Hned na začátku si dovolím ujasnit jednu věc, aby nebylo nutné ji vysvětlovat znovu: Toto není esej o feminismu. Není to manifest, není to výzva k rovnoprávnosti, není to seznam křivd způsobených mužskou nadřazeností. Tyto texty existují, jsou potřebné a mají svá místa. Ale tady a teď nabízím jiný pohled.

Tohle je esej o paměti. O tom, jak paměť funguje, ale také jak selhává. O tom, že dějiny nejsou zrcadlem toho, co se stalo, nýbrž obrazem toho, co se někdo rozhodl zaznamenat. A o tom, že v mezerách mezi zapsanými řádky se skrývá nesmírné množství práce, myšlenek, vynálezů a odvahy – práce vykonané rukama a hlavami žen, které svět přijal, použil, zkonzumoval a bohužel nakonec zapomněl. Je to konstatování bez hořkosti, protože hořkost by esej zúžila. Je to vysloveno s údivem, který člověka přepadne, když najednou spatří, co ve skutečnosti celou dobu viselo přímo před jeho očima.