Ve většině rozvojových zemí je platová prémie ve prospěch eráru ve srovnání s privátním sektorem často ve vysokých desítkách procent.
ilustrační foto | Profimedia.cz
Nepřímým důkazem klimatické změny je fakt, že se nám tady zahnízdila platová mezera mezi veřejným a soukromým sektorem v neprospěch toho druhého. Její tradiční výskyt je v Mediteránu, kde „kariérní sen“ byl stát se nějakým „functionario“ pod penzí, nejlépe na nějakém místě, kam není moc vidět, kde nefouká a třináctý plat to jistí.
Pokud opustíme Evropu a nahlédneme do minulosti, vše nejlépe shrnuje staročínské přísloví, že „když zemře úředník, i jeho psi a slepice jdou do nebe“. Ve většině rozvojových zemí je platová prémie ve prospěch eráru ve srovnání s formálním privátním sektorem často ve vysokých desítkách procent, a to i po zohlednění kvalifikace a zkušeností pracovníků. Už vůbec se nebavme o neformálních mikrofirmách, v nichž je zaměstnána většina populace rozvojových zemí.
Když dva dělají totéž, není to totéž. Velmi dobře platí své úředníky třeba Singapur, někdejší britská država, a jeho státní správa je celosvětově považována za etalon, což ovšem platí i pro HDP na obyvatele a spoustu dalších parametrů. Rovněž další někdejší britská država Indie, která přijala vzorový koncept státní služby, jak jej známe v podstatě dodnes (Imperial Civil Service, 1858, nyní Indian Administrative Servic, IAS), nemá úřednické platy, jež byste záviděli, a už vůbec nikdo ji nepodezírá z efektivnosti rozhodovacích procesů ve veřejné správě. I sumec v aspiku ji předežene. Ovšem v žádném případě IAS netrpí nedostatkem uchazečů: do prvního kola zkoušek pro přijetí do státní služby se v roce 2018 hlásil milion lidí; přijímalo se necelých 800.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
