Jedním z hlavních argumentů vlády je tvrzení, že prezident se ve skutečnosti nedomáhá ochrany existující kompetence, ale snaží se prostřednictvím Ústavního soudu získat pravomoc novou. Podle děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity Martina Škopa ve sporu jde ale o výklad Ústavy, nikoli o vytváření nových prezidentských kompetencí. „Pokud by Ústavní soud návrhu prezidenta republiky vyhověl, konstatoval by, že prezident tuto pravomoc již má. Nikoli, že mu přiznává novou pravomoc. Ústavní soud může pouze autoritativně vyložit Ústavu a určit, komu její ustanovení tuto pravomoc přiznávají,“ řekl pro Echo24. Podobně věc vidí i ústavní právník Ondřej Preuss. Podle něj nejde o vytváření nové prezidentské pravomoci, ale o vymezení hranic již existujícího oprávnění zastupovat stát navenek. „Neřekl bych, že prezident chce vytvořit nějakou novou pravomoc. Spíše říká, že brání určitou autonomii svého úřadu,“ uvedl pro Echo24.

S tím nesouhlasí někdejší děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch. Připomíná, že ani případný úspěch prezidenta by neznamenal jeho úplnou samostatnost. „I kdyby Ústavní soud rozhodl ve prospěch prezidenta, šlo by stále o pravomoc podle článku 63 Ústavy, která ke své platnosti vyžaduje kontrasignaci předsedou vlády,“ uvedl pro Echo24. Podle Preusse ovšem kontrasignaci podléhají jen rozhodnutí. „Záleželo by tedy na tom, zda by pravomoc soud vyložil jako rozhodnutí,“ sdělil Echu ústavní právník.

Gerloch, který hodlá za hnutí ANO kandidovat na podzim do Senátu, upozornil, že prezidentův návrh podle něj vyvolává další otázku. „Není mi jasné, proč se domáhá právě účasti na summitech NATO. Pokud by měl vzniknout jiný režim jen pro NATO, nedává to příliš smysl. Máme přece také summity Evropské unie nebo Valné shromáždění OSN,“ řekl Echu ústavní právník. Podle něj by případné rozhodnutí pouze pro alianční summity vytvořilo neobvyklou dualitu ústavního režimu.

Podle Gerlocha navíc nelze přehlížet více než třicetiletou ústavní praxi. „Ustálená praxe 33 let je taková, že zahraniční cesty prezidenta schvaluje vláda a následně je zajišťuje ministerstvo zahraničí ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky,“ připomněl dlouholetý ústavní expert. Právník Preuss naopak dlouholetou praxi nepovažuje za jednoznačný argument. Připomíná, že čeští prezidenti, včetně těch prvorepublikových, měli tradičně výrazný vliv na zahraniční politiku. „Ta praxe se dá užít i úplně opačně,“ míní expert.

Podle ústavního právníka Jana Kudrny by případné vyhovění žalobě do určité míry posílilo postavení prezidenta a otevřelo prostor pro další podobné spory v budoucnu. „Hraje se o další pravomoci prezidenta,“ uvedl v diskusi Českého rozhlasu. Současně ale připouští, že nejde jen o právní, ale také o ústavně-politický střet uvnitř výkonné moci. Varoval, že vzhledem k obecně formulované Ústavě by se tím vytvořil „prostor pro další podobné spory v budoucnu, které se můžou už týkat více každodenních provozních záležitostí“. Podle něj navíc nejde jen o spor o účast prezidenta na summitech NATO, ale o „součást daleko širšího procesu a určitého střetu uvnitř výkonné moci, na linii prezidenta republiky a vlády“. Jako možné budoucí oblasti sporů zmínil například postavení prezidenta jako vrchního velitele ozbrojených sil nebo rozsah jeho pravomocí při jmenování některých funkcionářů.

I Gerloch se domnívá, že širší výklad prezidentových pravomocí ze strany Ústavního soudu by mohl mít systémové důsledky. Prezident totiž podle něj není z výkonu své funkce politicky odpovědný, zatímco vláda ano. „Pokud by se prezidentova pozice výrazně posílila bez odpovídající odpovědnosti, vznikla by poměrně kuriózní situace. Taková změna by podle mého názoru měla být výsledkem změny Ústavy, nikoli soudního rozhodnutí,“ míní. Naopak smýšlí Preuss, dle kterého bylo historicky (a je stále do současnosti) běžné, že Hrad představoval vedle vlády samostatné mocenské centrum s vlastním pohledem na zahraniční politiku. „Tak to přece bylo vždycky. Dokonce hovoříme o pojmu Hrad,“ uvedl s tím, že skutečnou otázkou je spíše vymezení role prezidenta než existence dalšího centra moci. Za nejsilnější argument vlády označuje Preuss ústavní princip odpovědnosti. „Ten, kdo není odpovědný, by vlastně neměl být tím, kdo rozhoduje,“ sdělil Echu.

Gerloch v otázce vymezení role hlavy státu odmítá argument, že z postavení prezidenta jako hlavy státu automaticky plyne výlučné oprávnění rozhodovat o účasti na mezinárodních summitech. Připomíná, že stát navenek reprezentuje také vláda, premiér či ministr zahraničí a mezinárodní právo takové zastupování běžně připouští. Za přesvědčivý nepovažuje ani odkaz na prezidentovu funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Podle něj jde o odlišnou ústavní pravomoc, z níž nelze dovozovat oprávnění samostatně rozhodovat o účasti na summitech NATO.

Velkou část vládního podání tvoří také ostrá kritika postupu Ústavního soudu při vydání předběžného opatření. Kabinet tvrdí, že soud rozhodl, aniž vládě vůbec doručil prezidentův návrh a umožnil jí se vyjádřit, čímž porušil zásadu audiatur et altera pars – tedy princip, že i druhá strana sporu musí dostat možnost být před rozhodnutím soudu vyslyšena. Vyjádření zároveň obsahuje návrh na vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala.

V tomto směru jsou právní názory opět rozdílné. Bývalý soudce Ústavního soudu Radovan Suchánek kabinetu přisvědčuje velmi ostře. „Akceptuje-li Ústavní soud takový postup, je to obrazem úrovně této instituce. Tím spíše pak nepřekvapuje, že si Ústavní soud nelámal hlavu s dodržením elementárního právního principu audiatur et altera pars. Bůh ochraňuj Ústavu před takto aktivistickým Ústavním soudem!“ uvedl Suchánek pro Echo24.

Advokát Tomáš Nahodil, specializující se na ústavní právo, naopak upozorňuje, že vláda sice může podjatost soudce namítat, nikoli však z důvodu, jakým vede řízení. „Nepřípustnost takové námitky vyplývá z podpůrné aplikace občanského soudního řádu. Přípustné jsou pouze námitky založené na poměru soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo projednávané věci. O žádný z těchto případů však podle mého názoru nejde,“ řekl Echo24.

Spor mezi Hradem a vládou se naplno rozhořel letos v červnu poté, co kabinet schválil českou delegaci na summit NATO v Ankaře, aniž do ní zařadil prezidenta Petra Pavla. Vláda argumentovala tím, že složení oficiálních delegací určuje ona a že zahraniční politiku podle Ústavy odpovědně řídí kabinet. Prezident naopak označil své vynechání za bezprecedentní zásah do ústavní pravomoci zastupovat stát navenek a podal k Ústavnímu soudu kompetenční žalobu, která nemá v tomto pojetí v Česku obdoby. Současně navrhl vydání předběžného opatření, kterým chtěl zajistit svou účast na summitu.

Ústavní soud jeho návrhu na předběžné opatření vyhověl a vládě uložil, aby prezidentovi bezodkladně zajistila účast na summitu NATO v Ankaře a v účasti mu nebránila ani ji administrativně neztěžovala. Pavel se tak červencového summitu v Ankaře zúčastnil společně s premiérem Andrejem Babišem (ANO), ministrem zahraničí Petrem Macinkou (Motoristé sobě) a ministrem obrany Jaromírem Zůnou. O samotné kompetenční žalobě však Ústavní soud dosud nerozhodl. Jeho budoucí nález má určit, kdo je podle Ústavy oprávněn rozhodovat o účasti prezidenta na summitech NATO, a může se tak do určité míry stát precedentem pro vymezení vztahů mezi hlavou státu a vládou.

Byť petit žaloby – tedy to, čeho se žalobce po soudu konkrétně domáhá – není formulován v tom smyslu, aby jednou pro vždy do budoucna vyřešil mantinely kompetencí prezidenta a kabinetu, odůvodnění nálezu by se téměř nevyhnutelně muselo vyjádřit k výkladu čl. 63 Ústavy, k pravomoci prezidenta zastupovat stát navenek, významu ústavních zvyklostí nebo vztahu prezident–vláda. A právě odůvodnění by mohlo mít širší dopad na další spory. To potvrdil i Preuss, dle kterého nepůjde sice o precedent v klasickém slova smyslu, rozhodnutí ale bude „zásadní pro další vývoj vztahu těch dvou institucí“, tedy prezidenta a vlády. Dodává, že právě odůvodnění nálezu bude určující pro budoucí výklad jejich vzájemných pravomocí. Nález se dá očekávat nejdříve koncem léta, podle vlády by měl ale určitě padnout v letošním roce vzhledem k žádosti o přednostní projednání, která zazněla z obou stran sporu.