Na levný plyn zapomeňte. Poptávka poroste, Němci potřebují nové plynové elektrárny

Prognózy energetických firem počítají v příštích letech s masivní poptávkou po LNG, do roku 2040 by to mělo být o 50 procent. I proto bude cena zkapalněného plynu růst. V případě evropského trhu bude zásadní, kolik nových plynových zdrojů zprovozní Německo.

Prognózy energetických firem počítají v příštích letech s masivní poptávkou po LNG, do roku 2040 by to mělo být o 50 procent. I proto bude cena zkapalněného plynu růst. V případě evropského trhu bude zásadní, kolik nových plynových zdrojů zprovozní Německo.

Celý článek
0

V kauze ukrajinských úplatků pro Bidena stojí Kreml, řekl „práskač“ FBI

Ruská rozvědka se angažovala v případě šíření dezinformací, že Joe Biden a jeho syn Hunter brali úplatky od ukrajinské firmy Burisma Holdings. Řekl to bývalý informátor FBI Alexander Smirnov.

Ruská rozvědka se angažovala v případě šíření dezinformací, že Joe Biden a jeho syn Hunter brali úplatky od ukrajinské firmy Burisma Holdings. Řekl to bývalý informátor FBI Alexander Smirnov.

Celý článek
0

Dlouhé fixace, a ještě k tomu nízké sazby u hypoték? Zapomeňte!

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Jak svět změní válka s Putinem? Z petrostátů se stanou nové elektrostáty

Vybudování čistšího a bezpečnějšího energetického systému je velkolepý, i když riskantní úkol. Je to ale lepší plán, než se spoléhat na Rusko.

Jak svět změní válka s Putinem? Z petrostátů se stanou nové elektrostáty
ilustrační foto | Shutterstock.com

Energetika a komodity leží v temném srdci Putinova režimu a hrozby, kterou představuje pro svět. Čtyři biliony dolarů z vývozu ropy a zemního plynu za dvě desítky let jeho vlády zaplatily tanky, děla a rakety Grad, které nyní zabíjejí Ukrajince. Příjmy z těžby nerostných surovin upevnily pozice oligarchické elity, která si vybudovala offshorové souostroví jachet, nočních klubů a karibských skořápkových společností, dusila zastupitelskou politiku a podporovala Putinovy megalomanské fantazie.

Rusko dodává deset až 25 procent světové ropy, zemního plynu a uhlí, a mnoho států, zejména v Evropě, je proto náchylných podlehnout jeho vydírání. Válka na Ukrajině pro ně byla šok, který zvýšil naléhavost vytvoření energetického systému, jenž spoléhá víc na slunce, vítr a jaderné reaktory než na vrtné věže a těžební plošiny. Nenalhávejte si však, že by nám tato nová éra umožnila snadno uniknout prokletí energetických krizí a autokratů.

Námluvy s Madurem

Týdny zmatků na energetických trzích začínají doléhat na zákazníky. Ceny benzinu v Los Angeles poprvé překročily šest dolarů za barel. Protiruské sankce začínají zabírat a obchodníci předpovídají, že v Evropě bude nedostatek nafty. Německo chystá na příští zimu přídělový systém na zemní plyn – pro případ, že by Rusko zcela zastavilo dodávky. Dovozci ropy z Asie se psychicky připravují na dopady pro své platební bilance. Na úzkém trhu se otřesy hůř vstřebávají. Ropa minulý týden vyšplhala na cenu 122 dolarů za barel poté, co bouře poškodila ropovod ze střední Asie k Černému moři a Íránem podporovaní húsíjští povstalci zaútočili na saúdskoarabskou energetickou infrastrukturu.

Bezprostřední reakcí vlád po celém světě byla snaha najít zdroje fosilních paliv někde jinde, i když to znamená další znečišťování životního prostředí a utrpí i jejich hrdost. S podporou Západu zvyšuje Saudi Aramco, největší ropná společnost na světě, investice na čtyřicet až padesát miliard dolarů ročně. V jednu chvíli Bidenova americká administrativa dokonce zalichotila venezuelskému diktátorovi Nicolási Madurovi, nejspíš aby získala víc ropy od státu, který v roce 2005 dodával na trh čtyři procenta světové ropy.

V dlouhodobém horizontu si však mnozí kladou otázku: Jak rychle se dokážeme zcela zbavit fosilních paliv? Energetická strategie, kterou v březnu představila Evropská unie, počítá s nezávislostí na Rusku do roku 2030 – částečně nalezením nových zdrojů plynu, ale také znásobením důrazu na obnovitelné zdroje.

A s pochopením, jak pošetilé bylo spoléhat na Rusko, se opět vrací do módy atomová energie. Francie plánuje postavit šest nových elektráren a hodlá dosáhnout „naprosté energetické nezávislosti“. Jedenadvacátého března oznámila Británie, že novou generaci reaktorů postaví „warpovou rychlostí“. Změna energetického systému, který bude produkovat méně oxidu uhličitého, zároveň slibuje únik z velké hry 20. století, která spočívala v energetické závislosti na despotech.

Vítězové a poražení

Geopolitika tedy uspíší energetický přechod na technologie šetrnější ke klimatu, tento proces však nebude zcela bez rizika. Změna poškodí ekonomiky některých států a u jiných vytvoří nové závislosti. Míru těchto vlivů nám pomůže odhadnout simulace výdajů za koš deseti nerostných surovin – včetně ropy a uhlí – a kovů používaných při výrobě elektřiny, elektrifikaci průmyslu a dopravy. V důsledku dekarbonizace světa poklesnou výdaje za tento koš do roku 2040 z 5,8 procenta na 3,4 procenta světového HDP.

Podle naší simulace však stále více než polovina těchto peněz přiteče autokraciím, včetně nových elektrostátů, které budou na trh dodávat „zelené“ kovy, jako jsou měď a lithium. Deset největších těžařských zemí bude kontrolovat přes 75 procent trhu se všemi nerosty, což znamená, že těžba bude nebezpečně koncentrovaná.

Z toho vyplývají dva problémy. Zaprvé, geopolitika omezování ropného průmyslu je riskantní. Pokud se z byznysu stáhnou západní firmy – z ekologických důvodů a v reakci na zvýšené náklady –, tržní podíl OPEC a Ruska stoupne do roku 2040 ze současných 45 na 57 procent, což jim dá větší páku. Zemím jako Angola a Ázerbájdžán, kde je těžba nákladnější, hrozí vytlačení z trhu. Mnoho bývalých petrostátů po celém světě se dostane do potíží.

Zadruhé, rozvíjející se elektrostáty se budou muset vypořádat se svou vlastní nerostnou kletbou. Během následujících dvou dekád, po něž se bude budovat elektrická infrastruktura, prudce porostou příjmy ze „zelených“ kovů. Do roku 2040 se mohou vyšplhat až na bilion dolarů ročně. Někteří beneficienti, například Austrálie, jsou na to dobře připraveni. Křehčí státy, jako jsou Kongo, Guinea nebo Mongolsko, ani zdaleka.

Náhlý příval hotovosti obrátí na ruby ekonomiku a zesílí pocity křivdy u části populace. Těžba se stala jedním z hlavních ohnisek sporů při nedávných volbách v Chile a Peru. Globální těžební společnosti jsou nervózní, že by mohly přijít o svá těžební práva. Výsledná podinvestovanost vyhnala cenu košíku zelených kovů v posledním roce o 64 procent. Celou situaci navíc zhoršuje Čína, která usiluje o přístup ke stejným zdrojům, ale je vstřícnější vůči špatným vládám.

Jako v případě všech komodit, prudce rostoucí ceny nakonec vyvolají reakci trhu. Slabá nabídka motivuje firmy k účinnější recyklaci a k inovacím. Vznikají nové typy malých jaderných reaktorů. Tesla, která používá nerosty při výrobě elektrických aut, vyvíjí nové typy baterií. Uzavřela také smlouvu o dodávkách s Novou Kaledonií, tichomořským státečkem s 277tisícovou populací, o němž ještě hodně uslyšíme, protože disponuje desátými největšími zásobami niklu na světě. V březnu se také kanadská firma Barrick zhluboka nadechla a uzavřela smlouvu s Pákistánem o vybudování měděného dolu za deset miliard dolarů.

Podpořte těžbu

Ale i když trhy zareagují, nemohou vlády zůstat sedět s rukama v klíně. Úplná soběstačnost je možná jen málokdy, a tak nezbývá než diverzifikovat. A to znamená uzavírání nových partnerství. Dvacátého března zahájilo Německo jednání s Katarem o dodávkách plynu.

Klíčem je však oživení atomové energie a souvisejícího průmyslu ve vyspělém světě, přinejmenším proto, že to všechny zbaví závislosti na čínských a ruských technologiích. Vlády musejí povzbudit investice do těžby. Firmy nesmějí svévolně ničit posvátné jeskyně ani riskovat životy dělníků, ale přesun od petroekonomiky k elektroekonomice si vyžádá víc těžebních projektů v rizikových státech s výraznými následky pro tamní přírodu. Regulace ve vyspělých zemích musí tento kompromis reflektovat.

A konečně, vlády bohatých zemí by měly elektrostátům například pomoci při vytváření modelových kontraktů na spravedlivé rozdělení příjmů a vzniku suverénních fondů, které budou hospodařit s nově nabytými prostředky.

Vybudování čistšího a bezpečnějšího energetického systému je velkolepý, riskantní a znepokojující úkol. Ale kdykoli vás začne opouštět odhodlání, položte si otázku: Chcete se raději spoléhat na Putinovo Rusko?

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.