Kluk ze Žižkova zvěčnil historický okamžik
Foto: archiv Richarda Cortése
Uprostřed historie
Ze žižkovské škváry až k Maradonovi. Neuvěřitelný příběh českého fotografa
Grafik, art director, ilustrátor a muzikant Richard Cortés se z žižkovských dvorků dostal až na finále mistrovství světa v Mexiku 1986. Po ztrátě vstupenek se díky neuvěřitelné shodě okolností ocitl přímo na stadionu Azteca, přeskočil zábrany a s fotoaparátem v ruce se stal svědkem okamžiku, který navždy změnil dějiny fotbalu. Pro redakci Hrotu na legendární události osobně zavzpomínal.
Richard Cortés
Panenka, Viktor, Veselý. To byly naše hvězdy. Jejich jména jsme si půjčovali na žižkovských dvorcích, na škváře fotbalového hřiště na Ohradě. Tady jsme čutali, brácha a já, za Viktorku Žižkov nejčastěji.
To byla sedmdesátá léta, Čechoslováci byli mistři Evropy a na fotbal jsme se dívali na černobílé třiceticentimetrové obrazovce. Jména jako Beckenbauer, Pelé, Maier se k nám dostávala z doslechu.
Emigroval jsem do Kanady v roce 1983. Na fotbal nebyl čas ani pomyšlení, začal nový život v neznámé zemi. Tatínek se nám ztratil po roce 1968 zpátky do svého rodného Mexika, kde jsem ho našel pomocí telefonní operátorky. Jezdil jsem za ním, v té době televizní hvězdou, a poznával tu nádhernou zemi.
Pozval nás – s mou tehdejší ženou – také na „mundial“ v roce 1986. Tady jsem se setkal poprvé s fenoménem „Maradona“. Mexico City samo o sobě je organizmus, který se vymyká definici nebo popisu.
Hluk, zápachy a vůně, chaos, neustálý pohyb miliónů lidí, toto všechno ještě umocněno hordami fanoušků, kteří přijeli na největší fotbalový svátek. Maradona všude. Na tričkách, suvenýrech, jeho podoba vystupující z reliéfních plakátů.
Díky své pozici v televizní společnosti sehnal táta lístky na klíčová utkání. Viděl jsem na vlastní oči „Boží ruku“, i když mi spíš – stejně jako rozhodčím – unikla. Zní to neuvěřitelně, ale tehdy nebyl ani videorozhodčí ani „instant replay“ na obřích obrazovkách.
Nevím dodnes, jak je to možné, ale „unikly“ mi v ruchu velkoměsta i lístky na finále, které jsem měl bezpečně schovány ve vnitřní kapse saka. Nejspíš se ztratily s celým sakem. Tragédie!
Nevím jak, ale tatík vykouzlil další dva lístky na nejvyprodanější utkání století. Do V.I.P. sekce. 114 600 diváků na Estadio Azteca je neuvěřitelný zážitek. Živoucí hučící masa lidí kolem zeleného obdélníku. Mexická vlna v takovém počtu opravdu vynikne.
„Totální chaos, objímající se Argentinci, zoufalí Němci,“ vzpomíná autor vzácných fotografií
Foto: archiv Richarda Cortése
Fotím od třinácti let a tuhle příležitost jsem si nenechal ujít. Vzal jsem si na utkání zrcadlovku Nikon s delším „sklem” a práskal jsem fotky rozdováděných fanoušků ostošest. Z lóže byl skvělý přehled o hře, ale na focení nic moc. Míč byl daleko.
Přesunul jsem se za bránu a druhou polovinu zápasu strávil v„kotli”. Vmáčkl jsem se až dolů, k ostnatému drátu a příkopu plnému policajtů.
Ze zápasu jsem popravdě moc neměl, oko jsem měl přilepené na hledáčku, zkoušel zachytit akci, když byla na dosah, hledal jsem záběry diváků, když byl míč na druhé straně hřiště.
Najednou byl konec. Vřava nabrala nové intenzity. Někteří diváci překonali bariéru a spolu s fotografy zaplavili hřiště. Bez většího rozmýšlení jsem si stoupl na sloupek ostnatého drátu a přeskočil příkop i policistu divoce mávajícího pendrekem. Byl jsem na hřišti!
Totální chaos, objímající se Argentinci, zoufalí Němci, práskal jsem kolem sebe jeden záběr za druhým, takže vmžiku mi došel film. Rychle založit roličku nových 36 potenciálních snímků.
Dav zvedl nějakého mužíčka na ramena a nese ho i se zlatou trofejí! U toho nesmím chybět! Cvakal jsem v rychlosti jeden obrázek za druhým.
Jak jsem se dostal ze stadionu, si už nepamatuju. Než jsem vyvolal ten černobílý film, neměl jsem tušení, že ten mužíček je legendární Maradona a že stojím uprostřed fotbalové historie.
