Adam Vojtěch, ministr zdravotnictví ČR
Michal Čížek, Hrot24
Pojišťovny přestanou být pokladnou. Ministr Vojtěch sahá tam, kam se dlouho nikdo netroufl
Českým veřejným zdravotním pojištěním proteče příští rok zhruba 605 miliard korun. O tom, kam peníze zamíří, ale stále do značné míry rozhodují centrálně nastavená pravidla. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chce od roku 2028 posílit zdravotní pojišťovny, více propojit úhrady s kvalitou a potřebami pacientů a změnit způsob, jakým se o penězích v systému rozhoduje. Jde o ambiciózní přestavbu, jejíž skutečný dopad bude záležet hlavně na konkrétní podobě zákonů.
šéfredaktor
Představte si organizaci, která každý rok hospodaří se stovkami miliard korun, ale jen omezeně může rozhodovat, kde přesně služby nakoupí, jak nastaví jejich cenu a jak výrazně zohlední jejich kvalitu. Není to úplně přesný popis českého zdravotnictví – pojišťovny už dnes smlouvají poskytovatele a část úhrad vzniká dohodou – ale podstatu problému vystihuje. Jejich prostor pro skutečné strategické nakupování péče je proti běžnému trhu stále velmi omezený.
Návrh úhradové vyhlášky na rok 2027 pracuje s příjmy veřejného zdravotního pojištění kolem 605 miliard korun a s náklady přibližně 604,8 miliardy. Na samotné zdravotní služby má jít asi 583,5 miliardy korun. Proti letošnímu očekávání mají příjmy podle podkladů k návrhu vzrůst zhruba o 44,4 miliardy, tedy o 7,9 procenta.
Současně je pravda, že systém v roce 2026 počítá se schodkem kolem 15 miliard korun. Vláda na jaře situaci řešila mimo jiné mimořádným přerozdělením rezerv mezi pojišťovnami a přípravou vyšších plateb za státní pojištěnce.
Z plátce nákupčím
Právě roli pojišťoven chce Vojtěch změnit nejvýrazněji. Ministerstvo v září představilo reformu Moderní veřejné zdravotní pojištění 2030, která má dát pojišťovnám větší odpovědnost za dostupnost, kapacity, kvalitu a efektivitu péče. První sada změn má projít legislativou v roce 2027 a začít platit od roku 2028.
Změnit se má především dohodovací řízení. Nemá se v něm jednat pouze o procenta navýšení úhrad jednotlivým segmentům, ale také o to, kolik a jaké péče je v regionech skutečně potřeba, jaké jsou personální kapacity a jaké výsledky poskytovatelé mají.
Současný vládní program výslovně počítá s větší smluvní volností mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli a s možností odlišovat platby podle kvality a efektivity péče. Zároveň počítá s postupným omezením role úhradové vyhlášky ve prospěch dohod mezi plátci a poskytovateli.
To je podstatnější změna, než vypadá. Český systém dlouho motivoval všechny aktéry především k tomu, aby vyjednali co nejlepší úhradový mechanismus. Nový model má pojišťovny více tlačit k otázce, co za své peníze skutečně kupují.
Peníze nejen za výkon
Některé prvky nové logiky jsou vidět už v úhradách na rok 2027.
U vybraných nemocničních výkonů roste důraz na centralizaci a kvalitu. Ministerstvo například postupně přesouvá nejnáročnější onkologické operace do specializovaných center. U chirurgie jater, slinivky a jícnu začaly první změny už letos, další mají následovat od roku 2027. Ministerstvo argumentuje tím, že u vybraných zákroků existuje prokazatelný vztah mezi objemem výkonů pracoviště a výsledky léčby.
Úhradová vyhláška má nově obsahovat také bonifikaci navázanou na proočkovanost nemocničního personálu proti chřipce. Nejde přitom o bonus pro jednotlivého očkovaného zaměstnance, ale o systémový parametr ovlivňující úhrady nemocnic při dosažení stanovených celkových hodnot.
A pak je tu jeden příklad, který Vojtěch sám používá jako ilustraci dnešního systému. Podle ministra v některém kraji dokáže potřebnou robotickou operativu pokrýt jediný přístroj, zatímco jinde se plánovalo umístit robotickou techniku prakticky do každé okresní nemocnice. Je to ministrova ilustrace problému, nikoli nezávislý důkaz neefektivity každé takové investice. Podstata jeho argumentu je ale zřejmá: systém potřebuje někoho, kdo bude porovnávat náklady, vytížení a přínos investice.
Stát nalije peníze. Pak chce zabrzdit
Také financování státních pojištěnců ukazuje, jak rychle se situace mění.
Červnový plán počítal s balíkem 24 miliard korun: přibližně 21 miliard mělo přijít zvýšením plateb za státní pojištěnce a další tři miliardy úsporou na provozu zdravotních pojišťoven. Součástí dohody bylo také zmrazení automatické valorizace státní platby v roce 2028.
Jenže tento původní plán se během přípravy rozpočtu změnil. Zářijový návrh úhradové vyhlášky už pracoval s mimořádným navýšením platby za státní pojištěnce o 13 miliard korun; další růst má přinést vyšší počet státních pojištěnců a vyšší výběr pojistného. Celkový rámec systému přesto zůstává kolem zmíněných 605 miliard.
Tohle je důležitá oprava proti původnímu textu: 24 miliard není vhodné prezentovat jako konečný aktuální nárůst státní platby pro rok 2027.
Státní pojištěnci přitom představují přibližně 60 procent pojištěnců a podle údajů citovaných při sněmovní debatě připadá na jejich péči asi 80 procent nákladů systému. Jde především o děti, seniory, studenty nebo nezaměstnané.
Levnější péče blíž pacientovi
Druhá část změn je méně nápadná, ale možná stejně důležitá.
Od letošního července mohou praktičtí lékaři předepisovat zhruba 1 200 přípravků navíc, které byly dříve preskripčně omezené na specialisty. Cílem je, aby pacient nemusel ke specialistovi jen kvůli receptu a aby se uvolnila část jeho kapacity pro složitější případy.
Ministerstvo současně připravuje rozšíření kompetencí sester a dalších nelékařských profesí. Tady je ale důležité používat budoucí čas: jde zatím o připravovanou legislativní změnu, nikoli o hotovou reformu.
Podobné je to s elektronizací. eŽádanky už technicky fungují, ale plošná povinnost má podle připravované legislativy nabíhat až v roce 2027. Mají umožnit sledovat cestu pacienta systémem, čekací doby a omezovat zbytečné opakování některých vyšetření. Zároveň lékařské organizace upozorňují na náklady zavedení a požadují dostatečné přechodné období.
Čtvrtým pilířem připravovaného balíku je reforma ochrany veřejného zdraví a vznik Národního institutu veřejného zdraví sloučením dnešních institucí. Také tady jde zatím o návrh v legislativní přípravě.
Prevence do této logiky zapadá, ale není přesné tvrdit, že je automaticky „nejlevnější péčí“. Některé preventivní programy systému peníze šetří, jiné především zlepšují zdraví a prodlužují život za dodatečné náklady. Ekonomický argument proto stojí spíše na nákladové efektivitě a včasném zachycení nemocí, ne na představě, že každá koruna vložená do prevence se rozpočtu automaticky vrátí.
Proč právě teď
Demografii obejít nelze. Populace stárne a zdravotnictví bude čelit vyšší poptávce po péči současně s omezenými personálními kapacitami. Právě tím ministerstvo zdůvodňuje tlak na víceleté plánování, centralizaci složité péče, silnější primární péči a práci s daty.
Současně nelze přehlédnout námitky proti současnému finančnímu nastavení. Odborový svaz zdravotnictví například upozorňuje, že příjmy systému mají v roce 2027 růst rychleji než samotné výdaje na zdravotní služby a požaduje větší část peněz poslat poskytovatelům a zaměstnancům. Zdravotní pojišťovny zase zpochybňovaly některé příjmové předpoklady návrhu úhradové vyhlášky.
To není drobný spor. Je to přesně otázka, která bude reformu provázet: kolik peněz nechat v rezervách, kolik okamžitě rozdělit poskytovatelům a kolik prostoru ponechat pojišťovnám, aby s penězi pracovaly samostatně.
Hluk bude
Debata proto nebude jen technická.
Silnější pojišťovny znamenají, že některý poskytovatel nemusí automaticky dostat stejný růst úhrad jako soused. Centralizace specializované péče zase znamená, že některá regionální nemocnice o část výkonů přijde. Více měření kvality znamená, že výsledky jednotlivých zařízení budou porovnatelnější – a ne každému se budou líbit.
Právě tady se ukáže, zda reforma skutečně změní logiku systému, nebo skončí u nového slovníku nad starým způsobem rozdělování peněz.
České zdravotnictví totiž netrpí jen nedostatkem peněz. Každý rok jich systémem protéká víc. Obtížnější otázka zní, kdo má rozhodovat, kde další miliarda vytvoří největší hodnotu pro pacienta.
Vojtěchova reforma na tuto otázku nabízí jednu odpověď: větší část rozhodování přesunout od ministerské vyhlášky k pojišťovnám, smlouvám, měření kvality a datům.
Jestli to povede k lepší péči, ukáže až konkrétní podoba zákonů, schopnost pojišťoven novou roli skutečně zvládnout a ochota politiků nezasahovat do systému pokaždé, když jeho rozhodnutí začne být pro někoho nepříjemné.
