Příliš vřelé manželství. Potřebujeme ve společnosti další příkop?

Legitimní vzájemné nároky účastníků stejnopohlavních partnerství lze bezesporu ošetřit bez institutu manželství.

Příliš vřelé manželství. Potřebujeme ve společnosti další příkop?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Popularita vlády v těžkých dobách klesá a menší partneři se v průzkumech propadají do bezvýznamnosti a zřejmě také do paniky. A tak otevírají veřejné diskuse o tématech, která se v koaliční dohodě z programu vyškrtla. Třeba o zvýšení daní, jak v případě uhlobaronů požadují Piráti, či o zavádění eura, jak se pro změnu snaží TOP 09.

Markéta Pekarová Adamová má na tuto hru zřejmě dost času a nálady, takže aktuálně zvedla téma manželství pro homosexuály, čímž dráždí zejména lidovce, ale i významnou část konzervativních členů ODS.

Manželství jako nástroj státu

Možná by se nad tím dalo mávnout rukou jako nad něčím, co v dnešní dost kritické době nestojí za nějakou vážnou diskusi. Nicméně veřejností toto téma stále rezonuje a LGBT aktivisté ho urputně živí a táhnou k vítěznému konci. Je realitou, že pro většinu populace, jak ukazují různé průzkumy, to není žádný problém a větší část populace by sňatky homosexuálním párům klidně dopřála, když o to tak stojí. Nakonec proč někomu upírat právo na „naplnění lásky“, jak zní častý argument.

Třeba proto, že manželství není institutem pro naplnění lásky, ale praktickým nástrojem státu, jak ošetřit a ochránit zájmy a legitimní vzájemné nároky páru tak, aby plodil a vychovával potomky a zajistil reprodukci komunity. Tento svazek je základem jakékoli lidské společnosti, a proto si ho vysoce cení lidé s tradičním hodnotovým založením, jako jsou věřící, ale zdaleka nejen oni. Stejnopohlavní svazek tuto funkci nemá a mít nemůže, a tak není důvod mu toto specifické privilegium poskytovat. Legitimní vzájemné nároky účastníků stejnopohlavních partnerství lze bezesporu ošetřit bez institutu manželství.

Pandořina děloha

Z urputného úsilí aktivistů i toho, jak se LGBT agenda prosazuje v jiných zemích, je přitom zřejmé, že manželství není konečným, ale ani hlavním cílem. Tím je legální výroba a pořizování si dětí prostřednictvím takzvaných náhradních matek, což má zásadní etický, ale i biologický dopad.

Především je přitom absolutně popíráno právo dítěte na vlastní biologické rodiče a prospěch nově vzneseného a neospravedlnitelného nároku každého na nějaké dítě. Z etického pohledu jde v tomto případě jednoznačně o obchod s dětmi, který je za jiných okolností z pochopitelných důvodů trestný všude na světě. Na rozdíl od náhradního mateřství, které řada zemí legalizovala a stal se z toho výnosný byznys prosperující na dělohách žen z nejchudších oblastí světa.

Toto téma má pak ale ještě další rozměr, kterým je otevření Pandořiny skříňky genetické manipulace. Zákazník dostává možnost, a to nejen teoretickou, vybírat si genetický profil kupovaného dítěte. A nakonec to zdaleka nemusí být jenom homosexuál.

Zrovnoprávnění tohoto způsobu reprodukce s tou přirozenou vykopává ve společnosti hluboký příkop a dělí ji na nesmiřitelné strany.

Je velmi pravděpodobné, že i u nás v tomto sporu nakonec, třeba za pár let, vyhraje strana „pokroku“. Protože ten, jak pravil klasik, nezastavíš. O tom, že to je pro celou lidskou společnost špatně, však nejsou přesvědčení jen zaostalí bigotní katolíci.