Těžba surovin
Shutterstock.com
Peking vs. Bílý dům
Američané šlápli do vosího hnízda. V Íránu ohrožují bilionový čínský byznys se vzácnými surovinami
Zatímco Pentagon se zaměřuje na íránské centrifugy pro obohacování uranu a strategické rakety, skutečný boj o klíčové materiály se odehrává jinde. A trumfy drží také někdo jiný.
editor
Americký útok z 28. února, který zničil sídlo Íránských revolučních gard, ukončil nukleární pat desetiletí, ale otevřel novou frontu v geopolitické válce o zdroje.
Íránská „Odolná ekonomika“ – oficiální ekonomická doktrína budovaná po dekády působení Alího Chámeneího v nejvyšších patrech tamní politiky – nestála jen na ropě. Šlo o začlenění země do strategické mezinárodní osy, která odolá západnímu tlaku.
A v tom sehrála Čína roli tichého, ale o to důležitějšího partnera. Peking si zajistil přístup k íránským zdrojům 25letou dohodou za 400 miliard dolarů.
Osm z deseti barelů íránské ropy proudí do čínských rafinerií a spolupráce sahá i k minerálům zpracovávaným čínskou technologií, připomíná ekonomický web Oilprice.com.
Spojené státy tak sice odstranily nejvyšší vedení blízkovýchodní země, ale nyní musejí čelit průmyslové odvetě země, která Teherán doslova napájí.
Načasování úderů z 28. února je pro Peking obzvláště obtížné, protože hrozí zmařením desetiletí „tiché“ průmyslové kolonizace právě v době, kdy dosahovala svého vrcholu.
Írán disponuje zásobami oceněnými na 27,3 bilionu dolarů. Země leží v tektonickém pásu, kde vznikla extrémně bohatá ložiska. V roce 2023 objevila provincie Hamadán 8,5 milionu tun jílu bohatého na lithium, čímž by mohla konkurovat i jihoamerickému „Lithium Triangle“.
Podle amerického geologického průzkumu se Írán v roce 2022 dělil o druhé místo na světě v produkci přímo redukovaného železa a stroncia. Zůstává mezi deseti největšími producenty barytu, živce a molybdenu. Potenciál vzácných zemin ve středním Íránu a provincii Jazd navíc mění strategické sázky.
V dubnu 2025 Írán spustil závod na zpracování monazitu vlastní výroby. Toto zařízení bylo posledním krokem v ekonomice, jejímž cílem bylo propojit Írán s euroasijským dodavatelským řetězcem, který zahrnuje Čínu a Rusko, a zároveň obejít západní sankce.
Čína si vybudovala dominanci v oblasti kritických materiálů dlouhodobým přístupem, nikoli vojenskou silou. Mezi lety 2013 a 2022 investovala 679 miliard dolarů do infrastruktury ve 150 zemích na podporu svých těžebních zájmů. Írán byl ústředním prvkem této strategie v západní Asii.
Ale k těžbě tohoto bohatství potřebuje Peking víc než jen doly. Potřebuje logistickou imunitu, kterou poskytuje Teherán. Osmnáct procent světové kapacity tankerů tvoří stínová flotila Íránu, jež přesouvá ropu a průmyslové produkty mimo dohled USA.
Problém pro Trumpa
Zásoby 300 milionů barelů tvoří pro Írán doslova strategický nárazník. Pokud USA zintenzivní svou námořní blokádu, hrozba cenového nárůstu se pro prezidenta Donalda Trumpa stane politickým problémem.
Vzhledem k tomu, že v listopadu jsou v USA volby, které připadají na půlku prezidentského volebního období, je republikánský vládce Spojených států se svou administrativou extrémně opatrný na ceny benzinu, které jsou pro Američany téměř posvátné.
Zároveň Čína buduje vlastní zásoby ropy, aby mohla izolovat svou ekonomiku, zatímco svět řeší následky současného konfliktu na Blízkém východě.
Vzácné zeminy jsou v tomhle geopolitickém obchodním sporu tichou, ale rozhodující zbraní. Americké F-35, tomahawky, drony i systémy Aegis potřebují kovy, které Čína zpracovává z více než 90 procent. Zásah do vývozu těchto materiálů by mohl USA ochromit během měsíců, pokud Peking využije svůj vliv.
Problém není jen těžba, ale i zpracování a výroba slitin – krok, který transformuje oxidy na kovy použitelné ve zbraních. Centrum pro strategická a mezinárodní studia označuje metalizaci vzácných zemin za proces, který je mimo Čínu jen obtížně realizovatelný.
Je to úzké hrdlo, které nelze vyřešit pouhými penězi. K dosažení potřebné kvality jsou třeba roky zkušeností s přesnou a čistou výrobou, zdůrazňuje Oilprice.com.
Bojiště jménem suroviny
USA mohou tyto materiály těžit, ale v současné době jim chybí kapacita, aby je přeměnily na něco, co by mohl použít dodavatel obranných technologií.
A tenhle nedostatek je to, co udržuje USA závislé na Číně. A to i v případě, že Spojené státy disponují domácími zdroji. Pokaždé, když se americká loď obrátí k Číně, aby na jejím území nechala zpracovat vytěžené klíčové materiály, je národní bezpečnost fakticky outsourcována.
V Americe sice vzniká řešení této nebezpečné závislosti, ale skutečný souboj o materiály, díky kterým létají pokročilé stíhačky i rakety s výbušnými hlavicemi, teprve začíná.
