Výstavní projekt vzniká pod taktovkou kurátora Otto M. Urbana, který se rozhodl otevřít témata vnitřní nahoty, křehkosti a osamění člověka tváří v tvář sobě samému. Herzovy obrazy jako by byly zalité ostrým poledním světlem, v němž mizí naučené pózy i ochranné vrstvy. Tělo přestává být pouze fyzickou schránkou, ale stává se nositelem psychického napětí, bolesti i tichého zápasu.

Název výstavy Velké poledne má zachytit okamžik, kdy je světlo nejprudší a stíny nejkratší. Člověk tak ztrácí možnost se skrýt. „Nestane se pouze to, že člověk odhalí své já. Jestliže jsou primárními úkryty věci jako stud, morální soud, společenská role, různé konvence, představy o tom, co na člověku smí být vidět a co musí zůstat skryté, člověk se bez nich už nemůže odvolat na hodnoty, které převzal od druhých,“ popisuje Siegfried Herz.

A pokračuje: „Musí se poctivě podívat na to, čím skutečně žije, kým je, po čem skutečně touží a co ze sebe pouze naučeně odmítá. Nemáme-li kam odložit to, co jsme se naučili na sobě bez rozmyslu nenávidět, začneme náhle objevovat sebe sama. Tuto zkušenost můžeme zažít například v dlouhotrvající izolaci, osamělém putování v horách nebo při dlouhých procházkách podél velkých tichých jezer.“

Herz ve své tvorbě často pracuje s motivem nahoty, ztvárňuje pak zejména ženské figury. Nejde ale o motiv erotický – právě nahota poukazuje na naprosté obnažení nitra a na nemožnost se chránit před okolním světem. Na nahém těle je patrné vše, čím si daná osoba za život prošla. Umělec tak odkrývá i ten nejposlednější závoj ženského těla.

ArtArt

Žebříček nejvýraznějších umělců je venku. První příčky obsadily opět ženy, do první desítky se dostala Klára Hosnedlová

„Objevíme (tím) sice estetiku a přirozený stav těla, ale to je teprve začátek. Na ženském těle jsou zapsány všechny její bolesti, strach, její samota, i to, co zůstává za jejím pohledem. Proto v mých dílech nahota nikdy nevítězí jako konečný stav poznání. Tělo, oči, ústa, ňadra, to vše má svůj psychologický jazyk. Tomu se snažím porozumět,“ popisuje.

Důležitou roli v Herzově tvorbě hraje i fyzická podoba jeho obrazů. To, jak pracuje s pigmentem, rozpíjí barvy, neopravuje porušený povrch. Vše vyvolává dojem, že zranitelnost se netýká jen zobrazené figury, ale i samotného obrazu. Plátno nese vlastní šrámy a Herz se nebojí je přiznat.

Siegfried Herz se nevěnuje jen malbě, je také fotograf, skladatel i básník. Výstava Velké poledne tak ukazuje jen jedno médium, které pro vyjádření motivů využívá. Co mu právě malba dovoluje říct přesněji než fotografie, hudba nebo slovo?

„Už pouhým vyslovením pojmů tělo, nahota nebo krása přináším celé dědictví významů a soudů, které v těch slovech bylo zakotveno dávno přede mnou. Ale malba mi dovoluje jít ještě před okamžik, kdy byla tato slova napěchována významy. Líbí se mi, že mohu divákovi vzít jeho nejsnazší obranný mechanismus – pojmenovat tu věc dřív, než ji skutečně uvidí a prožije,“ říká.

Siegfried Herz ale nechce divákovi určovat, co si má z výstavy odnést: „Ve chvíli, kdy bych věděl, k jakému poznání má divák dojít, hrozila by poučka a moralizování. Mě spíš zajímá, zda v divákovi po odchodu zůstane nějaký druh nejistoty. Třeba se zeptá, odkud přišel jeho soud a zda je skutečně jeho. Nebo zda jej zdědil, aniž si všiml okamžiku, kdy jej přijal. Velké poledne je totiž ten druh světla, v němž se na chvíli stane viditelným i ten, kdo se dívá. Nejvíce obnažen však zůstává autor.“

Při příležitosti zahájení výstavy vydává Trafo Gallery reprezentativní doprovodný katalog, jehož grafickou úpravu navrhla Jana Vahalíková. Katalog bude poprvé k zakoupení přímo během vernisáže 10. září. Výstava Velké poledne bude k vidění do 25. října.

ArtArt

Z Johannesburgu do Prahy. Světoznámý umělec Kentridge představuje v Kunsthalle Praha kafkovský odkaz