Česko marně vyhlíží návrat čínských turistů. Může za to podpora Tchaj-wanu?

Turisté z Číny po pandemické pauze znovu ve velkém cestují. Atraktivní jsou pro ně zejména země asijsko-pacifického regionu. Česká republika si na návrat movitých Číňanů pravděpodobně ještě nějaký ten rok počká.

Turisté z Číny po pandemické pauze znovu ve velkém cestují. Atraktivní jsou pro ně zejména země asijsko-pacifického regionu. Česká republika si na návrat movitých Číňanů pravděpodobně ještě nějaký ten rok počká.

Celý článek
0

Čekání na energetický výprask. Ani levnější elektřina nemusí být vždy dobrou zprávou

Podle státní energetické koncepce má do konce roku klesnout podíl elektřiny vyrobený z uhlí na 10 procent. Potřebujeme kvůli tomu postavit nové plynové elektrárny, jenže vláda s garancemi stále váhá.

Podle státní energetické koncepce má do konce roku klesnout podíl elektřiny vyrobený z uhlí na 10 procent. Potřebujeme kvůli tomu postavit nové plynové elektrárny, jenže vláda s garancemi stále váhá.

Celý článek
0

Komentář: Umění kapitulace. Danone si z Ruska odnese 177 milionů eur

Francouzská mlékárenská skupina Danone odmítla odejít z Ruska. Kreml jí za to nyní hodil kost. Danone za svoji ruskou pobočku dostane (podle velmi hrubého odhadu) osmnáctinu její skutečné hodnoty.

Francouzská mlékárenská skupina Danone odmítla odejít z Ruska. Kreml jí za to nyní hodil kost. Danone za svoji ruskou pobočku dostane (podle velmi hrubého odhadu) osmnáctinu její skutečné hodnoty.

Celý článek
0

Stavět jádro bez českých firem by byl nesmysl, říká zástupce průmyslníků Josef Perlík

Výstavbu nových jaderných bloků jsme připraveni pokrýt dodávkami z 65 procent, tvrdí šéf Aliance českých technologických dodavatelů pro energetické zdroje Josef Perlík

Stavět jádro bez českých firem by byl nesmysl, říká zástupce průmyslníků Josef Perlík
Josef Perlík | foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Soutěž o to, kdo postaví jeden, případně až čtyři nové jaderné bloky v Česku, bedlivě sledují energetici i české průmyslové firmy. Doufají, že se na budování nových zdrojů budou výraznou měrou podílet jako dodavatelé. Získají tak kontrakty za stovky milionů korun a reference důležité pro úspěch v dalších zakázkách po celém světě. Jistotu, že se budování nových jaderných zdrojů za stovky miliard korun zúčastní, ale české firmy nemají. „A jsme z toho i poměrně nervózní,“ říká výkonný ředitel Aliance českých technologických dodavatelů pro energetické zdroje Josef Perlík.

Jak velká příležitost je pro české firmy dostavba Dukovan, případně dalších jaderných bloků?

Velká, zcela zásadní a klíčová.

V čem je tak důležitá?

Jsou v zásadě dva důvody. První je, že český průmysl, vychovaný desítkami let existence jaderného oboru v Česku, je opravdu velmi silný. Po stránce schopnosti dodávek, lidského know-how i role, kterou může hrát v jaderném oboru. Je toho hodně, co může nabídnout. Výstavba bude domácí akce a investici bude financovat stát, je hrazena v podstatě z peněz daňových poplatníků. Takže by bylo rozumné a standardní, aby se český průmysl na domácí zakázce podílel v pokud možno co největším rozsahu, a zajistil tak svoji existenci ve stejné kondici i v budoucnu.

Druhým důvodem je to, že pokud chceme i nadále exportovat svoji produkci, potřebujeme referenci z domácích projektů. Z technologie, která se zde bude instalovat, ať již bude korejská, americká, nebo francouzská.

Jde o technologie nejmodernější generace, průmysl potřebuje nové reference, a hlavně v aktuálním čase, aby nebyl diskvalifikován z podobných projektů v zahraničí.

Někde jsem se dočetl, že stavba nových bloků je „křižovatkou“ českého průmyslu. Můžete to vysvětlit?

Pokud se českému průmyslu podaří do výstavby zapojit ve větší míře, navázat na to, co už zde bylo vybudováno, tak se bavíme o padesáti sedmdesáti letech, budoucnosti, kterou mají zúčastněné firmy před sebou.

A když se českým firmám nepodaří výrazně se na dostavbě podílet?

Nejenže průmysl přijde doma o zakázky, ale přijde i o reference, jak jsem již zmínil. Postupně ztratí know-how a personál, protože ten, kdo bude bloky stavět, si jej z těch firem prostě a jednoduše vezme. Podniky tím pádem ztratí budoucnost v řádu několika desítek let. V podstatě je to černobílá situace a je na nás, kterou barvu si vybereme.

O dostavbě jaderných elektráren se mluví minimálně dvacet let. Zpočátku byly firmy optimistické, zakládaly atomové sekce, pak se ale zase zbavovaly lidí, když se nic nedělo. Přes to všechno jsou schopny být inovativní a postavit nejmodernější jadernou elektrárnu?

Ztráta know-how a personálu není zdaleka tak dramatická, jak se mnohdy prezentuje. Samozřejmě je logické, že po skončení výstavby Temelína došlo k určitému útlumu. Na druhou stranu ale v Česku i v zahraničí běží řada projektů založených na ruských i západních technologiích. Elektrárny se musí pravidelně modernizovat a udržovat, upravují se tak, aby odpovídaly světovým trendům, zvyšuje se jejich výkonnost, bezpečnost a životnost. Jen v Česku jsou to projekty v řádech desítek miliard korun. V drtivé míře je dělají firmy, které jsou zde domestikované. Takové projekty v kombinaci s dostavbou slovenské jaderné elektrárny Mochovce stačily k udržení firemních know-how v takové míře, že je dnes skutečně možné bavit se o jejich zapojení do výstavby nových bloků ve skutečně zásadním rozsahu.

Jak velké může být jejich celkové zapojení do stavby nových bloků?

Bavíme se o úrovni kolem 65 procent. Pokud bychom se bavili o tom samém před dvaceti lety, bylo by takové zapojení ještě větší. Nepopírám, je tu určitý pokles. Musíme si ale uvědomit, že každá firma je schopna si některé ztracené know-how obnovit, takže jejich zapojení může být celkově klidně 70 až 75 procent.

Zapojení z 65 procent, to je z celkové finanční hodnoty tendru?

Z rozsahu dodávek. Náš odhad je zpracován detailně na základě stavu jednotlivých společností po jednotlivých částech elektrárny. Vzali jsme klíčové části, jako je jaderný ostrov, sekundární ostrov, systém kontroly a řízení, elektročást, stavební část a pomocné a společné systémy. V každé z nich jsme si udělali detailní analýzu, jaké procento dodávek a jaké dodávky je náš průmysl schopen dodat. Třeba turbínový ostrov lze dodat téměř ze sta procent, stejně tak pomocné a společné systémy nebo elektročást či stavební část. Velmi významný podíl můžeme mít v dodávkách pro jaderný ostrov a systémy kontroly a řízení.

Kolik nových pracovních míst přinese výstavba jednoho, případně čtyř nových bloků jaderné elektrárny?

Je třeba to rozdělit na dvě části. Ve firmách, které se budou přímo podílet na výstavbě jako dodavatelé, půjde přibližně o osm až deset tisíc nových pracovních míst v případě čtyř bloků.

Pokud se ovšem budeme bavit také o sekundárních efektech, protože výstavba se netýká jen přímo zapojených firem, ale i jejich dodavatelů, zabezpečení infrastruktury v místě realizace a podobně, je náš odhad kolem dvaceti tisíc nových pracovních míst. Se vším všudy.

Většinou půjde o pracovní pozice pro vysoce kvalifikované zaměstnance. V současnosti ale mají firmy problém sehnat na českém pracovním trhu tři čtyři techniky najednou, tady jich budou zapotřebí stovky. Kde je chcete vzít?

Čas od času se někde objeví, že průmysl ani stát na takový projekt nemají, nejsou schopny jej zvládnout mimo jiné i pro absenci lidských zdrojů. Musíme si uvědomit jednu věc. V okamžiku, kdy bude zcela jasné, že se začne stavět, ideálně čtyři bloky, a ne jeden, očekává se v rámci zcela logického chování lidí školního věku obrovský růst zájmu o tento obor. Studenti se dívají po oborech, které jim nabídnou perspektivu, vzdělání a zaměstnání.

Pokud začneme budovat nové jaderné bloky, mají před sebou perspektivu nejen na dobu samotné výstavby, ale dalších mnoha desítek let, kdy bude třeba zařízení servisovat a modernizovat.

Pokud se k tomu připočítá i likvidace již starých jaderných bloků, je před nimi obrovská perspektiva. Je to něco, co lidi do oboru přiláká a na co nepotřebujete žádné sofistikované programy ani metodiky, protože půjdou prostě za perspektivou, za prací a za finanční stabilitou a výdělkem.

Bude mít kdo nastupující generaci „jaderníků“ učit? Většina těch, kteří mohou vzdělávat své nástupce v oboru, je v důchodu…

Generace, která učí na školách, je sice na hraně důchodového věku, ale pořád je to generace, která bude potřebnou dobu dostatečně produktivní, aby vychovala své nástupce. Když k tomu připočítáte odborníky ve společnostech, kteří se dostávají ke zlomovému věku padesáti let, kdy často začínají uvažovat o tom, že přejdou z byznysu do edukativní sféry, mělo by to pohodlně stačit na zajištění výchovy a vzdělání nových odborníků.

Dám jeden příklad. Když jsme kdysi začínali připravovat účast na projektu v Mochovcích, měli jsme v týmu čtyřicet lidí a s nimi jsme vytvořili celou nabídku. Po podpisu kontraktu jsme v relativně krátké době dokázali nabrat až 350 zaměstnanců. A co je důležité, společnost měla know-how k tomu, aby vše potřebné doučila nové lidi sama. Ve stejné situaci jsou naše firmy naštěstí ještě i nyní.

Pro určité činnosti je navíc potřeba počítat s možností akvizice zahraničních pracovníků v případě potřeby a opravdu kritické situace, například ve stavební části.

Josef Perlík
foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Hlavně z Ukrajiny?

Taková možnost se samozřejmě nabízí. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že Ukrajina provozuje spousty jaderných bloků a je pro ni naprosto klíčové udržet je v provozu. Určitě udělá vše pro to, aby si své odborníky udržela, takže opět se nabízí spíše jako doplněk na méně kvalifikované činnosti.

Je účast českých firem na stavbě nových bloků – respektive objem zakázek, které získají – nějak zajištěna? Třeba tím, že je to jedno z hodnoticích kritérií tendru? Kde berete jistotu, že se k zakázkám dostanete?

Jistotu nemáme a jsme z toho i poměrně nervózní. Podíl českých firem na výstavbě není součástí hodnoticích kritérií tendru. Vysoce pravděpodobně je jednou z podmínek komfort zabezpečení servisu, kdy zákazník nejspíš bude vyhodnocovat míru soběstačnosti provozu mimo jiné podle toho, jak bude servis závislý, či nezávislý na dodavateli provozovaných bloků, případně na mimorepublikových subjektech. Ale to je pravděpodobně vše. Samo o sobě to žádné zakázky českému průmyslu nezajistí. Průmysl je ze současného stavu nervózní, protože nedokáže logicky pochopit, jak je možné, že stát jde stavět – doufejme – čtyři bloky, jde tuto výstavbu financovat a podpora průmyslu není jasně deklarovaná a zafixovaná a nepřekročitelná. To je poměrně unikátní situace, kterou si žádná země, alespoň co známe z našeho oboru a praxe, nedovolí.

Dává najevo alespoň energetická firma ČEZ, že je jejím zájmem, aby se na výstavbě co nejvíce podílely české firmy?

ČEZ se v tendru musí pohybovat v rámci platné legislativy, nemůže privilegovat žádného dodavatele. Dělá to správně a nedá se mu nic vytknout. Z jeho strany nelze nějaké „tlačení“ českých firem očekávat, a teď to neberte jako výtku vůči ČEZ, nemá vlastně na výběr.

Očekáváme zejména podporu ze strany státu. Proto říkáme, že co největší podíl českého průmyslu v zakázce je státním zájmem, jsme o tom hluboce přesvědčeni.

Proč?

Musí mít zájem především z pohledu problematiky zaměstnanosti, zvýšení kvalifikovanosti zaměstnanců, přínosu do státních rozpočtů, zajištění existence oboru s obrovskou přidanou hodnotou a podobně. To vše má obrovský význam z hlediska státu jako celku. Dnes řešíme důchodovou reformu, schodky státního rozpočtu, hledáme nástroje, jak posílit příjmovou stranu státního rozpočtu atd. Když si dáme tohle všechno dohromady, přijde nám naprosto nelogické, aby český průmysl, který je jedním z tahounů české ekonomiky, stál stranou, když se v zemi budou utrácet stovky miliard korun za takový projekt, jako je dostavba jaderné elektrárny.

Jste vnitřně připraveni i na variantu, že se české firmy dostavby nezúčastní vůbec nebo jen nějakým směšným podílem, třeba do deseti procent?

Nejsme. Na takovou variantu se lze jen těžko připravit. Takový scénář nelze označit jinak než jako černý, zcela nepochybně by to znamenalo ústup oboru ze světového trhu, ztrátu know-how, nebo dokonce i zánik některých firem, které v oboru dlouhodobě něco znamenají.

Pro ČEZ pak jako pro zákazníka to, že by přišel o komfort, který aktuálně vy­užívá a je pro něj extrémně výhodný – tedy že je schopen zajistit servis pro své jaderné bloky s českým průmyslem. Nově by to musel řešit s dodavatelem a jeho zahraničními subjekty. Takové řešení si nedovedu dost dobře představit, bylo by neoperativní, a hlavně drahé a postrádá to logiku z pohledu státu i principu.

Čas od času se v médiích objeví nějaké prohlášení, že když se nezačne stavět nejpozději v tom a tom termínu, český průmysl přijde o schopnost se na budování jaderných bloků podílet. Existuje takový termín?

Definoval bych to trochu jinak. Máme tu dva pohledy. Prvním z nich je zahájení výstavby jako termínu potřebného pro zajištění dostatečných energetických zdrojů, a tím i energetické soběstačnosti České republiky. To je klíčový milník a bude stačit dodržení stávajícího plánu současného tendru.

Z pohledu průmyslu je pak samozřejmě logické, že když se bude začátek stavby z různých důvodů oddalovat, může být za pět šest let v jiné kondici a je vysoce pravděpodobné, že klesne procento, které bude schopen nabídnout jako svůj podíl v dodávkách na stavbu. Těžko však odhadnout jak moc, každopádně sestupná tendence od dokončení Temelína bude pokračovat.

Proč je to klíčové hlavně pro stát?

Protože to prostě potřebuje. Zejména termín zahájení a rozhodnutí, zda se bude stavět jeden, nebo čtyři bloky. A proč je stavět? Protože budeme muset zavřít uhelné elektrárny a odstavit Dukovany, kterým skončí životnost. V kombinaci s narůstající spotřebou, nároky na dostupnost elektřiny a s tím, jak budou ubývat zdroje, bude růst energetický deficit republiky. Pokud je správný odhad, že deficit ve výrobě bude v řádech terawatthodin nejpozději ve třicátých letech, je to něco, co je pro stát skutečně kritické.

Stát bude muset významně nakupovat a bude závislý. Nikdo se nebude ptát, za kolik je spotřebitel ochoten koupit elektřinu, cena bude určena. A je vůbec otázka, zda obecně bude dostatek zdrojů a elektřina bude bez problémů dostupná.

Všichni tlačí na rozvoj elektromobility a podobně. Pokud by byl podobný tlak i na budování nových jaderných zdrojů, už dnes by drtivá většina zemí stavěla nové bloky. Snaha o zajištění zdrojů potřebných k uskutečnění těchto plánů však zdaleka nedosahuje takového výtlaku. To postrádá elementární logiku.

Ještě se vrátím k účasti českých firem na výstavbě nových jaderných bloků. Může vláda tlačit na uchazeče, aby jich zapojili co nejvíce?

Vláda by se měla ztotožnit s tím, že je státním zájmem nenechat průmysl na holičkách. Podpora ze strany státu má momentálně nějaké své limity. Vedou se ale různé úvahy o tom, že by se nějakým způsobem změnila akcionářská struktura ČEZ, stát by firmu nebo nějakou její část například vlastnil ze sta procent. Pokud chce stát velet a vlastnit projekt, je to asi nejlepší řešení, musí ale podniknout kroky, které k takové změně povedou, případně najít jiný způsob. S ohledem na to, že stavbu bude financovat ze svých prostředků, by logicky měl mít ve svých rukách dostatečné nástroje pro to, aby řekl: „Bude to tak a tak. Chceme tuhle přidanou hodnotu, protože když do projektu investujeme stovky miliard korun, chceme mít také všechny benefity, které z toho plynou.“ I při tomto přístupu ani jeden z poten­ciálních stavitelů nepřijde zkrátka.

Stát má projekt financovat, ale když se podíváme na stav rozpočtu, je otázka, kde stovky miliard na projekt sežene…

Musíme si uvědomit, že je to investice rozložená v čase. Ano, když se řekne, že čtyři bloky vyjdou na stovky miliard korun, vypadá to strašně. Pokud ale investici rozložíte v čase, víte, kolik musíte investovat v daném roce, a porovnáte to se státním rozpočtem, částka není tak vysoká a země by si ji měla umět dovolit.

Mimo jiné i proto je ve státním zájmu umístit při výstavbě české firmy, protože prostřednictvím jejich účasti se sníží náročnost investice se všemi efekty, které k tomu patří. Vlastně si pak část peněz pošle stát zpět.

Josef Perlík
foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Jak to myslíte?

Ušetříte na lidech, na nezaměstnanosti, zvýšíte kvalifikaci lidí, firmy získají zakázky v zahraničí, v Česku zdaní své příjmy a tak dále. Takové efekty jsou ve stovkách miliard korun.

Je obrovský rozdíl poslat stovky miliard vítězi a nic dál neřešit, nebo to poslat s tím, že největší část chci zajistit českým průmyslem a z toho máme takové a takové efekty. Když má management každé firmy povinnost s ní řádně nakládat, politická reprezentace by na tom měla být stejně. Nebo alespoň takto uvažovat, a hlavně jednat.

Ještě jste mi neodpověděl na otázku, jaký je z hlediska českého průmyslu nejzazší termín, dokdy se musí začít stavět nové jaderné bloky.

Z našeho pohledu a z hlediska energetické stability by se měl dodržet naplánovaný harmonogram dostavby, to bohatě stačí. Jakékoli zpoždění může udělat problém.

Ještě ani není rozhodnuto o tom, zda se bude stavět jeden, nebo čtyři bloky. Do toho se v rámci tendru může někdo odvolat proti výsledku a podobně. Událostí, které mohou způsobit zpoždění, je docela hodně…

Obava je namístě, ale musíme se všichni v našem vlastním zájmu postarat o to, aby se nic takového nestalo. Bez nových zdrojů budeme mít v Česku problémy, které ještě zažije naše generace.

A to docela rychle…

To ano, o našich dětech ani nemluvím. Takže dnes je v zájmu nás všech stavět. A je zcela kritická diskuse, jestli jeden, nebo čtyři bloky. Je zjevné, pragmaticky, věcně, z pohledu energetické bezpečnosti ČR, že to musí být čtyři bloky, jejich stavba je zásadní. Chápu však současný postoj, kdy je potřeba primárně dotáhnout stávající tendr tak, jak byl vypsán, a pak situaci řešit dále. Z pohledu průmyslu – nechci se prezentovat jako někdo, kdo tlačí slepě jen za víc práce pro firmy bez ohledu na zbytek – by v nějaké míře jeden blok, umístí-li se tam průmysl tak, jak je schopen, stačil, ale pro stát jsou čtyři bloky naprosto klíčové.

Pohled na energetiku výrazně změnila válka na Ukrajině a energetická krize. Ovlivňuje to tendr na dostavbu jaderných elektráren, třeba tím, že si vládní představitelé uvědomili, jak je důležitá energetická soběstačnost?

Tendr to nezrychlilo, ten zatím jede víceméně tak, jak byl naplánovaný, a to je v pořádku. Vidím změnu spíše v souvislosti s mentálním chápáním současných problémů a potřeby je řešit, což ale bohužel souvisí s mentalitou lidí jako společenstvím. O spoustě věcí a problémů se mnohdy jen povídá a jejich řešení váznou, dokud nenastane nějaká katastrofa. To je historická věc vývoje celého lidstva.

Přišel covid, související ekonomické ztráty, omezení svobody pohybu, pak Ukrajina, energetická krize, ceny vyletěly.

A jestli Ukrajina jako taková může pomoci tendru a výstavbě? Ne, situace je daná, Česká republika nový jaderný zdroj potřebuje a měla by se o to postarat. A věřím, že se postará. Ale může mentálně pomoci v tom, že si více uvědomíme skutečnou potřebu problémy řešit a to, že jejich dlouhodobá ignorace nemusí být taková legrace směrem do budoucna.

Kdyby přišel nedejbože blackout, všichni si najednou uvědomí, že se může klidně stát, že si jeden den zmáčkneme vypínač a nic se nerozsvítí. A to, co všichni nyní považujeme za naprostou samozřejmost, najednou nebude platit.

Český jaderný průmysl byl dlouhodobě orientován na ruské technologie, tudíž i na státy, které je využívají. Jak těžké je najít nové trhy, když s Ruskem teď skončila takřka veškerá obchodní spolupráce?

Dogma, že jsme byli prorusky orientovaný průmysl, je trochu povyšováno nad samotnou realitu. Samozřejmě historickým vývojem tady byly umístěny ruské technologie, ČEZ provozuje ve svých jaderných elektrárnách ruské technologie, byť postavené, servisované a modernizované zejména českým průmyslem. Na základě všech smluv bylo ruské know-how, design, prostě všechno, historicky předáno do českých rukou. Za minulého režimu se víceméně rozdělilo, co bude která česká firma dělat. Vše bylo centrálně řízené a jednoznačně vznikl základ pro jaderný průmysl. Ale už v podstatě s koncem dostavby Temelína firmy, které se dokázaly udržet na trhu, pochopily, že se nemohou orientovat jen tímto směrem a omezit se na jedinou technologii.

Český jaderný průmysl je ze značné míry proexportně orientovaný, a to nejen na Rusko a ruské projekty, ale i minimálně na projekty francouzské. Dokázal si najít i jistou míru spolupráce s Westinghousem.

To ale neznamená, že jej ten momentální výpadek nezasáhl. Zasáhl a značně, nicméně velmi individuálně. I v těch nejhorších případech to však byl naštěstí vždy jen výpadek části, a ne celku. Firem, které to zasáhlo v celém rozsahu, je minimum.

V současné situaci je největší hrozbou pro průmysl, že narazí na pomyslnou zeď v okamžiku, kdy se neumístíme na projektu výstavby nového jaderného zdroje tady doma, v České republice. V takovém okamžiku už nepůjde jen o částečné výpadky obchodních příjmů firem, jako to bylo kvůli Rusku, v takovém případě už může jít o mnohem více, prakticky o vše – akcionáři budou zvažovat změnu oboru, výrazné restrukturalizace firem, prodej, zavření a podobně. Takový výpadek by byl nenahraditelný v existenci mnoha firem. 

Josef Perlík (46)
• V roce 1999 absolvoval Západočeskou univerzitu, Fakultu strojní.
• Od roku 2001 pracoval ve společnosti Škoda JS, kde v rámci kariéry vystřídal několik postů.
• V roce 2006 nastoupil na pozici ředitele divize Inženýring a od roku 2007 řídil účast společnosti Škoda JS na největší investiční akci na Slovensku – dostavbě jaderné elektrárny Mochovce.
• V roce 2010 se stal členem představenstva Škody JS, v letech 2016 až 2018 byl jeho předsedou a generálním ředitelem společnosti.
• V letech 2018 až 2020 působil jako poradce v oblasti energetiky, a to zejména pro holding Czechoslovak Group, následně CE Power Industry.
• V lednu 2021 byl jmenován předsedou představenstva společnosti Sigma Group.
• Od dubna 2021 současně zastává i post výkonného ředitele Aliance českých technologických dodavatelů pro energetické zdroje.