Vietnam začíná dohánět Čínu. Už potřetí za sebou rostl rychleji

Od časů Starého zákona nacházíme zalíbení v porovnávání Davida s Goliášem. Příměrů, kdy malý vítězí nad obrem, najdeme habaděj i v jiných kulturních okruzích. V dlouhých dějinách vzájemných vztahů Vietnam v poměru k Číně sehrál roli Davida opakovaně a vůdcové úspěšných protičínských povstání stojí v národním panteonu hned vedle vítěze nad Francouzi v bitvě u Đie.n Bien Phu’, generála Vo Nguyen Giápa.

Po smrti Mao Ce-tunga a znovusjednocení Vietnamu v roce 1976 byly obě země chudé jako kostelní myši, ovšem Čína již dva roky poté přijala ekonomické reformy, zatímco vietnamští komunisté kolektivizovali a znárodňovali jižní Vietnam. Výsledkem bylo neuvěřitelně rychlé zaostávání Hanoje za Pekingem, odstup vietnamského HDP na obyvatele v paritě kupní síly, který v roce 1976 činil podle propočtů Centra pro ekonomický rozvoj při Groningenské univerzitě nějakých 15 procentních bodů, stoupl do roku 1987, kdy začal Vietnam s reformami, zjevně inspirovanými Čínou, skoro na padesát (viz graf).

Poslední nakopnutí k reformám přitom nezasadil čínský příklad, ale spíš perestrojka Michaila Gorbačova, který radikálně omezil sovětským satelitům hospodářskou a vojenskou pomoc, jelikož se mu samotnému nedostávalo peněz. Vietnamský režim ani tak nechtěl, jako spíš musel, a začal velmi podobně jako Číňané o deset let dříve: návratem k rodinným farmám (půda patří „všemu lidu“, ale právo na hospodaření se smí pronajímat, dědit, zatěžovat dluhem).