil ve vězení devět let, z toho sedm za Novotného), ovšem návrat k moci připouštěl jen velice opatrně, když prý vše „závisí na pokynu z Moskvy“. Ten však nikdy nepřišel. Z prezidentské vily na Malvazinkách (kdysi ji postavil prvorepublikový bankéř Jaroslav Preiss a dnes ji vlastní miliardář Daniel Křetínský) se proto přestěhoval do skromnějšího domu na Smíchově a koupil si chalupu ve středočeských Mirošovicích. Jeho vášní prý bylo sadařství, a tak prý jednou, když oplatil Černému návštěvu, chodil po zahradě a jako správný plánovač čáral po přestárlých stromech křídou: „Musíte začít kácet! Nikdy tady nic nesklidíte, když si nenecháte poradit.“

Prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný během setkání s pionýry. Slovensko, 1961.
Profimedia.cz

Novotný tvrdil, že jeho jedinou politickou chybou byla ztráta „proletářské ostražitosti“ a „revoluční bdělosti“, což prý vedlo k jeho sesazení a pražskému jaru. „To je výsledek mého odtržení od mas, výsledek uvěření tvrzení, že třídní nepřítel už neexistuje. Já to byl, kdo začal povolovat otěže. Můj liberalismus přispěl k formování pravicové intelektuální opozice,“ mínil exprezident. A sebekriticky připouštěl: „Já byl člověkem teorie ve chvíli, kdy jsem měl být diktátorem. Vždyť jsou jen dvě cesty. Socialismus nebo kapitalismus!“

Mezi politizováním a zahradničením uplynul zbytek Novotného života. V lednu 1975 ho na rodinné oslavě sklátil infarkt a druhý den v nemocnici zemřel. Pohřeb se konal pod dohledem StB, navštívila ho stranická delegace třetí či čtvrté důležitosti a veřejnost se o něm dozvěděla jen z několika holých vět. Tělesná schránka exprezidenta poté spočinula v anonymní hrobce z černého mramoru na hřbitově na pražských Malvazinkách.

Poslední kočí

Záviděníhodná nebyla ani role Ludvíka Svobody. Když v září 1979 zemřel, nechal mu Husák uspořádat velkolepý státní pohřeb (kombinovaný s vojenskou přehlídkou), kterého se zúčastnilo přes 300 tisíc lidí, přičemž část z nich přišla zřejmě zcela dobrovolně. Svobodův odkaz byl však už mnoho let předtím náležitě „vykastrován“.

Roku 1971 vyšel první díl Svobodových pamětí Cestami života, na němž spolupracoval se třemi historiky z Vojenského historického ústavu. Dobře se prodával, četlo se z něj v rozhlase, jenže pak najednou přišel zákaz; údajně proto, že se v něm pochvalně psalo o Masarykovi a první republice a stěžoval si na to východoněmecký generální tajemník – a známý strážce revolučního konzervatismu – Walter Ulbricht. Svobodovi vůbec nepomohlo, že byl prezidentem. Skupina historiků byla rozpuštěna, již hotový rukopis druhého dílu pamětí „stopilo“ nakladatelství a plánovaný dotisk prvního dílu zarazil ústřední výbor strany. Svoboda zuřil. Vedení strany spílal podle své dcery do „svoloči“ a jeden z dotčených historiků – Karel Richter – vzpomínal na prezidentův bezprostřední komentář: „Syčáci! Ani s posledním kočím by si nedovolili jednat jako se mnou!“

V březnu 1974 utrpěl Svoboda plicní infarkt a nikdy už se z něj nevzpamatoval. V květnu příštího roku ho parlament ze zdravotních důvodů zbavil prezidentské funkce (ujal se jí generální tajemník strany Husák) a zbytek života prožil na výměnku ve své břevnovské vile.

Husák plus

Smutné bylo i loučení posledního komunistického prezidenta. Když v prosinci 1989 opouštěl Husák Pražský hrad, pociťovala velká část společnosti nejen úlevu, ale také zhnusení a odpor. Jeho myšlenky přestaly ze dne na den kohokoli zajímat, rodná strana ho (už potřetí) vyloučila ze svých řad a on sám se stáhl do soukromí své bratislavské vily a marně bojoval s rakovinou žaludku. Husákův pohřeb (listopad 1991) přesto vyvolal nebývalý skandál. Mezi smuteční hosty totiž mimo jiné zavítal slovenský premiér – bývalý disident – Ján Čarnogurský a novinářům řekl, že Husák „byl výraznou postavou našich dějin“, a dodal, že jeho „místo ve slovenských dějinách je zabezpečeno“. Hlavně mezi Čechy to tehdy vyvolalo pobouření a šéf Jazzové sekce, spolupracovník StB (a mimochodem dobrý přítel Miloše Zemana) Karel Srp, se kvůli tomu dokonce neúspěšně obrátil na Nejvyšší soud.

Jak budeme s odstupem mnoha let hledět na Miloše Zemana, lze jen odhadovat. Nejspíš jako na zjevně inteligentního muže bez hlubších morálních zásad, který léta kolaboroval s nepřátelskou mocí, v podružných mocenských šarvátkách promarnil nesporný politický talent a zbyl po něm nulový (či takřka nulový) myšlenkový odkaz. Ze všech našich exprezidentů se tím nejvíc podobá Husákovi; Husákovi vylepšenému o některé tragikomické „ložnicové“ prvky, protože když si za přátele zvolíte Přátele Miloše Zemana, jinak to nejspíš ani dopadnout nemůže.