Dlouhé fixace, a ještě k tomu nízké sazby u hypoték? Zapomeňte!

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Celý článek
0

Třetí rok války: Ukrajina má k vítězství stále dál, na pomoc USA se spolehnout nemůže

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Celý článek
0

Vzkaz Generaci Z: Přestaňte brečet a přijměte, že stres a úzkost jsou normální a patří k životu

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Celý článek
0

Džihád, uran a Moskva. Komu se hodí puč v Nigeru?

Pro západní mocnosti, především Francii a USA, představuje situace v Nigeru obtížně řešitelný hlavolam

Džihád, uran a Moskva. Komu se hodí puč v Nigeru?
Generál Abdourahmane Tchiani, velitel pluku prezidentské gardy, který po převratu vedl juntu s názvem Národní rada na ochranu vlasti (CNSP) a stál v čele přechodné vlády, se účastní demonstrace příznivců převratu a zdraví je na stadionu v hlavním městě Nigeru Niamey | foto Profimedia.cz

Vojenský převrat v západoafrickém Nigeru vytvořil v předposledním červencovém týdnu pás šesti afrických zemí v oblasti Sahelu, jejichž vlády mají v ruce ostří chlapíci s kalašnikovy. Nejdivočejší úsek světa se táhne přes celý kontinent v jeho nejširším místě, měří tři a půl tisíce kilometrů. Jeho rozšiřování během posledních dvou let hází klacky pod nohy snahám o vytvoření civilizovaných poměrů v Africe a Západu v geostrategickém uvažování, především ve vztahu k Rusku.

Jak k tomu došlo? Technicky vzato je to jednoduché: členové nigerské prezidentské gardy obklíčili prezidentský palác v hlavním městě Niamey a zadrželi prezidenta Mohameda Bazouma. Skupina armádních velitelů různých ozbrojených sil později v celostátní televizi prohlásila, že s Bazoumovým režimem skoncovala; do čela přechodného vedení země se jmenoval brigádní generál Abdourahamane Tchiani, známý také jako Omar Tchiani. Jeho povoláním je – či až do puče bylo – velet prezidentské gardě, a tedy chránit hlavu státu před násilným převzetím moci nějakým zdivočelým generálem.

Komu to vadí

V ulicích Niamey krátce demonstrovaly stovky, možná tisíce lidí. Požadovaly Bazoumovo propuštění z domácího vězení, než jim to Tchianiho lidé s kalašnikovy rozmluvili. Vláda vyzvala veřejnost, aby převzetí moci odmítla, ale titíž důstojníci, kteří vystoupili v televizi, se zavázali, že zabrání sporům mezi složkami bezpečnostních sil země, děj se co děj.

Od té doby Bazoum dělá, že z prezidentského paláce vládne, a ne že je tam v domácím vězení. Minulé úterý přijal Mahamata Idrisse Débyho Itna, prezidenta Čadu, který se setkal také se vzbouřenci, aby „zprostředkoval vyjednávání“. (Na okraj: Débyho cit pro spořádané předání moci plyne mimo jiné z faktu, že sám funkci vojenského lídra své země zdědil po otci, který padl v boji s povstalci.)

Vzbouření vojáci se mezitím obávají zásahu Západu, především Francie, která má v zemi nejvíce vojáků (další v pořadí jsou USA a Německo). Generál Tchiani, šéf Národní rady pro zabezpečení země – to je oficiální titul, ne legrace – minulé pondělí řekl, že Francie už schválila vojenskou akci za účelem Bazoumova osvobození. Francouzská ministryně obrany Catherine Colonnaová to popřela s tím, že „je stále možné prezidentovu moc obnovit“, což zní jako polovičaté popření.

 

Tchiani a spol. zároveň možná podcenili reakci afrických zemí. Sousedé – alespoň někteří z nich – doufají, že se jim podaří převrat zastavit. Mocné Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) v čele s Nigérií, největší ekonomikou Afriky, a většina jeho členských zemí uzavřely své pozemní a vzdušné hranice s Nigerem a pohrozily přerušením obchodních a finančních styků. Daly dokonce vzbouřencům ultimátum: poslední červencovou neděli schválily použití síly k obnovení pořádku, pokud nebude do týdne demokraticky zvolený prezident Bazoum zpět u moci.

Jestli to tak dopadne, není jisté. Zatímco v minulých letech ECOWAS pokorně přihlíželo tomu, jak junty odstavily od moci civilní vůdce v Burkina Fasu a Mali, krize v Nigeru může být něco jiného. „Junta v Niamey se asi přepočítala. Možná předpokládala slabou reakci ECOWAS stejně jako v Mali a Burkina Fasu,“ řekl listu Financial Times Alex Vines, expert přes Afriku v londýnském think-tanku Chatham House. Vines se domnívá, že nejde o blufování.

Bidenova opatrnost

Vlády v Mali a Burkina Fasu, samy tvořené vojenskými pučisty, však vzápětí – ještě minulé pondělí – vydaly společné prohlášení, v němž varovaly, že zásah ECOWAS v Nigeru by mohl vyvolat vojenskou reakci jejich států. Proč to všechno?

Kliky v čele Mali a Burkina Fasa nemají žádný zvláštní zájem na Bazoumově pádu, snad vyjma toho, že odsouzení puče jako legitimního způsobu získání moci vrhá špatné světlo i na ně samotné. Nigérie a spol. také nejsou vždy vzory robustně demokratického vládnutí, ale každý úspěšný puč v sousedství implicitně oslabuje i pozici jejich mocipánů.

Pro západní mocnosti, především pro Francii a Spojené státy, však nigerský puč představuje obtížně řešitelný hlavolam. Administrativa amerického prezidenta Joea Bidena nebyla minulý týden ochotna formálně mluvit o převratu – to by automaticky vedlo k okamžitému zablokování peněz, jež Washington do Niamey posílá na boj proti militantnímu islamismu. Tomu se v Sahelu daří; podle amerického ministerstva zahraničí je právě toto území (a nikoli Blízký východ nebo jihovýchod Asie) největším současným semeništěm islamistického extremismu.

Ministr zahraničí Antony Blinken varoval, že Spojené státy by mohly ukončit finanční podporu a bezpečnostní spolupráci s Nigerem, pokud nebude Bazoum znovu jmenován prezidentem. Biden však takovou jednoznačnost odmítá – a má k tomu dobrý důvod.

Bazoum se stal prezidentem v roce 2021 po volbách, což není v regionu zrovna zvykem. Byl to první případ pokojného předání moci v Nigeru od roku 1960, kdy země získala nezávislost na Francii; od té doby zažila čtyři vojenské převraty. Bazoum byl dobrým spojencem: bral se za práva žen, odolával ruskému vlivu a potíral džihádisty. Jeho Niger tak byl základním kamenem regionální strategie USA. V zemi je podle listu The Washington Post rozmístěno nejméně 1100 amerických vojáků a Pentagon zde vybudoval základny v Niamey a severním městě Agadez, z nichž každá stála 110 milionů dolarů. To vše je nyní ohroženo.

Jenže případné americké stažení by mohlo otevřít dveře Rusku. Mnozí stoupenci převratu v Niamey měli v rukou ruské vlajky, podobně jako loni v Burkina Fasu. O přímé účasti Kremlu na obou převratech se ani nespekuluje. Přinejmenším to však dokládá, jak úspěšně Rusko dokáže v Sahelu (již tak obecně protifrancouzsky naladěném) svoji protizápadní rétoriku přetavit v nástroj soft power.

Uranová stopa

Když je řeč o puči, Rusku a Africe, nemůže být daleko jméno Jevgenije Prigožina. Jednotky jeho wagnerovců již otevřeně operují v Mali a v Súdánu, stejně jako v nedaleké Středoafrické republice a Libyi. Prigožin minulý týden převrat v Nigeru pochválil a poté navrhl, že tam na pomoc vyšle vlastní ozbrojence.

To by byl průšvih za jakýchkoli okolností, ale situaci v Nigeru komplikuje ještě jedna závažná okolnost. Tchiani a jeho lidé minulé pondělí oznámili, že pozastavují vývoz uranu do Francie. Radioaktivní ruda je hlavním vývozním artiklem jinak chudičké země. Několikrát se kvůli tomu stala středem pozornosti. Nejznámější je rok 2003, kdy se (nepravdivé) informace o možném prodeji 500 tun uranu Saddámu Husajnovi staly součástí amerických argumentů pro zahájení americké invaze do Iráku.

Niger je sedmým největším producentem uranu na světě, vlastní nejkvalitnější uranové rudy v Africe a je jedním z hlavních vývozců uranu do Evropy, především Francie, která jím pohání značnou část své energetiky. To by mohlo zkomplikovat jednotný postup zemí EU proti Rusku, jednomu z největších světových vývozců uranu. „Uran stále nepodléhá sankcím,“ řekl serveru Politico Phuc-Vinh Nguyen, odborník na energetiku z pařížského Institutu Jacquese Delorse. „Pokud by se situace v Nigeru zhoršila, určitě by to přijetí sankcí na ruský uran v krátkodobém horizontu zkomplikovalo.“

„Velmi se obávám, že se Sahel zhroutí,“ řekl listu The New York Times Paul Collier, profesor ekonomie a veřejné politiky na Blavatnik School of Government v Oxfordu. Ačkoli nigerský převrat hraje do not nepěkným vůdcům od Mali po Moskvu, vše nasvědčuje tomu, že bezprostředním důvodem k potenciálně ničivému tahu pučistů z Niamey byla zcela banální hrozba propuštění šéfa tamní prezidentské ochranky Tchianiho. To by mohla být dobrá definice zhroucení.