Za 12 vteřin ukrást 25 milionů dolarů? Nové technologie ohrožují bezpečnost bank

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Bankovní systémy potřebují výrazně posílit ochranu před riziky, která přinesly nové technologie, blockchain a umělá inteligence 

Celý článek
0

Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Chvála války. Proč nejsilnějšími státotvornými faktory v dějinách byly konflikty?

Proč v minulosti vznikaly státy a říše? Kontroverzní studie publikovaná v časopise Science Advances tvrdí, že nejsilnějšími státotvornými faktory v dějinách byli železný meč a osedlaný kůň

Chvála války. Proč nejsilnějšími státotvornými faktory v dějinách byly konflikty?
ilustrace | Profimedia.cz

Loni  v únoru Rusko bez vyhlášení války přepadlo Ukrajinu. Putin vzápětí zpochybnil právo Ukrajiny na samostatnou existenci, když ji prohlásil za „neodmyslitelnou část našeho duchovního prostoru“. V Buči ruští vojáci vraždili a znásilňovali ženy, muže i děti. V Kramatorsku i Vinnycji roztrhaly rakety na kusy desítky lidí. V ruských lágrech mezitím zmizely desetitisíce odvlečených Ukrajinců a na dobytá území Kreml posílá učitele-politruky, aby dětem vtloukli do hlavy „ruskou pravdu“.

Válka je svinstvo a vždycky byla. Pokud se ale na válčení zkusíme podívat bez emocí, zjistíme, že nepochybně přispělo k pokroku (ať už si o něm člověk myslí, co chce) a patří mezi důležité faktory, které kdysi dávno nastartovaly vznik složitých sociálních struktur a vedly k tomu, že lidé začali zakládat státy a říše. Není to úplně nová myšlenka, tým amerických a britských antropologů, biologů, matematiků a dalších publikoval v uznávaném vědeckém časopise Science Advances kontroverzní studii, která na základě složitého statisticko-matematického modelu tvrdí, že osvojení pokročilých válečných technologií hrálo v tomto ohledu naprosto zásadní roli.

Při čtení některých pasáží studie si historik připadá, jako by v ruce držel Asimovův sci-fi román Nadace (matematik Hari Seldon v něm díky svým „psychohistorickým“ rovnicím propočítá, kdy a jak se obnoví rozpadající se galaktické říše), přesto jde o mimořádně zajímavý text, který by neměl zapadnout.

Od Boha k zrní

Na otázku, proč se lidské společnosti začaly formovat ve státy, se dá odpovědět mnoha různými způsoby. Oficiální historiografové dávných států a říší hledali většinou vysvětlení v nějakém mytickém Božím zásahu a odlesku Boží všemohoucnosti, který se tím přenesl na vládnoucí dynastii. Dále se tvrdilo, že se na založení státu lidé dohodli a uzavřeli „společenskou smlouvu“ (Hobbes či Rousseau), že se státy zrodily náhodou, kvůli ochraně soukromého vlastnictví (Engels), stvořil je „duch“ lidu či – jak soudili sociální darwinisté – si moc kontinuálně uzurpovali ti nejschopnější, až z toho vznikl stát.

Naprostá většina dnešních antropologů a archeologů se shodne, že zásadní roli sehrálo přijetí zemědělství: lidé se usadili na místě, rychle začal růst jejich počet, řádově se zvýšilo dosud limitované množství mezilidských vztahů, a tak nezbylo než vytvořit hierarchizovanou vládu a správu. Dodejme, že tato hypotéza jednoznačně preferuje pěstování obilí, a ne brambor (po sklizni nehnije, dlouho vydrží, a tak se ho vyplatí opečovávat a hlídat, tedy budovat společenské struktury) a celá jedna zakladatelská teo­rie vyrostla kolem velkých společných závlahových projektů (školní učebnice takto už léta zdůvodňují, proč se první státy objevily právě v Mezopotámii a Egyptě). Kromě toho se zdůrazňovala role obchodu, směny a samozřejmě konfliktů. Těch vnitřních, v nichž šlo o utlačování a ovládání (kdyby byl autor marxista, nazval by to třídním bojem), i těch vnějších, tedy válek.

Koně & železo

A jsme zpátky u výše zmíněné studie. Její autoři využili globální historickou databanku Seshat (hlavní autor studie Peter Turchin je zároveň předsedou správní rady Seshatu), do níž historici a archeologové postupně vložili údaje zhruba o čtyřech stech minulých společností (existujících v letech 9600 př. n. l. až 1900 n. l.), a to ve formě statisticky zpracovatelných proměnných: Měl ajjúbovský sultanát, ovládající ve 12. století Jemen, profesio­nální byrokraty? Ano. Kolik měla říše Huari (Wari), existující v Peru před rokem 1000, obyvatel? Sto tisíc až pět set tisíc. Kolik obyvatel mělo hlavní aztécké město Tenochtitlán v době španělské expanze? Sto padesát tisíc až tři sta tisíc.

Složitost společenského systému vybraných populací určoval tým v čase (krok byl sto let) na třech škálách. Zaprvé zjišťoval, jak se měnila velikost jednotlivých společností, tedy například počet obyvatel, velikost ovládaného území či lidnatost hlavního města. Zadruhé měřil, jak rostla složitost správní, sídelní a vojenské hierarchie, a to počtem vertikálních úrovní (obyčejný člověk, správce vesnice, správce okresu, správce kraje, správce provincie…), a zatřetí si všímal, jak se systém vládnutí specializoval: objevení se profesionálních byrokratů, vojáků a kněží, soudního systému či právních kodexů.

Kromě toho bylo třeba vytipovat „podezřelé“, kteří tento růst společenské složitosti mohli podle různých teorií podnítit. Tým si jich vybral celkem sedmnáct, a to třeba: produktivitu zemědělství (v tunách na hektar), dobu od přijetí zemědělství (starobylost zemědělství), přítomnost zavlažovacích systémů, existenci jiných veřejných statků (silnic, mostů, skladů potravin, poštovních služeb), rozvoj obchodu, kvalitu směnného systému, komplexnost oběhu informací, vliv náboženství, sílu vnitřních konfliktů, sofistikovanost a rozmanitost vojenských technologií a konečně existenci jezdectva a znalost železa.

Data se „prohnala“ systémem složitých rovnic, hledaly se zpětné vazby a nakonec z více než sto tisíc možných kombinací vypadla, jak konstatuje studie, až „nečekaně jednoduchá síť příčinných souvislostí“. Vnitřní konflikty, obchod, směna, informace, náboženství ani zavlažování neměly na růst složitosti společností podle tohoto matematicko-statistického modelu prakticky žádný vliv. Naopak čtyři faktory vedly k růstu složitosti zcela jednoznačně a velmi výrazně: produktivita zemědělství, starobylost zemědělství, sofistikované vojenské technologie a nejvíce ze všeho – koně a železo. „Nikomu se tato ošklivá myšlenka nelíbí, protože válečnictví je samozřejmě hrozná věc a neradi si myslíme, že může mít nějaké pozitivní účinky,“ okomentoval tento ne úplně optimistický výsledek pro časopis Scien­ce Turchin.

Stručný kurz (psycho)historie

Představit si to lze podle Turchina následovně. Společnost, která si osvojila jezdectvo a železné zbraně, se může účinněji bránit a dobývat sousední území. Právě tento konkurenční boj vede k tomu, že se společnosti stávají složitějšími, protože je nezbytné, aby budovaly stále dokonalejší armádu pro vedení stále sofistikovanějších válek a stále složitější správu a byrokracii kvůli řízení dobytých území, stále většího množství lidí a získaných zdrojů.

V závěru studie vstoupili její autoři na horkou půdu a představili stručný – a dodejme poněkud šablonovitý – „kurz dějin“, tak jak ho popisuje jejich model. Kolem roku 3000 př. n. l. se podle nich objevily zásadní technologické inovace symbolizované bronzovými meči, které brzy následoval vznik prvních dvou makrostátů (s územím větším než sto tisíc kilometrů čtverečních) – Sumeru a egyptské Staré říše. Poté přišla stagnace a nový impulz přineslo až rozšíření válečných vozů, přileb, štítů a dalších válečných vymožeností, což vedlo ke vzniku chetitské říše v Anatolii, dynastie Šang v Číně či egyptské Nové říše. Všechny tyto státy byly výrazně organizačně složitější než jejich předchůdci. Jeden z nich – Nová říše – dosáhl poprvé velikosti megaimpéria (více než milion kilometrů čtverečních).

Po dalším období stagnace se objevily nové vojenské inovace – železo a jízda na koni, což s odstupem tří set až čtyř set let vedlo podle modelu ke vzniku dalších eurasijských megaimpérií, jako byly perská a římská říše (což je trochu absurdita, protože jezdectvo hrálo v římské armádě podružnou roli). Následná stagnace trvala podle autorů skoro dvě tisíciletí, během nichž ani ty největší říše neměly rozlohu větší než tři mi­liony čtverečních kilometrů. Vše změnily objev a rozšíření střelných zbraní, které vedly k vzniku „říší střelného prachu“ a s odstu­pem několika staletí k evropské koloniální expanzi.

Vzestup Evropy

Zastavme se u toho posledního. Není třeba pochybovat o tom, že evropské zbraně měly svého času při střetech s jinými kulturami absolutní převahu. Stačí se podívat, jak snadno Pizarro a jeho dvě stě hrdlořezů rozvrátili inckou říši a jak si Cortés s jen o něco větším počtem Španělů podrobil Aztéky. Jenže můžeme evropskou převahu – která o něco později vyvrcholila vznikem moderního státu a průmyslovou revolucí – vysvětlit jen tím, že se předtím do Evropy rozšířily střelné zbraně (v Číně děla existovala už ve 12. století a do Evropy se dostala přes Blízký východ nebo během mongolských tažení) a střelný prach?

ilustrace
Profimedia.cz

To je strašně schematická a zjednodušující představa. Pravda je, že historici přišli už dávno s „konfliktní“ teo­rií novověkého vzestupu Evropy: její rozdělení na řadu neustále soupeřících států a státečků vytvořilo hyperkonkurenční prostředí, které vedlo k rychlému přijímání inovací, protože kdo zaostal, koledoval si o porážku (opačným příkladem je imperiální Čína, která v 15. století direktivně a z ideologických důvodů zakázala do té doby velmi úspěšné objevitelské plavby, které ještě před Evropany dosáhly břehů východní Afriky). Zní to rozumně a pravděpodobně, jenže nevysvětluje to všechno. Sotva si lze třeba představit, že by toto harašení zbraní mohlo bezezbytku stát za trvale se zvětšujícím individualismem Evropanů a jejich neustále vzrůstající nezávislostí před Bohem i králem, že by mohlo spustit italskou renesanci, přivést na svět Koperníka, Shakespeara i Spinozu, zařídit stále propracovanější systém výroby, obchodu a směny a nakonec vyvrcholit průmyslovou revolucí, která během pouhých pár desítek let udělala ze zbytku světa ekonomický a mocenský přívěsek Evropy.

Autorům studie v předivu, ze kterého splétají dějiny, zjevně něco chybí a jejich matematicko-statistický model v případě jedné z nejdůležitějších událostí světových dějin (z hlediska globálního dopadu nemá nejspíš vzestup Evropy konkurenci) moc nefunguje. O důvodech se můžeme jen dohadovat. Nejspíš ale půjde o kombinaci mezerovitosti dat a přehnanou víru, že lze i s tímto nedostatkem matematicky popsat reálný svět. Výsledkem je, jak alespoň plyne z předchozího evropského miniexkurzu, že model ignoruje nebo neumí zachytit, jak se myšlení Evropanů měnilo v čase, a soustřeďuje se přehnaně na zbraně a války.

Dědictví oceli

Přes všechnu kritiku jde přesto o zajímavou práci. Model sice ani zdaleka neodpovídá na všechny otázky, ale to, co naznačuje, tedy vliv konfliktů na budování dávných komplexních společenství, lze jen sotva odmítnout. Zbraně a války tady zkrátka byly a státy i říše kvůli nim vznikaly, byť to možná pokaždé nebyl ten úplně nejzásadnější faktor ze všech. Někteří dobyvatelé (Napoleon, Hitler, Přemysl Otakar II., Attila…) toho sice vybojovali hodně, ale své zisky si podrželi jen chvíli, jiné říše zrozené z konfliktů naopak fungují už velmi dlouho – imperiální Rusko, Spojené státy, Čína, Indie (tu definitivně sjednotili až Angličané), Brazílie a mnoho dalších. Studie nám možná neříká nic jiného než to, že kdo měl kdysi dávno koně a ocel, ten přežil a dostal šanci vybudovat komplexní společnost. Poražení naopak tuto šanci nedostali a my o jejich existenci často ani nevíme, protože jejich jména už dávno zmizela v písku času.

A ještě jedna věc. Všichni lidé žijící na světě jsou potomci předků, kteří dovedli válčit a přežít lépe než ti druzí. Možná právě proto nám to zabíjení jde tak od ruky, i když je válka takové svinstvo. Ostatně Čingischán (a po něm Arnold Schwarzenegger coby Barbar Conan) dávno před Putinem říkával: „Největším potěšením je rozdrtit nepřítele, hnát ho před sebou, vidět jeho města spálená na popel a ty, již ho milují, zahalené v slzách, přitisknout na hruď jeho ženy a dcery.“