Symbol jednotné evropské měny
Shutterstock.com
Společná měna
Příběh eura v Česku, který nemá konce
Diskuse o přijetí eura v Česku znovu nabírá na síle. Hlavním argumentem zastánců jsou levnější hypotéky v zemích eurozóny, odpůrci však upozorňují na nižší výnosy ze spoření, vyšší zadlužení některých členských států i rizika společné měnové politiky. Debata tak znovu ukazuje, že rozhodnutí o přijetí eura není jen ekonomickou otázkou, ale především politickou volbou.
hlavní komentátor
Nekonečný příběh zavádění, nebo nezavádění společné evropské měny v Česku má za sebou další epizody. Odvíjejí se tentokrát od levných eurových hypoték, na něž tuzemští stavitelé koukají s notnou závistí. Pohybují se převážně v rozmezí 3,3 až čtyř procent ročně. Zatímco u nás jsme už hodně nad pěti procenty.
Proeuroví aktivisté mají tedy nabito a opírají se do našich korunových zaostalců. Přitom na tom není nic překvapivého. Sazby ECB jsou prostě nižší, protože reagují na nižší hospodářský růst v eurozóně.
Ve srovnání se stejným čtvrtletím předchozího roku vzrostl sezonně očištěný HDP v letošním prvním čtvrtletí v eurozóně o 0,3 procenta. Zatímco Česko rostlo o 2,2 procenta.
Nižší růst vede k tomu, že ECB ekonomiku stimuluje nižšími úrokovými sazbami na aktuální úrovni 2,25 procenta, zatímco protiinflační ČNB je na 3,75, což je rozdíl, který se nutně musí projevit v ceně hypoték. Stejně jako se levné hypotéky dříve, nebo později projeví v cenách nemovitostí.
Rubem hypoteční láce je pak skutečnost, že v zemích s eurem jsou momentálně nižší výnosy z depozit v bankách. A není to bezvýznamné, protože objem úspor v Česku přesahuje objem půjček a úvěrů domácností, takže lidé vydělávají.
A to pomíjíme prokazatelnou zkušenost, že společná měna s nižším úrokem vede méně fiskálně odpovědné státy k rychlejšímu zadlužování a dnes už jedenáct z 21 států eurozóny aktuálně neplní všechna maastrichtská kritéria, především fiskální.
A překračují tříprocentní deficit veřejných financí a dluh pod 60 procent HDP nebo dostatečně klesající. Průměrné zadlužení je pak skoro o polovinu vyšší. Země s eurem prostě nemají zdravější ekonomiku, což úspora na směně měn, v nichž Česko obchoduje, prostě nevyváží.
Rubem hypoteční láce je skutečnost, že v zemích s eurem jsou momentálně nižší výnosy z depozit v bankách.
Prostě euro, jak už bylo několikrát prokázáno četnými ekonomy, naposledy před dvěma roky těmi z NERV, prostě přináší své výhody, ale i náklady. A rozhodnutí o jeho přijetí je jednoznačně nikoli ekonomickou, ale politickou záležitosti.
A z toho pohledu nám to v Česku nevychází, protože stále zhruba sedmdesát procent občanů o euro nestojí i přes masáž, jakou dostávají od euronadšenců, kteří jsou tím zarputilejší, čím silnější je odpor.
Ale někdy ten aktivismus překvapí. Třeba, když léta euro odmítající ODS najednou na své programové konferenci zvažuje, že zavedení společné měny bude součástí příštího programu do voleb. A to se přitom tlačí do třicetiprocentní skupiny voličů, kde už mají svá pevná místa Piráti, Starostové, lidovci či TOP 09. Těžko říci, jaké nové voliče tím eurem chtějí sbírat.
Že by je inspirovali Maďaři, kteří pod novým premiérem Péterem Magyarem obrození po odchodu Viktora Orbána chtějí vstoupit do eurozóny už v roce 2030? Ačkoli neplní snad jediné maastrichtské kritérium? Nebo právě proto, protože mohou mít v blízké budoucnosti problémy s půjčováním?
