Komentář: Největší zelená fantasmagorie o vašich radiátorech za stovky miliard

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Celý článek
0

Ruští oligarchové opustili trh se superjachtami, jejich prodej klesl

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Celý článek
0

Emun spouští v Česku nový private equity fond. Zaujme správce rodinného majetku, nadace nebo církve

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Celý článek
0

Lidé z digitální propasti. Jak se dá přežít bez mobilu a platební karty?

Bez internetu, platební karty a chytrého telefonu nezaplatíte leckde za parkování, nedojdete si na záchod, ve vlaku si nic nekoupíte a exekutor vám možná prodá střechu nad hlavou

Lidé z digitální propasti. Jak se dá přežít bez mobilu a platební karty?
ilustrační foto | foto Tomáš Novák týdeník HROT

Internet, platební karty, sociální sítě, mobilní telefony nebo třeba chytré veřejné záchodky už dlouho nejsou žádnou novinkou. Neustále se mluví o digitálním zaostávání Česka a sousloví „umělá inteligence“ by mohla o letošní titul Slovo roku připravit zřejmě jen mimořádně nešťastná shoda okolností. Jenže pořád existují lidé, kteří žijí úplně jinak – nedigitálně. Zkuste si třeba promluvit s Janem Vobořilem, advokátem a ředitelem spolku Iuridicum Remedium, který se už léta (kromě jiného) zabývá něčím, co nazývá „právem na analog“.

Případ jednoho z jeho klientů – prozradíme o něm jen to, že mu letos bude 56 let – ukazuje, co se nedigitálním lidem občas děje. Dotyčný (říkejme mu Karel) si vzal před lety úvěr a kvůli poněkud zvláštnímu požadavku nebankovní společnosti, která mu ho poskytla, si zřídil datovou schránku. Bylo to absurdní, protože neměl počítač a ani ho neuměl ovládat. Není fér tvrdit, že za nesplácení úvěru mohla jen jeho počítačová negramotnost, ale nepochybně k němu přispěla.

Karel každopádně spadl do insolvence a soud mu povolil oddlužení. A vše se opakovalo. „O rozhodnutích či podáních, na něž bych měl reagovat a která jsou doručována pouze prostřednictvím zveřejnění v insolvenčním rejstříku, reálně nemohu vědět. Nemám prostředky na to, abych si zajistil připojení k internetu, a i kdybych tyto prostředky měl, tak neumím s internetem pracovat, vyhledávat v něm,“ popisuje následující události jedna z listin založených do insolvenčního rejstříku.

V rejstříku se nakonec objevilo i klíčové rozhodnutí insolvenčního správce, že oddlužení se kvůli špatné platební morálce ruší a dluh má být splacen prodejem Karlova domu. Tím začala běžet sedmidenní lhůta, během níž bylo možné podat proti prodeji námitky, jenže když o námitkách nevíte, těžko je podáváte. O prodeji domu se tak Karel dozvěděl až ve chvíli, kdy přišel exekutor. O dům přišel, dnes žije v garáži a jeho – kvůli prošvihnutým lhůtám mimořádně složitý – případ je nyní už podruhé u Nejvyššího soudu.

Digitalizace je skvělá a naprosté většině lidí šetří čas a peníze. Co ale dělat s těmi, kteří ji nedokážou – nebo nechtějí – přijmout?

Úhel pohledu

Rychlost digitalizace je ohromující. Internet podle loňských dat Českého statistického úřadu použilo alespoň jednou v životě 89,5 procenta Čechů starších šestnácti let, informace o zboží a službách na něm hledaly tři čtvrtiny a videi na YouTube (či podobných službách) se bavily tři pětiny lidí. Stejný počet Čechů na internetu nakupuje. Už v roce 2019 překonaly bezkontaktní platby u obchodníků svým objemem úhrady v hotovosti a nyní začínají být předpotopním vynálezem i samotné platební karty. Loni alespoň jednou zaplatilo mobilem či hodinkami 39 procent Čechů (podle kartové společnosti Mastercard chodí zhruba čtvrtina Čechů běžně ven bez peněženky) a sociální sítě (používá je 58 procent lidí) jsou plné stížností mladých lidí na to, že si po nich nějaký obchod či bar dovolil chtít hotovost, a tak už tam nikdy nepáchnou.

Jenže to je jen jeden úhel pohledu. Víc než desetina (10,5 procenta) Čechů internet nikdy v životě nepoužila a denně či téměř denně si ho „otevře“ jen 77,7 procenta lidí. Ještě hůř jsou na tom senioři. Denně či téměř denně používá internet jen 19,8 procenta Čechů starších 75 let a v kategorii 65 až 74 let je to 45,7 procenta. Někteří lidé stále nemají bankovní účet ani platební kartu (spolehlivé údaje kupodivu neexistují) a 29 procent Čechů nepoužívá internetové bankovnictví, přičemž v kategorii nad 75 let jich je 85,6 procenta. Celkem 19 procent

Čechů nevlastní chytrý telefon. Řada dalších lidí je navíc, řekněme, digitálně pologramotná: dovedou sice obstoj­ně obsluhovat sociální sítě a sledovat ­videa, ale je naprosto nad jejich síly vyplnit správně – a bez pomoci – elektronický formulář.

Slevy a záchodky

První reportáže o chytrých veřejných záchodcích se u nás objevily před pěti lety. Toalety byly drahé, ovšem automaticky hlídaly stav vody či papíru a dal se tam dobít mobil. Možná nejzásadnější inovací ale bylo, že se do nich nedalo dostat bez platební karty či mobilu, což je mělo chránit před vandalismem lidí na okraji společnosti. Jenže to jaksi úplně nefunguje. Když se autor tohoto článku minulý týden vypravil do Prahy 6, která patří k průkopníkům chytrého záchodování, žádnou úchvatnou „svatyni kloaky“ nenalezl. Chytrá toaleta na Puškinově náměstí byla uzavřena „z důvodu vandalismu“, zatímco ta v parčíku u ulice Lotyšská se nijak nelišila od jakéhokoli jiného nehlídaného veřejného záchodku, což mimo jiné obnášelo velmi opatrně našlapovat, na nic nesahat, moc se nerozhlížet, (pokud možno) nedýchat, a hlavně co nejrychleji zmizet. Otázka zní, jestli obětování všech nedigitálních lidí za něco takového vůbec stálo.

O digitální propasti (digital gap) se mluví už od devadesátých let a lidé, kteří zůstali na jejím analogovém okraji, zažívají stále více ústrků. Digitální vyloučení má nekonečně mnoho podob – od nepřístupných záchodků až po prodaný dům pana Karla.

19 % Čechů nemá chytrý telefon.

29 % Čechů nepoužívá internetové (mobilní) bankovnictví.

89,5 % všech Čechů starších šestnácti let použilo alespoň jednou v životě internet.

19,8 % Čechů starších 75 let používá internet denně či téměř denně.

64 : 36 je poměr bezkon-taktních plateb u obchodníků ku platbám v hotovosti.

Příkladů se dá najít spousta. V některých vlacích společnosti RegioJet si bez platební karty nekoupíte jídlo a někde (třeba v Brně na modré zóně) nemůžete v hotovosti zaplatit za parkování. Mimořádně nepopulární, hlavně mezi seniory, je praxe některých obchodních řetězců vázat slevy (či jejich část) na mobilní aplikace, k čemuž sáhl třeba Albert nebo Lidl. Samozřejmě se tomu dá pohrdlivě smát, jenže v zemi, kde (nyní již bývalý) ministr zemědělství oficiálně propagoval akční mouku za 12,90 koruny, nejde o žádnou maličkost.

Pozadu nezůstávají ani úřady a „pokusnými králíky“ se po­dle Vobořila stali v poslední době hlavně uprchlíci z Ukrajiny. Pokud se třeba chtějí objednat na schůzku kvůli prodloužení víza, musejí tak činit výhradně elektronicky, což dělá oběma stranám nekonečné potíže už kvůli přepisu jejich jmen do češtiny. Výhradně elektronicky se také dalo dlouho žádat (změnil to až soud) o solidární příspěvek určený lidem, kteří u sebe ubytovali uprchlíky.

Datovky budou, i kdyby na chleba nebylo

Jsou to všechno větší či menší nepříjemnosti. Už teď ale máme zaděláno na jeden skutečně velký průšvih. Letos v lednu zřídil stát přes dva miliony datových schránek a z moci úřední je přidělil všem OSVČ, spolkům a nadacím, které je ještě neměly. Z květnového vyjádření Digitální a informační agentury plyne, že zhruba 790 tisíc nových uživatelů se do nich ještě ani nepřihlásilo.

V části případů může jít o pozastavené živnosti, ale do zbylých datovek už začaly od úřadů a soudů chodit dopisy, což může jednou vést k podobným koncům jako v případě pana Karla. „Až jednou budeme s odstupem hodnotit počátky nějaké další dluhové krize, dost pravděpodobně narazíme na tisíce fikcí doručených výzev nebo rozsudků z nikdy neotevřených datovek, na něž jejich adresáti nereagovali,“ říká Vobořil.

Právo platit hotovostí

Zákon o oběhu bankovek a mincí teoreticky zaručuje právo platit v hotovosti. Ve skutečnosti je to ovšem poněkud složitější, protože ČNB a ministerstvo financí vykládají dotyčný paragraf naprosto odlišně. Podle centrální banky musí hotovost akceptovat každý obchodník, kdežto ministerstvo míní, že se může z této povinnosti vyvázat, pokud to dopředu oznámí.

A to mohlo být ještě daleko hůř. Ministerstvo vnitra totiž původně plánovalo, že datovky budou povinné pro všechny fyzické osoby, které v minulosti osvědčily, že dovedou se státem komunikovat elektronicky, což by se podle Vobořila týkalo i „seniorů, za které to v minulosti udělal třeba někdo z rodiny“. Pozoruhodná je pak motivace ministerstva vnitra, kterou před rokem na konferenci ISSS poodhalil ředitel odboru eGovern­mentu Roman Vrba (o jeho vystoupení podrobně informoval server Lupa.cz), když prohlásil, že schránky budou OSVČ používat „trošku nedobrovolně“ a budou z toho „neuvěřitelně naštvané“. To ovšem mělo být podle Vrby zároveň „úžasný“ v tom, že tito „občané, klienti, rovná se voliči“ vyvinou tlak na stát a digitalizace se konečně hne kupředu: „Je velmi pozitivní na závěr říct, že eGovernment se v následujících letech určitě posune někam dál a lépe.“

Konec SMS

Tlak na rychlou digitalizaci je všeobecný a hodně aktivně si v něm počínaly kartové společnosti a banky. Již zmíněná Mastercard vyhlásila na jaře 2019 pražský Střelecký ostrov za „první bez­hotovostní ostrov“ a z bank byla velmi důrazná hlavně Raiffeisenbank.

Ta jako vůbec první zavedla na podzim 2020 poplatek za ověřování transakcí pomocí SMS (platilo se devatenáct korun měsíčně), přičemž potvrzení prostřednictvím mobilní aplikace na chytrém telefonu bylo dál zdarma. Později se k tlaku na klienty přidaly další banky (například Česká spořitelna, Moneta, ČSOB či UniCredit Bank), a to buď zpoplatněním SMS, nebo znepříjemněním potvrzovacího procesu, Raiffeisenbank ale nakonec od svého vynálezu loni upustila. Mluvčí banky Tereza Kaiseršotová to zdůvodnila tak, že ti, kteří na nový způsob přejít mohli (vlastnili chytrý telefon) a chtěli, tak již učinili, kdežto zbylé zatvrzelce nepřimělo ke změně postoje ani zavedení poplatku.

Obnovující se propast

Klasický argument zastánců bezpodmínečného digitálního pokroku zní, že digitální propast se stále zužuje a jednou docela zmizí. Statistiky dokumentující rychlé šíření internetu, chytrých telefonů či platebních karet skrz naskrz společností tomu sice nasvědčují, jenže ve skutečnosti jde nejspíš jen o zbožné přání.

Tak zaprvé, čím víc lidí se „digitalizuje“, tím – a to je paradox – širší propast zeje mezi nimi a mizející menšinou, která z nějakého důvodu zůstala mimo. A zadruhé, komunikační technologie zběsile uhánějí kupředu, a tak třeba sociolog Petr Lupač píše v této souvislosti o „neustále se obnovující digitální propasti“. Nové technologie je třeba nepřetržitě vstřebávat, a kdo tak nečiní, zaostává. Ostatně když v šedesátých letech zkoumal americký sociolog Everett Rogers šíření inovací (zabýval se třeba postupným přijímáním hybridní kukuřice mezi farmáři v Iowě), zjistil, že zhruba šestnáct procent lidí patří z podstaty mezi „zpozdilé“, tedy mezi osoby, které jsou krajně podezřívavé ke všem novinkám, přijímají je teprve pod tlakem, a to často až v okamžiku, kdy začínají zastarávat. Jinak řečeno, jistá část společnosti bude nějakou formou digitálního „zaostávání“ postižena vždy.

Právo na analog

Řešení tohoto stavu jsou podle Vobořila v zásadě dvě. Zaprvé „zachovat a rozvíjet ‚papírovou‘ alternativu pro lidi, kteří nemůžou nebo nechtějí být digitální“. Pomoci by podle něj mohlo třeba posílení Czech Pointů tak, aby fungovaly jako asistenční místo pro ty, kdo nemají přístup k počítači a k internetu, popřípadě s ním neumějí pracovat. Něco podobného dělají už dnes lidé z neziskovek, třeba Weronika Lipšová z Člověka v tísni, která je dluhovou poradkyní na Děčínsku a ve Šluknovském výběžku. Datová schránka je z jejího pohledu velmi rozumnou záležitostí, protože se díky ní může k důležitým úředním listinám teoreticky dostat i člověk, který se kvůli obavám z mobiliární exekuce neustále stěhuje z místa na místo. V praxi to tak úplně neplatí, protože s datovkou ­neumí pracovat, nebo se práce s ní dokonce panicky bojí. Lipšová proto se svými klienty „prochází“ datové schránky a insolvenční rejstřík, vysvětluje jim obsah dokumentů a vše jim tiskne: „Přikláním se k papírové cestě, aby si všechno mohli založit a uchovat, dokumenty v digitální podobě pro mé klienty nic neznamenají.“-

Zadruhé je podle Vobořila důležité digitální propast uzavírat – zlepšováním dostupnosti připojení k internetu, vzděláváním a motivováním lidí, aby moderní technologie sami chtěli vy­užívat, protože pro ně budou přínosné: „A nemyslím tím povinné zavádění datových schránek, kvůli kterému jsou lidé vůči digitalizaci spíše předpojatí.“