Jak dostat české firmy mezi evropské lídry, proč se podnikatelé zbytečně bojí investorů a co rozhodne o osudu tisíců rodinných firem v příštích letech? Odpovědi hledá investor a stratég Tomáš Morava, zakladatel společnosti Liftia, která radí firmám s akvizicemi, nástupnictvím i vstupem na burzu.

Morava stál například u burzovních příběhů společností Fixed nebo Hardwario a více než dvě desetiletí se pohybuje na pomezí investic a podnikání. V rozhovoru vysvětluje, proč české firmy stále příliš spoléhají na bankovní úvěry, jak nepřijít o kontrolu nad vlastním podnikem ani po vstupu investora a proč by se Češi měli přestat bát investovat své úspory.

Mluví také o generační výměně podnikatelů, příležitostech v obranném průmyslu či umělé inteligenci a o tom, proč by české firmy měly začít kupovat konkurenty v Německu.

Většina českých podnikatelů celý život spoléhá na bankovní úvěry. Vy ale tvrdíte, že si tím často zbytečně zavírají dveře k rychlejšímu růstu. Proč podle vás české firmy stále neumějí pracovat s kapitálovým trhem a co je připravuje o největší příležitosti?

Bankovní úvěr je jednoduchý: podepíšete, dostanete peníze, splácíte podle splátkového kalendáře. Kapitálový trh chce od majitele něco jiného – otevřít firmu, ukázat čísla, nechat se ocenit a přijmout spoluvlastníka. To je nepohodlné, a proto to většina majitelů roky odkládá.

Úvěr firmu zadlužuje a limituje podle zajištění a historie, ne podle budoucího růstu. Kapitál od investora roste s firmou a riziko nese společně s vámi. Trh Start za pár let přivedl na burzu jen hrstku firem. Přitom bychom jich klidně mohli mít desítky ročně.

Životní restartŽivotní restart

Tvrdě odpracovaný sen. Petr Fučík hodil právničinu na druhou kolej a vyrábí víno: „Příroda vás denně překvapuje,“ říká

Největší brzdou je nezkušenost s kapitálovým trhem a mýtus, že investor rovná se ztráta kontroly. Ale také nízký zájem investorů, a tím nízká likvidita v rámci obchodování a vyšší citlivost ceny na drobné výkyvy.

Cestou z tohoto kruhu je větší osvěta, propagace, více zkušeností a více investorů i firem se zájmem o tento druh financování. Kvalitních firem na to tady je dost.

Pomáhal jste několika českým firmám se vstupem na pražskou burzu. Kdo má dnes podle vás na IPO skutečně šanci? A jak pozná majitel firmy, že nastal správný okamžik stát se veřejně obchodovanou společností?

Šanci má firma s tržbami zhruba od 150 milionů s neomezeným horním limitem, zdravou EBITDA marží, a hlavně příběhem. To je důvod, proč investorovi věřit v růstu na dalších pět až deset let. Zapálený a autentický lídr, jasný byznys model, exportní ambice, to jsou ingredience úspěchu na burze, ale i v privátní transakci.

Správný okamžik pozná majitel podle jednoho signálu. Firma potřebuje kapitál na růst, který přesahuje to, co unese banka nebo vlastní cash-flow, a majitel nechce prodat kontrolní podíl jednomu strategickému investorovi. Tehdy dává burza smysl – jako nástroj růstu, ne jako záchrana firmy v problémech.

Pravý lídr je umělec.

Mnoho podnikatelů má obavu, že vstupem investora nebo burzy ztratí kontrolu nad firmou, kterou budovali desítky let. Je tato obava oprávněná, nebo jde spíš o rozšířený mýtus?

Obava je částečně oprávněná. Špatně nastavená transakce kontrolu opravdu vzít může. Ale to je právě naše úloha: vysvětlit oběma stranám, že ve vyvážené akvizici se nejlépe namixuje síla peněz investora s touhou zakladatele pracovat a jeho schopnostmi, či lépe uměním. A to zdůrazňuji v celém významu toho slova, protože skutečný lídr firmy je svého druhu umělec.

Pak se může opravdu zrodit symbióza, která z našich nebroušených diamantů udělá firmy světového významu. Funguje to na trhu Start, kde většina firem prodává menšinový podíl, čtvrtinu až necelou polovinu, a zakladatel zůstává většinovým vlastníkem i statutárním orgánem.

PivoPivo

Starobrno i Březňák jsou moje krevní skupina, říká obchodní ředitel českého Heinekenu. Jak vidí budoucnost tradičních hospod?

Ale možné je to i v privátní transakci, kde mnoho finančních i strategických investorů dnes chápe význam svobody zakladatele jako základní hnací síly firmy.

O kontrole nerozhoduje procento kapitálu, které jde ven, ale nastavení stanov, akcionářské dohody a hlasovacích práv na začátku procesu. To je přesně ta práce, kterou má odvést dobrý poradce. A ne teprve řešit spor o hlasovací práva rok po vstupu investora.

Českou ekonomiku čeká v příštích letech obrovská generační výměna. Zakladatelé firem odcházejí do důchodu a často nemají komu podnik předat. Jak velký problém to podle vás je a kolik úspěšných českých firem může kvůli tomu zbytečně zmizet?

Tento trend pozorujeme už pár let. Je to největší generační výměna od devadesátých let. V Česku je skoro 600 tisíc obchodních společností a přes 170 tisíc z nich vlastní lidé z generace, která firmy zakládala po revoluci.

Dnes jsou v důchodovém nebo předdůchodovém věku. Jasný, písemný plán nástupnictví má podle průzkumů jen kolem třetiny z nich.

To znamená, že v příštích letech desítky tisíc firem s reálnou hodnotou přejdou na nástupce bez přípravy, nebo skončí, protože majitel neměl komu firmu předat. Pro ekonomiku je to ztráta know-how, značek i pracovních míst, která budovala jedna generace.

Když podnikatel zjistí, že jeho děti o převzetí firmy nestojí, co je podle vás lepší cesta – firmu prodat, najmout profesionální management, nebo vstoupit na burzu a postupně předat řízení investorům? Jaké řešení se v praxi nejčastěji osvědčuje?

Univerzální recept neexistuje. Já osobně věřím v dlouhodobou systematickou přípravu stabilního managementu ve firmě s ambicí mít podíl nebo aspoň odpovídající opční (ESOP) program. Zakladatel se pak může stáhnout do role spíše správce majetku a do dozorčí role – a nechá firmu běžet bez sebe.

Teprve pak se ukáže, jestli dává smysl prodej, IPO, nebo úplně jiná cesta. Burza tomuto může pomoci, protože nabízí rovnou akcie firmy veřejnosti a může mít speciální emisi pro manažery

Prodej sedí tam, kde chce majitel jasnou tečku a likviditu hned. IPO sedí tam, kde má firma růstový příběh a majitel chce kapitál čerpat postupně a část vlivu si podržet. Nejhorší varianta je čekat bez rozhodnutí roky. To unaví firmu i majitele.

Často se mluví o tom, že české domácnosti mají obrovské úspory, které leží na běžných účtech. Vy tvrdíte, že právě tyto peníze by mohly pomoci českým firmám růst. Co by se muselo stát, aby se z Čechů stala skutečně silná investorská společnost podobně jako třeba ve Spojených státech?

České domácnosti mají na neúročených běžných účtech stovky miliard – peníze, které jen leží a reálně ztrácejí hodnotu inflací. Ve Spojených státech srovnatelný objem financuje akcie, fondy a penzijní plány, a tím i tamní firmy. U nás většina lidí kapitálovému trhu buď nevěří, nebo ho vůbec nezná.

Musí se změnit tři věci: finanční gramotnost už na základní škole, daňové zvýhodnění dlouhodobého investování, které lidi reálně motivuje, a hlavně viditelné výsledky. Když člověk uvidí, že investice vydělala, začne věřit. Důvěru nejde nařídit, musí se ukázat na konkrétních případech.

Nejrychleji rostoucí segment v Česku je dnes obranný průmysl a drony.

V posledních letech sledujeme rostoucí zájem o obranný průmysl, drony, umělou inteligenci nebo energetiku. Které české obory mají podle vás největší šanci vyrůst během příštích deseti let v evropské nebo dokonce světové lídry?

Nejrychleji rostoucí segment v Česku je dnes obranný průmysl a drony – export roste, stát otvírá miliardové dotační programy na deep tech i autonomní systémy a válka na Ukrajině dál tlačí poptávku po bezpilotních systémech nahoru. Tam vidím reálný potenciál na evropské lídry v horizontu deseti let.

Druhá oblast je decentralizovaná energetika – malé zdroje, bateriová úložiště, lokální distribuce. Třetí je AI zabudovaná do konkrétních průmyslových procesů. Ne obecné jazykové modely, ale firmy, které AI použijí ve výrobě, logistice nebo diagnostice. Česká inženýrská tradice tam dává reálnou konkurenční výhodu.

Dlouhodobě se pohybujete mezi podnikateli a investory. Jaké chyby podle vás dělají majitelé českých firem nejčastěji ve chvíli, kdy chtějí firmu prodat nebo hledají investora? A o kolik je mohou tyto chyby připravit?

Nejčastější chyba je začít hledat investora bez rozmyslu, bez ocenění a bez připravených čísel. Majitel má v hlavě částku, kterou si firma podle něj zaslouží, ale nemá ji ničím podloženou. A první seriózní investor mu ji smete ze stolu.

Druhá chyba je oslovovat investory sám tak, jak přicházejí nabídky, a postupně, jednoho po druhém, bez porovnání nabídek. To majitele stojí vyjednávací sílu a s ní desítky procent na ceně.

A třetí je podcenit due diligence: firmy s nesrovnanými smlouvami, vlastnickou strukturou nebo účetnictvím. Čas, špatný pohled na hodnotu provozního majetku, dlouhodobého majetku, IP a dobré strukturování transakce, to vše dohromady umí majitele připravit o desítky procent hodnoty, v horších případech o celý deal.

RozhovoryRozhovory

Ze stavebnictví jsme udělali papírovou válku. Každý most nemusí být originál, říká Marek Matějka z CS-BETON

Německá ekonomika prochází složitým obdobím a řada tamních podniků je pod tlakem. Vy jste naznačil, že by české firmy mohly začít německé konkurenty skupovat. Je to opravdu realistický scénář? A máme dnes v Česku dostatek kapitálu i odvahy stát se kupujícími místo prodávajících?

Je to reálné a už se to děje – jen ne v takovém měřítku, jaký by si Česko zasloužilo. Německo mělo v roce 2025 nejvíc firemních bankrotů od roku 2005, přes 17 tisíc případů, a Creditreform pro rok 2026 čeká až 24 tisíc. Část firem se prodává silnějším partnerům, aby přežila. Třeba prodej Schenkeru od Deutsche Bahn dánskému DSV za 14 miliard eur.

Čeští kupci na roli kupujícího ale nejsou zvyklí. Historicky jsme byli spíš země, kterou Němci kupovali. Kapitálu je tu čím dál víc – fondy, rodinné firmy s volnou hotovostí, burza jako zdroj financování akvizice. Chybí hlavně zkušenost s přeshraničním M&A a odvaha vidět se v roli kupujícího.

Za více než dvacet let jste viděl desítky firem v různých fázích růstu. Když se dnes podíváte na české podnikání jako celek – co nám podle vás nejvíce brání vybudovat více firem velikosti Avastu, Linetu, CSG nebo Kiwi.com? Je problém spíš v nedostatku kapitálu, ambicí, nebo schopnosti myslet globálně už od začátku?

Kapitálu je v Česku víc, než si lidé myslí. Chybí spíš ochota myslet globálně od prvního dne a používat kapitálový trh jako běžný nástroj růstu, ne jako poslední záchranu, když dojde bankovní úvěr.

Avast, Linet, CSG i Kiwi.com měly od začátku byznys model stavěný na export a škálování, ne na český trh. Většina firem u nás pořád počítá v tržbách za Česko, ne v podílu na evropském nebo světovém trhu.

Ambice a globální myšlení jsou dnes vzácnější než peníze. K těm jménům bych ale přidal další s velkou globální ambicí a již dnes ohromným úspěchem: CDN77, FTMO, Notino.