Ve světě hráče čeká celá řada nepřátel
Zdroj: Rebel Wolves (oficiální presskit)
Ozvěny Gamescomu
Recenze
Temnější Zaklínač s novou mechanikou? The Blood of Dawnwalker ukazuje, proč vývojáři míří vysoko
The Blood of Dawnwalker od studia Rebel Wolves ukazuje, že bývalí vývojáři Zaklínače mají stále co nabídnout. Temné upírské RPG staví na výrazných postavách, ponurém světě a především neobvyklé mechanice omezeného času.
Redaktor
Když se řekne The Blood of Dawnwalker, spojení se Zaklínačem se nabízí skoro automaticky. Na hře pracuje studio Rebel Wolves, založené bývalými vývojáři z CD Projekt RED, hlavní hrdina má dlouhé vlasy a svět plný monster, magie a temného středověku působí jako jeho poněkud pochmurnější příbuzný.
Po vyzkoušení na Gamescomu ale Dawnwalker ukázal, že nechce být jen kopií Geraltových dobrodružství. Jeho nejzajímavější zbraní je totiž něco, co většina open-world RPG naopak hráči bere – čas.
Meče proti hodinám
Ve hře máte na dokončení hlavní výpravy omezené množství času a jednotlivé činnosti ho postupně ukrajují. Nejde přitom o klasický odpočet, který by vás nutil neustále sledovat hodiny. Čas funguje spíš jako další zdroj, se kterým musíte hospodařit.
Chcete se naučit nový skill? Zaplatíte nejen potřebnými body, ale také časem. Vyrazíte na vedlejší misi? I ta vás může stát několik hodin. A právě tady přichází na řadu zvláštní pocit časového tlaku, který ve mně hra během hraní vyvolávala.
Přiznám se, že z něj mám trochu obavy. Jsem totiž přesně ten typ hráče, který má v RPG potřebu projít každý kout mapy, splnit každý vedlejší úkol a sebrat všechno, co není přibité.
Dawnwalker mi ale velmi rychle začal říkat, že tentokrát to nepůjde. Nebudete mít dost času na všechno. A hra po vás ani nechce, abyste ho měli.
Jsem přesně typ hráče, který má v RPG potřebu projít každý kout mapy, splnit každý vedlejší úkol a sebrat všechno, co není přibité.
Místo bezmyšlenkovitého běhání za ikonkami na mapě tak musíte přemýšlet, co se vám skutečně vyplatí. Má cenu teď strávit čas učením nové schopnosti, nebo je lepší vyrazit na misi, která může posunout příběh?
Pomůžete některé postavě s jejím problémem, i když tím přijdete o několik hodin, které byste mohli využít jinde? Právě tato rozhodnutí podle mě mohou Dawnwalker odlišit od řady současných open-world RPG.
Zdrojem pro vylepšení schopností je ve hře také čas
Zdroj: screenshot ze hry / Radim Bača / Hrot
A hlavně mnohem víc vtahují hráče do příběhu. Když víte, že nemůžete stihnout všechno, každá mise najednou působí důležitěji. Nevybíráte ji jen proto, že na mapě svítí další otazník. Vybíráte ji proto, že jste se rozhodli, že právě tomuto úkolu chcete věnovat část svého omezeného času.
Podobně funguje i samotné střídání dne a noci. Coen je přes den člověkem a v noci se naplno projeví jeho upíří stránka. S ní přicházejí jiné schopnosti, pohyb i způsob boje.
Hra tak hráče nenutí jen přepínat mezi dvěma podobami hlavního hrdiny, ale zároveň ho nutí přemýšlet, kdy je nejlepší konkrétní úkol řešit.
Coen se mění v upíra – a to ho paradoxně „zlidšťuje“
Z ukázky jsem měl ovšem chvílemi pocit, že mechanika není ještě úplně doladěná. Několikrát se mi během hraní stalo, že mě otevření speciální truhly stálo větší část dne, než úkol, kterému jsem věnoval i půl hodiny skutečného času.
Velkým důvodem, proč mě Dawnwalker bavil, je ale také samotný příběh. Hra má přesně ten ponurý a temný tón, který jsem od upírského RPG čekal.
Hlavní dějová linka mě během hraní táhla dál a chtěl jsem vědět, co se stane, místo abych měl potřebu odbíhat k další aktivitě jen proto, abych si od hlavního příběhu odpočinul.
Na hře je vidět rukopis lidí, kteří se podíleli na Zaklínači.
Pomáhají tomu také postavy. Ty jsou podle mě jednou z největších předností hry. Nejde o desítky anonymních NPC, které po pěti hodinách nedokážete rozeznat. Postavy mají vlastní charakter, motivace a zapamatovatelné rysy.
Neměl jsem pocit, že bych během hraní zapomněl, kdo je kdo a proč je pro příběh důležitý. Přesně to je přitom jedna z věcí, která dokáže velké RPG podržet, nebo naopak potopit.
A potom je tu Coen. Protagonista, kterému se podobnost s Geraltem opravdu nedá upřít. Stačí se podívat na jeho vlasy. Zároveň ale nepůsobí jako další kopie zaklínače.
Hráč kvůli časovému limitu musí volit, jakou misi má cenu splnit
Zdroj: Rebel Wolves
Jeho příběh, schopnosti i skutečnost, že se postupně mění v upíra, mu dávají vlastní identitu. Na Gamescomu mě navíc bavil natolik, že jsem neměl problém zařadit protagonistu jako jednu z mých nejoblíbenějších hlavních postav, což u nových RPG rozhodně nepovažuji za samozřejmost.
Dawnwalker na mě celkově působil jako temnější Zaklínač. Mapa je oproti některým moderním open-world hrám komornější, ale během hraní mi to vůbec nevadilo. Naopak.
Působí dostatečně velká na průzkum, ale zároveň nepřipomíná další obří hřiště, které má hráč desítky hodin jen čistit od ikonek. Průzkum trochu kazí absence společníka. Hráč by určitě nějakým věrným ořem nepohrdl ani ve světě Downwalkera.
Na hře je vidět rukopis lidí, kteří se podíleli na Zaklínači. Nejen v tom, jak svět funguje, ale především ve způsobu, jakým hra pracuje s příběhem, postavami a rozhodnutími.
Dawnwalker si bere něco z DNA Witchera, ale přidává k ní vlastní mechaniku, která může být jeho největší předností.
I přes pár neduhů ukazuje studio Rebel Wolves s Dawnwalkerem, že s dostatečně zkušeným týmem lze vytvořit RPG s duší i s rozpočtem, který se nemůže velkým studiím, jako jsou Rockstar nebo Tencent, rovnat.
