Pracoval jste na vedoucích pozicích i jako řadový lékař. Kdy jste si uvědomil, že lékař by měl být zároveň manažerem?

Možná jsem tehdy ještě neznal slovo „manažer“ – ani se příliš nepoužívalo –, ale uvědomil jsem si to poměrně brzy. Už jako mladý lékař na psychiatrické klinice. Primář mě tehdy požádal, abych převzal vedení oddělení, které patřilo k těm vůbec nejtěžším: uzavřené neklidové oddělení.

Byla to pro mě zvláštní situace. Na oddělení pracovala lékařka, která byla zkušenější než já, ale z nějakého důvodu se vedení neujala. A tak jsem se v té roli ocitl já. Najednou se po mně chtělo nejen zvládnout odbornou stránku medicíny – což jsem se tehdy sám teprve intenzivně učil –, ale i řídit celý provoz oddělení.

Tehdy měl primář nebo vedoucí oddělení na starosti prakticky všechno. Nejen lékaře, ale i sestry, technický personál, zkrátka celý chod pracoviště. Dnes už je to víc rozdělené, existují jasnější manažerské struktury, ale v té době to bylo jinak. A já jsem rychle zjistil, že tyhle věci mě nikdo nikdy neučil.