Elektromobily snižují emise, ale zvyšují tlak na doly. Kdo zaplatí cenu zelené změny?
Shutterstock.com
Zelená transformace má špinavou cenu. Lithium ukazuje její největší rozpor
Elektromobily, bateriová úložiště a obnovitelné zdroje mají pomoci světu zbavit se závislosti na fosilních palivech. Jenže jejich výroba stojí na stále intenzivnější těžbě kovů, bez nichž se moderní energetika neobejde. Jedním z nejdůležitějších je lithium.
šéfredaktor
Na tento rozpor upozorňuje kniha Extraction: The Frontiers of Green Capitalism americké politoložky They Riofrancos. Autorka se soustředí především na těžbu lithia v Chile, její závěry ale míří mnohem dál. Týkají se i afrických zemí, které v lithiu vidí novou průmyslovou příležitost a možnou vstupenku do globálního dodavatelského řetězce.
Namibie, Zimbabwe, Tanzanie, Nigérie nebo Ghana dnes sledují rostoucí poptávku po kritických surovinách s nadějí na nové investice, exportní příjmy a pracovní místa. Zároveň ale stojí před otázkou, která už doprovázela těžbu ropy, mědi nebo kobaltu: kdo na surovinovém boomu skutečně vydělá a kdo ponese jeho ekologické náklady?
Čistá energie nezačíná u zásuvky
Riofrancos připomíná nepohodlný fakt, který se v debatě o zelené energetice často ztrácí. Bezuhlíková ekonomika není nehmotná. Nestojí jen na větru, slunci a chytrém softwaru, ale také na dolech, hutích, chemickém zpracování a dopravě.
Elektromobily potřebují baterie. Obnovitelné zdroje potřebují úložiště. Elektrické sítě vyžadují obrovské množství kovů a nové infrastruktury.
Těžba tak není vedlejším efektem zelené transformace. Je jejím materiálním základem.
Právě proto může podle autorky spojení „zelený kapitalismus“ působit jako protimluv. Pokud má svět během několika let otevřít stovky nových dolů, nestačí se ptát jen na emise výsledného produktu. Stejně důležité je sledovat, co jeho výroba způsobila na začátku celého řetězce.
Elektromobil je lepší. Není ale bez následků
Riofrancos přitom elektromobilitu neodmítá. Nezpochybňuje, že elektrické vozy jsou z hlediska klimatické bilance výhodnější než auta se spalovacími motory.
Nevypouštějí emise z výfuku a v závislosti na energetickém mixu mohou během životního cyklu výrazně snížit spotřebu fosilních paliv. To ale neznamená, že jsou ekologicky neutrální.
Těžba a zpracování lithia, výroba baterií, budování nabíjecí infrastruktury i samotná produkce automobilů spotřebovávají energii, vodu a suroviny. Čistší provoz je tak vykoupen dopady, které zůstávají pro konečného zákazníka často neviditelné.
Otázka proto nestojí jednoduše mezi těžbou a netěžbou. Jde o to, kolik lithia svět skutečně potřebuje, jakým způsobem ho získá a kdo bude mít právo rozhodovat o dopadech těžby.
Atacama jako laboratoř zeleného paradoxu
Hlavním příkladem knihy je chilská poušť Atacama, jeden z nejsušších regionů planety. Lithium se tam získává ze solných roztoků ukrytých pod povrchem.
Solanka se čerpá do rozsáhlých odpařovacích nádrží, kde může proces koncentrace trvat až dva roky. Z pohledu těžařů jde o technologicky osvědčenou metodu. Z pohledu místní krajiny ale může znamenat zásadní zásah do vodního režimu.
Těžební společnosti často popisují podzemní solanku jako surovinu bez větší ekologické hodnoty. Podle vědeckých poznatků ale tvoří důležitou součást místního ekosystému a ovlivňuje fungování mokřadů, živočichů i komunit závislých na omezených zdrojích vody.
Právě tady se zelený paradox ukazuje nejzřetelněji. Lithium se těží pro technologie, které mají pomoci zmírnit klimatickou změnu. Jeho získávání ale zároveň zasahuje prostředí, které klimatická krize už nyní oslabuje.
Afrika těží jinak, dilema zůstává
V řadě afrických zemí se lithium nezískává ze solanky, ale z tvrdé horniny. Ruda se musí vytěžit, rozdrtit a chemicky zpracovat.
Technologie je jiná, základní otázky ale zůstávají stejné. Těžba vyžaduje energii, vodu, silnice a rozsáhlé zásahy do krajiny. Vedle ekologických dopadů se otevírají témata pracovních podmínek, práv místních komunit a rozdělení výnosů.
Africké státy tak stojí před známým rizikem. Mohou se stát významnou součástí nové energetické ekonomiky, nebo zůstat pouze vývozci nezpracované suroviny, zatímco většina přidané hodnoty vznikne v Asii, Evropě nebo Severní Americe.
Rozhodující proto nebude jen objem těžby. Důležité bude, zda se podaří vybudovat vlastní zpracovatelské kapacity, vyškolit pracovní sílu, udržet část hodnotového řetězce doma a nastavit pravidla, která zabrání nekontrolovanému poškozování krajiny.
Nestačí vyměnit motor
Kniha zároveň otevírá širší a politicky citlivější otázku. Může energetická transformace spočívat pouze v tom, že každý spalovací automobil nahradíme elektrickým?
Pokud zůstane zachován stejný model spotřeby, jen s jiným pohonem, poroste tlak na lithium, nikl, kobalt i další kritické suroviny. Technologická změna tak může snížit emise, aniž by omezila materiálovou náročnost ekonomiky.
Riofrancos proto připomíná význam veřejné dopravy, menších vozidel, recyklace baterií, delší životnosti výrobků a celkově úspornějšího využívání zdrojů.
Nejde o odmítnutí technologií. Jde o varování, že samotná výměna spalovacího motoru za baterii nevyřeší všechny problémy, pokud zůstane beze změny způsob výroby a spotřeby.
Lithium jako příležitost i past
Pro africké země může být lithium mimořádnou příležitostí. Rostoucí poptávka přináší kapitál, nové projekty a možnost posílit pozici v globální ekonomice.
Stejně snadno se ale může stát další surovinovou pastí.
Pokud státy otevřou ložiska bez odpovídající kontroly, mohou získat krátkodobé příjmy výměnou za dlouhodobé poškození vody, půdy a místních komunit. Pokud zároveň nedokážou vybudovat vlastní průmysl, zůstane jim jen těžba, zatímco největší zisky vzniknou jinde.
Skutečně zelená transformace proto nemůže být posuzována jen podle počtu prodaných elektromobilů nebo instalovaných baterií. Musí řešit také původ surovin, podmínky těžby, práva místních obyvatel a rozdělení ekonomických přínosů.
Lithium je symbolem energetické budoucnosti. Současně ale ukazuje, že cesta k čistší ekonomice nebude sama o sobě čistá. Zelenou ji neudělá technologie, ale až způsob, jakým se svět rozhodne tuto technologii vyrábět, používat a regulovat.
