Slévárna
Shutterstock.com
Dekarbonizace
Bitva o zelenou ocel: USA brzdí kolaps vodíku, Evropa tlačí přes uhlíkové clo
Výroba oceli se podílí zhruba 11 procenty na globálních emisích skleníkových plynů. Přestože firmy hledají nízkouhlíkové alternativy, technologické i finanční překážky brání rychlému přechodu na „zelenou ocel“.
editor
Těžký průmysl patří k nejobtížněji dekarbonizovatelným sektorům. Ocel, základ moderní infrastruktury, vzniká tradičně v uhelných vysokých pecích, kde se železná ruda redukuje pomocí koksu. Právě tento proces stojí za přibližně 11 procenty globálních emisí.
Naděje na průlom v USA zesílily během vlády Joea Bidena. Federální administrativa vyčlenila miliardu dolarů na podporu nízkouhlíkové výroby pro firmy SSAB a Cleveland-Cliffs, píše ekonomický portál Oilprice.com.
Švédská SSAB plánovala využívat v Mississippi zelený vodík místo uhlí. Projekt se však zadrhl, když dodavatel Hy Stor Energy v roce 2024 zrušil kontrakt na dodávky vodíku. Následně byly odloženy i plány v Ohiu.
Kolaps amerického trhu se zeleným vodíkem a změna politických priorit znamenají, že v USA dnes pro zbytek dekády neexistuje významný řetězec navazujících projektů na výrobu skutečně zelené oceli. Bez stabilní podpory a levného čistého vodíku je přechod ekonomicky obtížný.
Evropa stvořila byrokratické monstrum. Musíme ihned jednat, jinak se staneme kořistí
Evropa mezitím zvolila jinou strategii. Od roku 2026 vstoupil v platnost mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Ten zpoplatňuje dovoz oceli a dalších průmyslových produktů podle jejich uhlíkové stopy. Firmy tak mají silnější motivaci investovat do čistších technologií, aby se vyhnuly vyšším poplatkům.
Technologické změny už probíhají. Zhruba 10 procent železa se dnes vyrábí metodou přímé redukce plynem (DRI), která má nižší emise než klasické vysoké pece.
Roste také podíl elektrických obloukových pecí (EAF), jež se podílejí asi 31 procenty na světové výrobě oceli. Při využití šrotu a nízkoemisní elektřiny mohou snížit emise až o dvě třetiny.
Problémem je rozsah. Svět ročně spotřebuje téměř dvě miliardy tun oceli a současné čistší technologie nedokážou tuto poptávku plně pokrýt. Navíc přechod na obnovitelnou elektřinu a zelený vodík vyžaduje masivní investice do infrastruktury.
Budoucnost zelené oceli tak závisí na kombinaci technologického pokroku, stabilních politických pobídek a cenových signálů, jako je uhlíková daň.
Zatímco Evropa tlačí na dekarbonizaci regulacemi, Spojené státy čelí zpomalení. Bitva o zelenou ocel tak zůstává otevřená – a rozhodne o tom, jak čistá bude výstavba i průmysl příštích desetiletí.
